Fašismus v Bulharsku a car Boris III.

Bulharsko svými historickými tradicemi, hospodářskou úrovní a strukturou společnosti nepatřilo mezi státy, které poskytují živnou půdu fašismu. Prožilo však kruté otřesy dvou balkánských válek a první světové války, ze kterých vyšlo jako poražená země. V Bulharsku byl fašismus už roku 1923 využit k nastolení monarcho-fašistické diktatury. Zároveň se též projevoval v aktivitě jednotlivých fašistických stran a organizací, které rovněž usilovaly o moc. V cestě jim však stál car Boris III. (1894 - 1943), jemuž se fašisté hodili k boji s levicí, ale odmítal se s nimi dělit o vládu.

Poválečnou krizi se od počátku 20. let pokoušela řešit demokratická vláda Zemědělského svazu, která se opírala hlavně o venkovské voliče. V jejím čele byl Aleksandar Stambolijski. Proti této vládě se však rychle formovala pravicová opozice. V červnu 1923 provedla necelá stovka důstojníků se souhlasem cara státní převrat, který nastolil v Bulharsku vojensko-fašistický režim. První vláda nového režimu nejprve rozpoutala hon na představitele Zemědělského svazu a na komunisty. Zatčen a popraven byl i bývalý premiér Stambolijski. Nový předseda vlády Aleksandar Cankov vycházel z konstatování krize liberalismu a potřeby politické reorganizace společnosti. V únoru 1926 Cankova nahradil Andrej Ljapčev, který se snažil dát diktatuře demokratickou fasádu a zlegalizoval opět odbory a dokonce i komunistickou stranu.

Ve volbách roku 1931 byla Ljapčevova vláda poražena a k moci se dostala demokratická koalice Lidového bloku. Nástup fašismu v Bulharsku tak byl na čas pozastaven. Už o tři roky později však byla vojenským převratem nastolena nová vláda, v jejímž čele stanul Kimon Georgiev Stojanov. Tento bývalý armádní důstojník založil a postupně byl členem několika politických stran. Stal se také předsedou Vojenské ligy, což byla militaristická organizace fašistického typu. Jeho vláda vyhlásila program autoritativního režimu bez politických stran a parlamentu. Aby si získala větší podporu lidu, omezila též částečně pravomoci cara. Car Boris III., který se vždy snažil vzbuzovat dojem demokratického, nadstranického a neutrálního panovníka, se cítil ohrožen. Na svou stranu se mu podařilo získat většinu armády, v lednu 1935 přiměl Stojanovovu vládu k demisi a převzal tak faktickou moc ve státě. Novým bulharským premiérem se stal carem dosazený Georgi Kjoseivanov. Jeho vláda pak až do roku 1940 kombinovala politické sliby s konkrétními ústupky a využívala některé atributy demokracie, takže například zorganizovala komunální i parlamentní volby.

Na druhou světovou válku reagovalo Bulharsko vyhlášením neutrality, ovšem už jako faktický spojenec fašistické Osy. Ta mu také pomohla k územním ziskům na úkor Rumunska, Jugoslávie a Řecka. Vytvoření Velkého Bulharska dočasně stabilizovalo monarcho-fašistický režim. V roce 1942 car a nový premiér Bogdan Filov společně vypracovali představu „silného a hospodářsky spravedlivého bulharského národního státu“. Nový systém s osobou cara v čele se měl i nadále obejít bez politických stran. Boris III. však roku 1943 zemřel. Novým carem se stal Borisův tehdy šestiletý syn Simeon, ale místo něj vládla regentská rada. V roce 1944 se podruhé k moci dostal Kimon Georgiev Stojanov v čele tzv. Vlastenecké fronty. Tentokrát už bojoval proti fašismu. Fronta provedla převrat a Stojanov se stal znovu premiérem. Vládl následující dva roky, než byl vystřídán komunistickým vůdcem Dimitrovem. Když se Bulharsko stalo roku 1946 republikou, odcestoval malý Simeon II. se svou matkou a sestrou do Egypta a později žili ve Španělsku. V polovině 90. let se už jako šedesátník vrátil do Bulharska, v roce 2001 vyhrál parlamentní volby a stal se na čtyři roky bulharským premiérem.

Jednou z prvních fašistických organizací v zemi byl Bulharský národní svaz Kubrat. Po první světové válce ho vytvořilo několik armádních důstojníků s nacionalistickým a antikomunistickým smýšlením. Byla to nepříliš početná organizace s přísně hierarchickou organizační strukturou. Rovněž z iniciativy důstojníků vznikla roku 1921 Vlastenecká obrana, která byla silně antisemitská, ostře nacionalistická a stala se nositelem ideje Velkého Bulharska. Jako organizace ultrapravicových intelektuálů vznikl roku 1927 Všebulharský svaz Otec Pajsij, jenž se inspiroval italskými fašisty. Za masovou politickou stranu hitlerovského typu je možné pokládat Cankovo Nacionálně sociální hnutí, vytvořené v květnu 1932. Po vítězství antifašistického povstání a nastolení vlády Vlastenecké fronty v září 1944 byly všechny fašistické organizace rozpuštěny. Část jejich členů odešla do emigrace, část se stáhla do ilegality a vystupovala proti novému režimu.

Literatura:

Miroslav Tejchman: Balkánský fašismus, Praha: Academia, 1989.

Jan Rychlík: Dějiny Bulharska, Praha: Lidové noviny, 2000.

Misha Glenny: Balkán 1804-1999 - nacionalismus, válka a velmoci, Praha: BB art, 2003.