Článek
Začněme tou rodící maminkou. Kdo bude hledat, pomocí vyhledávače najde několik případů, kdy se dítě opravdu v autobusu narodilo. Tak tuto zkušenost nemám. Tady jsem jel linku do bývalého okresního města a cca 4 stanice před ním za mnou přišla jedna cestující, že tam jiné cestující „asi praskla voda a možná bude rodit“. Bylo to v lese a nejbližší stanice asi tři minuty. Zavolal jsem záchranku a za jízdy popsal situaci. Na zastávce jsem se šel na paní podívat. Kromě prasklé vody a dle jejích slov lehčích kontrakcí jsme se s operátorkou na drátě domluvili že pojedu a sanitka na mě počká o dvě stanice dál. Zde si paní přestoupila a sanitka ji dovezla do nemocnice, která byla hned další stanici. Paní se pak narodila zdravá dcerka a párkrát jsem je pak vezl na kontroly k lékaři.
Když jsem prvně volal záchranku k cestujícímu, tak to bylo k epileptickému záchvatu u jedné studentky, která se mnou jela do školy. Shodou okolností i mé poslední volání záchranky bylo k epilepsii. Tady je dobré si říci, že k epileptickému záchvatu není vždy třeba volat sanitku. Je ale lepší na 155 zavolat a situaci nechat vyhodnotit operátorku. Určitě je ale potřeba zajistit, aby si člověk s epilepsií neublížil a hlídat aby nedošlo k zástavě dechu nebo srdeční činnosti.
K různým zdravotním komplikacím a mdlobám jsem záchranku cestujícímu volal několikrát a vždy vše dopadlo v pořádku. Mám však trochu divný pocit z toho, že se mi ani jednou nestalo, že by sanitku zavolal někdo z cestujících a mě jen přišli informovat. Na druhou stranu, vždy se našel někdo, kdo dohlédl na nějakou základní první pomoc. Třeba aby se při mdlobách zvedly nohy. Při epilepsii uvolnilo místo a hlídali, aby nedošlo k dalšímu úrazu. K ničemu horšímu mi zatím v autobusu nedošlo. Jen jednou, a stačilo to, se v autobuse našel člověk, který byl kvůli čekání na sanitku nevrlý a sprostý. Tam mě pobavilo, že jiný cestující mu doslova řekl, „drž hubu, nebo budou sanitku volat i tobě“.
Třikrát nebo čtyřikrát jsem volal policii na opilce, kteří během cesty začali zlobit. Jeden musel být pod vlivem něčeho lepšího, protože mi během cesty začal tancoval po autobusu. I když jsem mu došel domluvit, za chvíli zase pobíhal uličkou a věšel se na tyče… Jednoho jsem nechtěl pustit do autobusu. Tak tam prostě vtrhl a holt si počkal, až pro něj přišla hlídka, s kterou se následně i popral.
Nejednou jsem stavěl u dopravní nehody. Jednou dokonce u nehody se smrtelným zraněním. Tuhle si budu pamatovat hodně dlouho, protože to bylo moje první setkání s mrtvým. Zarazilo mě několik věcí. Nehoda se musela stát tak maximálně dvě tři minuty před tím, než jsem zastavil. Při nehodě bylo vlevo ve stromě napasované auto, další stálo uprostřed silnice a v něm zaklíněná osoba. A nakonec vpravo v poli zajetý kamion. Skrz toto místo přede mnou projelo cca 5 aut a nikdo nezastavil… Když jsem zastavil já, i tak se mě pokusilo objet a předjet další auto. I teď, když o tom píšu, je mi z těchto lidí špatně.
Na místě nikdo nevěděl, zda se už sanitka volala, tak jsem ji raději zavolal taky. Při tom jsem si šáhl na toho mrtvého. Jen abych zjistil že je mrtvý… Pak už to šlo ráz naráz, přijela policie, dvě záchranky, hasiči, a nakonec i vrtulník.
S velkými manévry záchranářů jsem se několikrát potkal i na jedné pražské konečné. Jednou jsem se připletl i k resuscitaci, ale zde mě ještě před akcí vystřídal policista. A pán nakonec přežil. A i zde mne zarazilo, kolik lidí jen čumělo a kolik jich dělalo že nic nevidí, nebo že tam vůbec nejsou. Tady se člověku udělalo špatně, upadl a nejméně dva lidi ho překročili. Nebo na lavičce seděla paní a lapala po dechu. A nikdo ji neviděl. Tu už se resuscitovat nepodařilo.
Nejen tato konečná, ale i další jsou i dost specifické nekontrolovatelným pohybem lidí ve vozovce. Když tam přijíždí autobus, tak mimo dalších autobusů se musí dávat pozor na pobíhající lidi. Člověk se diví, že tam není denně nějaký incident. Cestující absolutně ignorují chodníky a přechody a prostě nejkratší cestou, klidně napříč a navzdory všem, vyrazí ke svému autobusu. Nejlépe na uších sluchátka a za sebou kufr… pak se ani nedivím, že lidi nevidí ostatní, když i jejich vlastní život je jim lhostejný.
No vraťme se k situacím v autobuse. Měl jsem to štěstí že mi zatím v autobuse nikdo neumřel. Ještě se mi v něm nikdo nepopral. Ani nikdo nenapadl mě. Několikrát přišla hláška, že se někomu dělá špatně a chce se mu zvracet. Případně žádosti o zastavení na toaletu. Vše se snažím řešit a klidně na lince tu zastávku udělám. Počůrat jsem nikoho nenechal. Ale někteří klidně zvraceli, aniž by cokoli řekli. Jen jeden se přihlásil o kýbl a hadr, aby to po sobě uklidil.
Přemýšlím, jak nějak hezky zakončit tento příspěvek a nic mne nenapadá. Jsem však hrozně rád za každého, komu není lhostejné co se okolo něj děje. Nejen v autobusu. Ale fakt nechápu, jak mohou být lidé lhostejní a v některých případech i zlí.
A co vy, vážení, co jste všechno v autobusu zažili?
