Článek
Možná zde budu psát o věcech, které mnozí z vás již udělali, ale opakování je matka moudrosti.
V první řadě chci říct, že mi přijde super, když dítě už od první třídy jezdí samo do školy autobusem a umí si poradit. Problém je, že občas nejsou na tuto cestu úplně správně vybaveny informacemi a znalostmi. To je na rodičích. Moje dcerky jezdily už od první třídy do okresního města na kroužky a většinou bez problémů. A když problémy nastaly, uměly je řešit.
Takže si to vezměme od začátku. Dítě by mělo vědět odkud, mu jezdí autobusy, vědět, jak vypadají a jaké mají číslo. Znát název zastávky nejblíže domu a u školy. K tomu je dobré znát nejbezpečnější cestu k oběma autobusovým zastávkám. Dobré je naučit dítě i to, co má dělat, kdyby zastávku přejelo. Brečící dítě, které neumí nic říct, se v autobuse těžko řeší, kdežto takové, které za vámi přijde, že přejelo, už je jiný příběh. Doporučuji pro takové situace toho malého človíčka vybavit kartičkou se jménem a kontaktními telefony.
Dále je na seznamu jízdní řád a včasný příchod na zastávku. Celé ranní vstávání a přípravu na odchod mít s nějakou časovou rezervou. Nejméně 5 minut. Dobíhání je vždycky stres. Měl jsem cestující, bydlela na dohled od zastávky. Dobíhala každé ráno v každé ruce jedno vlající dítě. Když jezdily děti samy, chodily na čas. Asi jim stres s maminkou stačil. I přes tuto zkušenost si myslím, že příchod k autobusu by měla být spíše příjemná procházka, než sprint a děti to musí naučit právě rodiče.
Ohledně času odjezdu - nejlepší je, aby dítě mělo aspoň dvě možnosti, jak jet do školy či domů, když mu jeden spoj ujede. Bohužel ne vždy to je možné.
Mnoho rodičů jede několik společných jízd s dítětem. Při nich je dobré naučit dítě, aby vědělo, jak si koupit jízdenku a jak jízda autobusem vypadá a jak dlouho trvá. Tady jsem zažil příhodu, kdy mne od zastávky k zastávce sledovalo osobní auto. Když jsem se šel řidiče zeptat, co se děje, dozvěděl jsem se, že v autobuse jede prvně sám syn a že ho hlídá, aby nevystoupil jinde.
Dítě by si mělo i samo zkusit koupit jízdenku. Když totiž na vás kouká malý žáček a dává vám peníze, tak těžko uhodnete, co a kam chce. A do školy nebo domů není moc určující. Vůbec nejlepší je, koupit dítěti předplacenou jízdenku. Pokud z nějakého důvodu nechceme řešit předplatné, je dobré jej vybavit kartou na placení jízdného, klidně i elektronickou peněženkou jen na autobus. Nejhorší je, dát prvňákovi každý den 100 ať si z toho vše zaplatí… Nejen že z počátku neví, co se mu má vrátit, ale občas ani neodhadne, kolik mu má zbýt na cestu domů.
Výborné je, pokud z jedné zastávky jezdí do stejné školy více dětí. Je pak dobré se domluvit s rodiči ostatních dětí a vytvořit jim skupinku, která jezdí společně. Často se pak děti stávají v partě méně bezradné a cesta je i více baví, když si můžou pokecat. Hlavně v davu je menší pravděpodobnost, že se při cestě něco nevyvede.
Na konec si zkusíme nastínit, jak dítě vybavit pro řešení problémů, které při cestě mohou vzniknout. Nepředpokládám, že dítě v první třídě bude mít mobil, ale i takové děti se najdou. Nejlepší mi přijde řešení s jednoduchým tlačítkovým mobilem, kde se pod jednotlivá čísla dají uložit rodiče, prarodiče a další příbuzní. Dítě pak samo může zavolat, když se něco stane. Pokud tedy mobil není vybitý…
Další možnost je vybavit dítě kartičkou s informacemi, kterou v případě problémů předá důvěryhodné osobě. Ale jak takovou osobu poznat? Je mi líto to přiznat, ale řidič autobusu takovou osobou být může. Případně někdo známý z vesnice či jinak. Nevím jak to dítě naučit, ale stále je lepší mít trochu sebevědomí a oslovit řidiče, než aby na konečné zůstalo samo a brečící.
Snad to tady někomu k něčemu bylo. A já se budu těšit na vaše děti, až zase pojedou do školy. I když je to s nimi někdy těžké, vozím je rád.
