Hlavní obsah
Cestování

Jednou do intintina! Kam? Ztraceno v překladu, nebo kde?

Foto: pixabay.com

Pro cestující není komunikace v autobuse moc potřebná, ale místo kam člověk jede, by měl umět vyslovit, nebo to aspoň mít napsané na papírku. A občas se divíte, kam se po vás chce, abyste jeli.

Článek

Že je potřeba vědět, kam chci jet jsem psal třeba v tomto článku. Ten byl sice hlavně věnován dětem, ale jak jsem psal už tam, nejen děti kolikrát neví kam a čím jedou… A to existují v každém dopravním systému dost jasná pravidla pro označení autobusu. A i autobusy mimo systém musí být označeny podle zákona alespoň číslem linky a cílovou stanicí. Přesto mám pocit, že je to na nic. A to z několika důvodů.

Důvod první: jazyková bariéra.

Foto: Minseong Kim, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons

Autobus v Soulu

Pokud pojedete do cizí země, budete mít s dopravou stejný problém, jako cizinci u nás. Obzvláště, pokud se jedná o zemi, kde se používá jiná abeceda. Třeba Asijské země nebo i jiní země od nás na východ či jih. Na západ od nás se používá skoro výhradně latinka, jen je tam jiná výslovnost. Protože často odjíždím z autobusového nádraží, kde jezdí autobusy do Českého Krumlova, pravidelně tak narážím na turisty, kteří se ptají. Zde je to pochopitelné, i když autobusy, na které čekají mají žlutou nebo zelenou barvu. Často přijdou a ukážou jízdenku v mobilu nebo na papíře. Vždy rozumí anglicky a vždy se domluvíme.

S turisty je obecně domluva lepší, než s „naturalizovanými“ cizinci. Je pro mě nepochopitelné, když tu někdo několik let žije, nebo když tu dokonce pracuje, či podniká, že se latinku nenaučí číst. Nechci nikoho házet do žádného pytle, ale nechápu, když přijde třeba Vietnamec a v podstatě umí říci akorát nerozumím. Nebo někdo ze zemí bývalého Sovětského svazu. Ty jazyky jsou tak podobné, že tady člověk opravdu rozumí i když nechce. Ale oni i tak často nechtějí. Některé vozím již rok, a tak už vím že „intintin“ z nadpisu je Protivín, ale když jsem to slyšel prvně, nechápal jsem. Ale naštěstí existuje překladač v mobilu… Přesto se někteří nenaučili po roce používat ani ten. Jezdí se mnou i lidé z Afriky a ti se naučili česky mnohem lépe. S hluchoněmým se taky domluvím lépe - má to většinou napsané na papírku.

Důvod druhý - mentální bariéra

Jsou tu i cestující, kteří jsou zcela jistě Češi a je dost pravděpodobné, že již umí i číst a psát v našem jazyce, přesto jako by neuměli. Je dost nepravděpodobné, že by český vzdělávací systém dopustil, aby ho člověk opustil bez základní znalosti abecedy a čtení. Aspoň nikoho takového neznám. Jenže denně takových potkám několik.

Jak jsem psal výše, každý autobus je v dnešní době označen. MHD má dost velké číslo, Dálkové autobusy mají zase často napsáno, kam jedou a v mnoha případech i kudy. Jak jsem psal jinde - je pochopitelné, že když z jednoho místa jede více autobusů do více míst, tak se v tom hůře orientuje. Přesto ten nápis má nejméně pět cm. Číslo linky dokonce nejméně deset cm. I tak se stává, že se vás u tramvaje lidi ptají - je to 18? Nebo je to 20? Pravda u těch tramvají v Praze je to fakt záhada kudy jezdí, ale číslo tam vidět je. A i já bych se tramvajemi z mládí nedostal tam, kam tenkrát jezdily… Ale umím číst.

Psal jsem, že teď převážně jezdím dálkové linky. A je pravda, že i tady je často problém na některých autobusových nádražích najít správný autobus, protože často stojí jinde, podle místa. Třeba nejsložitější byl svého času terminál Brno Hotel Grand. Tam se často stálo ve dvou řadách a odbavovalo se z míst, kam člověk přijel. Přesto každý autobus byl označen. Když už se mě třeba čtvrtý nebo pátý přijde česky zeptat, jestli jedu do Bratislavy, Prahy nebo Olomouce či Kroměříže nebo do které zastávky, tak ztrácím trpělivost, obzvlášť, když mám za oknem ceduli, kde je napsáno kam jedu a kudy. Tady se nám dokonce jednou stalo, že nám do autobusu jedoucího do Chorvatska nastoupil člověk, který jel jen do Mikulova. Nevím, jak se delegátce stalo, že prošel, ale stalo se. A že je ve špatném autobusu si všiml, až když se probudil v Rakousku kousek od Vídně. A to jsme v tom Mikulově stáli přes pul hodiny na benzínce. Nevím, jak se pán tenkrát dostal z Vídně domů…

Foto: pixabay.com

Opilost

Důvod třetí - chemická bariera

Občas vám do autobusu dorazí cestující, který kolikrát ani neví, kde je, kdo je a co chce. Podle přepravního řádu mám právo takového člověka vyloučit z přepravy. Ale na MHD s nástupem všemi dveřmi si ho nevšimnete včas. A když nastupuje předem, jsou ve hře další okolnosti. Například to, jestli vypadá agresivně. Naštěstí jen na prstech jedné ruky bych spočítal, kolikrát jsem na takové cestující volal pomoc policie. Většině z těch, kteří byli opravdu přes míru, se mi podařilo vysvětlit, že já určitě nejsem ten autobus, kterým chtějí jet. Ten, který chtějí, že pojede za chvíli.

Naštěstí takový cestující, který už cestuje s opičkou má dost často dělat sám se sebou a jejich žádosti o jízdné bývají také dosti často nesrozumitelné a specifické. Pokud z nich vypadne nějaké slovo, tak často stojí za to. A tak v Praze u metra žádají k metru. U tramvaje zase na tramvaj. Několikrát jsem je měl odvézt domů. K tomu padla několikrát žádost „na Pivo“. Jendou jsem měl dva chlapce odvézt do „Red Lightu“ za holkama.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz