Článek
Určitě lze usuzovat, že budou rozdíly na zájezdech podle ročníku třídy, kterou vezete. stejně tak lze odhadnout rozdíly podle toho, zda vezete gymnázium, střední školu nebo učňák. Zvláštní kapitola jsou mateřské školky. Taky je rozdíl u jednodenního nebo vícedenního zájezdu. No, zkusím se s tím trochu vypořádat.
Školky a školičky naplní autobus úplně jinou atmosférou. To nejsou děti, to je živá rtuť. Halas, radostné pokřikování, zájem a neustálé „paní učitelko!“. Skoro se můžete vsadit, kdy a které dítě se zeptá „Kdy už tam budeme?“ nebo „Mně se chce čůrat“. V mnoha případech jezdí se školkami a prvními dvěma ročníky základních škol fantastické učitelky. Takové zájezdy vozím velmi rád.
Podle věku či ročníku nelze říci ani určit, které zájezdy vozím nerad. Tady už je to spíše otázka celkového složení osádky. A v podstatě bezpečně to poznáte už při nástupu nebo hned po něm. V první řadě vás většina nastupujících nepozdraví a nestojíte jim ani za pohled. V druhé řadě je to vidět na učitelích, ti kteří sednou a řeknou jen jeďte… s těmi pak je domluva za všechny peníze. Ještě horší to bývá v okamžiku, kdy jede průvodce a učitelé vše odevzdají do jeho/jejích rukou, s tím, že oni jich mají plné zuby.
Většinou si děcka na palubě nějak ohlídají učitelé nebo si je já srovnám a cesta bývá v pohodě. Ve většině případů je i autobus po takovém zájezdu v normě. V nejhorším případě, jsme vybrali z autobusu dva 120 l pytle odpadků po učních z Nymburka… Po jednom adventním zájezdu jsme z autobusu pouštěli děcka řadu po řadě až po úklidu svého místa. I tak jsme pak uklízeli autobus přes dvě hodiny. Najdou se však třídní kolektivy, kde se po dětech nesmí nic. Natož aby udržovali pořádek. Nejednou jsem byl svědkem toho, jak po dětech uklízely učitelky. A pak přišla na cestovku stížnost, že jsem byl na žáky protivný.
Pak jsou tu případy, kdy jsou děti úplně fantastické, jen učitelé stojí za prd. Příkladem budiž jedna pražská sportovní škola, se kterou jsem jel na lyžařský výcvik. Už při nástupu do autobusu mi bylo jasné, že ne úplně vše je tak, jak má… Z pana vedoucího zájezdu to táhlo tak, že i já jsem se po rozhovoru s ním bál, že nadýchám. Po nástupu do autobusu si sedl na sedačku, zeptal se zda mám pivo a pak usnul. Po příjezdu na cílovou destinaci se probral a do večera byl relativně OK. Pak to začalo, učitelé s instruktory si sedli na chodbu a do půlnoci, možná déle, chlastali. Ráno už u snídaně našli někoho, komu co vytknout. Pak jsem je vezl na sjezdovku a zpět. Poslední přišel hádejte kdo? Pan vedoucí zájezdu. A hned po příchodu seřval náhodně vybrané dítě, že na něj čekal… A toto se opakovalo do konce zájezdu. Akorát při cestě zpět se stavělo skoro co dvě hodiny, aby se pan vedoucí mohl vyčůrat…
Naštěstí existují i zájezdy, po kterých zůstanou velmi pozitivní vzpomínky. Velmi rádi jsme vozili zdravotní školu z jednoho okresního města. Hezké holky, příjemné učitelky, každý večer zábava. A ještě lepší to bylo, když jsme je vozili k moři… Nebo jedno soukromé gymnázium. Tady to byla velmi dobrá parta všichni. Učitelé i žáci. Všichni si věřili a nikdo nikomu nedělal naschvály. Takových škol kdyby bylo více.
