Článek
Poprvé na sebe výrazněji upozornil fotografiemi příbramských dolů a zákoutí pražských domů. Vrcholu popularity dosáhl ve 20. letech minulého století, kdy se jeho fotografie objevovaly na prestižních mezinárodních fotografických výstavách. Přes velký úspěch však měl finanční problémy a fotografování ho navíc přestalo uspokojovat. V roce 1935 svůj ateliér prodal a až do své smrti se jako umělec věnoval výhradně malířství.
Drtikol svým uměleckým dílům většinou nedával žádné názvy a nevysvětloval ani jejich smysl. Byl totiž přesvědčen, že lidé na určitém stupni duchovního vývoje jejich poselství odhalí sami a pro ostatní je bezvýznamné. Nejvýznamnější Drtikolovy spirituální fotografie pocházejí z první poloviny 30. let. Jejich obvyklým námětem je kombinace geometrických obrazců se subtilními postavami, které autor vyráběl z papíru či dřeva. Typický vzhled těmto fotografiím také dává výrazný kontrast světla a stínů (tmy). Drtikol tím vyjadřuje odlišnost duchovního a hmotného světa. Stylizovaná postava, která často postrádá jakékoli osobní rysy, reprezentuje lidskou duši a její napjatá či naopak klidná gesta mezi spirálami a jinými světelnými útvary zřejmě představují cestu duše k bohu.
Jak jsem už zmínil, v roce 1935 přestal Drtikol fotografovat a začal se věnovat pouze malířství. To si oblíbil již na prahu svého dětství a dospívání. Černobílé grafiky či barevné pastelové kresby vytvářel i souběžně se svou dráhou uměleckého fotografa. Teprve od poloviny 30. let však začal pracovat na větších obrazech za použití olejových barev a temper. Většinu z nich pak rozdával či prodával svým návštěvníkům, obvykle z řad duchovních hledačů. Proto je též dnes většina z nich uložena v soukromých sbírkách. Jedná se o akty, krajiny i čistě spirituální výjevy a vize. Další významná část Drtikolových obrazů je jednoznačně ovlivněna buddhismem a jógou. Představují různé barevné světelné kruhy a geometrické obrazce, které měly stejně jako mandaly pomoci při meditaci a koncentraci. Častá jsou též ztvárnění postavy meditujícího v lotosové pozici se zářícími čakrami, která zachycují různé fáze meditačních stavů.
Drtikolova signatura na jednom z jeho obrazů
Už v období dospívání se u Drtikola utvářel negativní vztah k tradičním formám křesťanství. Hlavní příčinnou tohoto postoje byla zřejmě přísná katolická atmosféra na příbramském gymnáziu, kde Drtikol studoval. Ve svém životopise, který psal v roce 1948, dokonce uvedl, že se v té době stal „neznabohem“. Tento životopis ovšem psal pro potřeby KSČ a je tak poněkud tendenční. Drtikolův vstup do komunistické strany v roce 1945 nedokázali akceptovat někteří jeho žáci či známí (například Bedřich Hejhal nebo Jaroslav Kočí). Vzhledem k jeho tehdejšímu věku však u Drtikola rozhodně nešlo o nějaké prospěchářství. Nepociťoval to ani jako rozpor se svým duchovním přesvědčením. Buddhismus podle něj koresponduje s dialektickým materialismem svou teorií „odvislého vznikání“. Podle svědectví už zmíněného Jaroslava Kočího přijal Drtikol komunistickou ideologii také pod vlivem rostoucího mezinárodního vlivu Sovětského svazu, který pokládal za znamení blížící se duchovní nadvlády Slovanů.
Velmi nelichotivě se Drtikol vyjadřuje o křesťanství v dopisech své přítelkyni Elišce Janské. Kritizuje ho za potlačování sexuality a zdůrazňování hříchu. Bibli označil za „největší krvák“, v němž bůh zabíjel lidi, když se mu znelíbili nebo ho urazili v jeho samolibosti. Naopak obdivuje antiku a pohanství pro oslavu lidské přirozenosti. Lidé prý tehdy obětovali „Bohu Slunci“ a „Matce Zemi“ a láska jim byla nejvyšší formou modlitby. Pohlavní spojení muže a ženy vnímá Drtikol dokonce jako posvátný akt.
Hrob na městském hřbitově v Příbrami, kde je pohřben i František Drtikol.
Drtikol však nikdy nepřijal za svou nějakou konkrétní a pouze jedinou formu spirituality. Nato byl příliš svéráznou a individualisticky zaměřenou osobností. Největší inspiraci pro Drtikola nepochybně představovala indická náboženství. Prakticky zřejmě začal meditovat v roce 1924. Jednomu ze svých žáků později řekl, že trvalého „prozření“ dosáhl asi o pět let později. Od té doby tvrdil on a hlavně jeho žáci, že dosáhl vrcholu duchovní cesty a už neměl kam pokračovat. V té době se v jeho pražském ateliéru ve Vodičkově ulici setkávala asi stovka různých přátel, známých i žáků a diskutovali o duchovních otázkách. Po roce 1935 se už menší okruh žáků, kteří byli většinou zároveň jeho blízkými přáteli, scházel ve vile na Spořilově. Drtikol běžně mluvil lidovou pražskou češtinou a často používal vulgarismy. Řadu lidí tím odrazoval, ale jiné zase svou nenucenou přirozeností přitahoval.
Drtikol nevytvářel žádné systematické duchovní teorie, ale jeho úsilí bylo vždy zaměřeno prakticky. Nepsal a nevydával proto žádné knihy a nezakládal pro své stoupence ani žádné spolky a školy. Pouze kolem sebe soustředil po vzoru východních mistrů neformální okruh žáků. Jistou dobu byli mezi nimi také například známí popularizátoři jógy Eduard a Míla Tomášovi. Drtikol byl přesvědčen, že to pravé mají v sobě všechna náboženství. Člověk se nesmí vázat jen k jednomu názoru či nauce a nesmí na ní ulpět. Pravda je podle Drtikola jen jedna a hodí se pro každou dobu. Všechna náboženství jsou tedy dobrá a setkávají se v hesle: „Poznej sám sebe.“ Nejvíce si Drtikol cenil buddhismu. Představuje pro něj „nauku, která jde na kořen věci, podstaty člověka a celého světového dění“. K buddhismu je zapotřebí velká trpělivost, vytrvalost a odvaha, neboť vyžaduje stálou kontrolu a analýzu vlastní osoby i celého okolí. Své výroky také Drtikol velmi často prokládal citacemi z buddhistických súter (textů).
Podle Drtikola nemáme vnímat boha jako bytost, ale jako stav, jehož může dosáhnout každý člověk tím, že si uvědomí existenci boha v sobě či přímo že on sám je bůh. Tuto pravdu ovšem nelze pochopit, tu je třeba začít žít. Své panteisticky zabarvené přesvědčení také vyjádřil jedním opravdu svérázným výrokem: „Bůh je všude. Je i v hovně. Kdyby nebyl v hovně, bylo by ono víc než On.“ Tento výrok velmi dobře ilustruje nejen Drtikolovo drsné vyjadřování, ale i jeho charakteristické povahové rysy: smysl pro humor a schopnost nadhledu.
Literatura:
Vladimír Birgus: František Drtikol, Praha 2000.
Karel Funk: Mystik a učitel František Drtikol, Praha 1993.
Stanislav Doležal/ Anna Fárová/ Petr Nedoma: František Drtikol - fotograf, malíř, mystik, Praha 1998.
