Třikrát a opět dost? Čas zhodnotit novou volbu prezidenta

Ze čtyř nepřímých se vymykala volba v roce 1993. Senát ještě neexistoval, poslanci jej dovolili obsadit až v roce 1996. Nikdy také nebyl přijatý ústavní zákon o Prozatímním Senátu, poslanci se neshodovali na tom, kdo z nezaměstnaných bývalých federálních poslanců by v něm zasedl. Snadná volba v rukou poslanců, jen tehdy někdo vyhrál hned v prvním kole – Václav Havel.

V roce 1998 bylo potřeba druhé kolo a nebýt vazby poslance Miroslava Sládka, Havel by musel podstoupit třetí kolo, aby měl dost hlasů k vítězství. Roky 2003 a 2008 přinesly neúspěšné volby bez vítězů. Václav Klaus slavil po třetím kole třetí volby, respektive třetím kole druhé volby.

Nedůstojný bizár v přímém přenosu ČT24 posunul veřejnost i politiky vstříc přímé volbě, abychom už nemuseli sledovat rozhádané zákonodárce při obsazování funkce, která údajně má plnit roli morální autority.

V roce 2012 prošla změna ústavy jako 13. pokus o přechod na přímou volbu v tomto století.

Vedle toho mimo jiné rozšířila ústavní žalobu na prezidenta i o proces kvůli porušení ústavních zákonů. Místo doživotní imunity je nyní chráněný pouze po dobu v úřadě. Také abolice či zastavování trestních řízení si nově žádá premiérův spolupodpis. Prezident ji už nemůže využívat sám, jak to opakovaně činil například právě Havel.

Ač se proti změně vyslovovali představitelé odborných kruhů, došlo na ni. Přímo volená hlava státu tím dostala zvýšený pocit autority a síly. Zvolení už nevychází z momentálního rozložení sil v obou parlamentních komorách. Vítěz se může zaštiťovat lidem, který si jej vybral.

V minulosti se stávalo, že nikdo nezvítězil. Stačilo, aby například komunisté byli přítomní, ale nehlasovali pro nikoho. Pak nešlo mít dost hlasů pro své zvolení. Dnes by musela nastat remíza ve druhém kole, to není zvlášť pravděpodobné.

Téměř všechny plány přímé volby zahrnovaly dvoukolový systém. Lišily se reakcí na remízu ve druhém kole.

Jeden návrh počítal s jediným kolem. ODS čekala, že tak bude mít Václav Klaus v roce 2003 snazší cestu k výhře.

Osobně tento model stavím jako nejméně přijatelný. Pro „sjednocování země“ dělá ještě méně než dvoukolový. Stačí v něm mít největší tábor, i pokud vás všichni mimo něj nenávidí.

Zvítězil dvoukolový systém v podobě, v jaké od 90. let platí pro volby do Senátu. Ani tehdy nebyl samozřejmý, zvažovala se i varianta tzv. alternativního či „australského“ hlasování (§ 68 tehdejšího návrhu). V něm volič označí pár nejoblíbenějších lidí místo hlasování pro jediného.

Průpovídku o tom, kterak jako prezident bude uchazeč chtít spojovat společnost, asi každý párkrát slyšel. Pokud to vůbec od hlavy státu chceme, moc jí dopředu nepomáháme. Když náhodou někdo nevyhraje v 1. kole, objeví se vítěz až ve druhém.

Proti sobě v něm stojí dva tábory se vzájemnou nevraživostí. Oba mají pár milionů členů, jeden je nakonec o trochu větší a svého miláčka zvolí. Slaví svůj triumf a depresi poražených nepřátel. Vše za přihlížení ještě většího tábora, který k volbám ani nepřišel.

Stačí slib, že určitě už první den v úřadě začne zvolený spojovat zemi.

Má to smysl? Věří tomu ještě tolik lidí? Pokud člověk má chuť jakž takž spojovat, proč kandidáty nepřimět to dělat ještě před volbami?

Když už jednou někdo vyhrál, aniž před tím kohokoliv spojil, může přece na ostatní kašlat. Když si aspoň podrží vlastní voliče, může vyhrát i za pět let bez snahy o úctu od větší části země.

Slova o volbě srdcem v prvním kole a volbě hlavou, rozumem ve druhé už stačila. Když je druhé kolo tzv. uzavřené – postupují do něj jen dva lidé – volič je tlačený ke strategické volbě už při prvním kole.

Volič se chová racionálně. Nemá rád propadání vlastního hlasu. Ne každý stojí oddaně za kandidátem, který volbu asi projede. A v době téměř neustálých průzkumů víme celkem dobře, u koho hrozí prohra.

I ti nejslabší kandidáti by získali víc hlasů, kdyby nevyplývalo, že jsou nejslabší a nemají téměř šanci uspět. Nečelili by volání po odstoupení z volby. Alternativní hlasování by mělo představovat vhodnou změnu.

Když váš kandidát na prvním místě vypadne, protože ho na první místo dalo nejmíň lidí, váš hlas přejde ke druhému. A tak dál, než někdo má nadpoloviční většinu. Když zbydou dva poslední, vítězí ten s víc hlasy.

V návrhu pro Senát v 90. letech stačilo označit volbu č. 1, dobrovolné bylo vybrání 2. a 3. nejpřijatelnějšího člověka.

Tato podoba je nejsnazší pro voliče, kteří nenávidí každého kromě jednoho kandidáta. Pokud by ale všichni označili jen první volbu, neprojevily by se běžné vlastnosti tohoto systému.

Choval by se jako jednokolový systém relativní většiny (kdo má nejvíc, vítězí). Není vhodný pro vyspělejší demokracie a už vůbec nepotřebuje jakékoliv spojování lidí. Kandidát klidně může mít za sebou divokou hordu. Když je nejpočetnější, vyhraje. Při 8 osmi kandidátech jako v roce 2023 by teoreticky stačilo 12,51 % hlasů k triumfu.

Lze také stanovit povinnost vybrat první tři či čtyři kandidáty, aby hlas byl platný. Pak má šanci být prezidentem člověk, kterého je víc lidí ochotno přijmout, aniž by tak moc rozhádal společnost.

Alternativní hlasování v žádné podobě neznamená absolutní záchranu. Jen velmi obtížně by jej šlo provádět v současných okrskových volebních komisích. Sčítání navíc trvá spíše týdny, zatímco v ČR jsme zvyklí mít výsledky během několika hodin.

Nezaštiťujme se pěknou 70% účastí. Volič se přece umí chovat racionálně. Přistupuje k tomu, co má k dispozici. Přijde volit, když mu na tom záleží a dostane příležitost volit. Není to ale argument, že přímá volba je svatá a nedotknutelná.

Téměř každá nepřímá volba v české i československé historii s sebou nesla problémy a někdy i rysy protizákonnosti. Zvolení T. G. Masaryka v roce 1918 ani neprobíhalo přesně podle dikce Prozatímní ústavy. Podobně lhůta pro volbu Václava Havla v prosinci 1989 se prodloužila, až když vypršela.

Standardem byl nedůstojný průběh volby, v Československu běžně stál před parlamentem jediný kandidát.

Někteří ještě mají v paměti rok 2008. Díky existenci ČT24 šlo sledovat celý proces živě.

Dohady o tom, jestli hlasovat veřejně nebo tajně. Vzájemná obviňování stran z nátlaku na zákonodárce. Hledání nepřítomných a snaha je přivést do dějiště volby na Pražský hrad. První volba bez vítěze. Druhá, která nakonec přinesla zvolení Václava Klause.

Podle Ústavy nelze zákonodárcům přikazovat, jak svůj mandát vykonávat. Slibují, že se opřou jen o své „nejlepší vědomí a svědomí“. Jak dlouhodobě vidíme, nikdo je pevně nedonutí chodit do práce. Podat nekonkrétní omluvenku je snadné.

Nepřímá volba je levnější, maximálně z ní bolí oči. Veřejná nenávistná kampaň není potřeba. Země se snáz sjednotí v nechuti z člověka, kterého nám naši zástupci dosadili do funkce. Takto zvolený prezident se obtížněji může opíjet pocitem autority a dokonalosti při samostatných snahách o výklad Ústavy.

Bylo by možné opět přijmout vyzkoušenou tříkolovou volbu, která ponechává vážnost Senátu oddělenou volbou v prvních dvou kolech.

Alternativní hlasování by šlo použít i zde, kdyby zde byli alespoň tři kandidáti. Třeba ve variantě povinného seřazení všech kandidátů. Sice zákonodárce nevybíráme podle intelektu, takové volby by stejně měli být schopní. S 281 zákonodárci by ani sčítání hlasů netrvalo tak dlouho, snad jen několik hodin.

V parlamentním systému demokracie je přímá volba zbytečná. I bez ní byl český prezident v některých oblastech nepříjemně silný.

A tak dále. V roce 1992 jsme si vymodelovali úřad prezidenta. Jeho tvárnost ukázali tři v lidé v něm. Jen navrhovat zákony aspoň už nesměli. Za federace možnost byla, Havel ji rád využíval k protlačování vlastních představ.

Nadstranickost bude nedosažitelný ideál, ke kterému se prezidenti mají ze všech sil snažit přibližovat. Tak jim umožněme dělat, co od prezidentů chceme. Pět let se na ně musíme dívat při nejmenším na poštovních známkách a portrétech na úřadech.