Článek
Český prezident chodí skládat slib na společnou schůzi parlamentních komor. Skládá jej do rukou předsedy Senátu. Aby ten měl aspoň nějakou práci, když schůzi řídí šéf Poslanecké sněmovny.
Jaksi chybí předseda Ústavního soudu. Ten ovšem v době volby Václava Havla v lednu 1993 ještě nebyl obsazen žádnými lidmi. Ostatně ani Senát ne, jeho pravomoci ale dočasně držela Sněmovna.
Co kdyby s dnešními pravidly byl nějaký předseda Senátu zvolený prezidentem? A ponechal si parlamentní mandát až do slibu jako v roce 2003 Václav Klaus? Pak by přišel na schůzi ve své dosavadní funkci a až úspěšným slibem by povýšil. Tradičně po přečtení slibu nový prezident podává ruku předsedovi Senátu.
Buď by podal ruku sám sobě, nebo by rychle přiběhl 1. místopředseda.
Slovenská reforma na půl cesty
Slováci zprvu zavedli stejný postup jako v ČR. Michal Kováč v roce 1993 sliboval před předsedou Národní rady a dalšími poslanci. Změna přišla o šest let později po přechodu na přímou volbu – slib už míří do rukou předsedy Ústavního soudu.
Zároveň rovnou vyhlášením výsledků voleb zanikají některé předchozí funkce. Slib tak nemůže jít skládat stávající poslanec či ministr, vítěz se nakrátko stává nezaměstnaným. Jen plat obvykle běží ještě pár měsíců.
Šikovná pojistka, Pellegrini je již druhým prezidentem s minulostí v čele parlamentu. Ovšem pro předsedu Ústavního soudu toto neplatí, tomu by funkce zůstala i po zvolení prezidentem.
Zato v ČR může být předseda Ústavního soudu vděčný, že ho vůbec na skládání slibu pozvou. Žádný zákon mu propustku negarantuje.
