Článek
Friedrich Wilhelm Nietzsche se narodil roku 1844 v obci Röcken nedaleko Lipska . Svá křestní jména dostal podle pruského krále, který se také narodil 15. října. Jeho otec Carl Ludwig byl luteránský farář a také jeho matka Franziska pocházela z rodiny protestantských duchovních. Proto příliš nepřekvapí, že Friedrich už jako malé dítě přednášel z paměti celé pasáže z bible a přátelé rodiny mu přezdívali „malý pastor“. Otec však roku 1849 zemřel a o rok později i bratr Ludwig Josef. Zbytek rodiny se pak přestěhoval do Naumburgu nad Saalou, kde malý Friedrich vyrůstal mezi samými ženami obklopen babičkou, matkou, sestrou a dvěma tetami z otcovy strany. Během studia na místní církevní škole prokázal svůj výjimečný jazykový i hudební talent. Už v deseti letech vytvořil vlastní hudební skladbu a psal básně.

Nietzscheho rodný dům v Röckenu

Nietzsche se svou matkou
V roce 1864 začal Nietzsche studovat protestantskou teologii a klasickou filologii na univerzitě v Bonnu. Teologii však k nelibosti rodiny opustil už po prvním semestru. Zcela se naopak nadchnul pro latinu, řečtinu i antickou kulturu obecně a odjel studovat do Lipska. Nějakou dobu byl také členem studentského (buršáckého) spolku Frankonia. Účastnil se prý dokonce několika soubojů a měl jako mnoho jiných studentů problém vyjít s penězi. V roce 1867 byl odveden do armády a rok sloužil u pruského dělostřelectva v Norimberku. Po těžkém pádu z koně v březnu 1868 se musel léčit a byl uznán neschopným další vojenské služby. Krátce poté se ještě před svou promocí teprve v pětadvaceti letech stal mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji. Po přestěhování do Švýcarska se Nietzsche vzdal pruského státního občanství a do konce života pak zůstal bez státní příslušnosti.

Nietzsche jako voják u dělostřelectva (1868) nebo snad bojovník za novou filosofii?
Roku 1868 se Nietzsche také seznámil s hudebním skladatelem Richardem Wagnerem a jeho pozdější ženou Cosimou. Od začátku svého pobytu v Basileji byl častým hostem v skladatelově domě v Tribschenu u Luzernu. Wagner byl pro něho jistou dobu téměř jako otec, ale později se dostali do konfliktu. Po prvním ročníku wagnerovského festivalu v Bayreuthu v roce 1876 byl Nietzsche znechucen nízkou úrovní představení i publika. Postupně se z Wagnerova nadšeného ctitele stal jeho nesmiřitelným kritikem.
V Basileji také začalo Nietzscheho dlouholeté přátelství s ateistickým profesorem teologie a univerzitním kolegou Franzem Overbeckem. Roku 1872 vydal Nietzsche svou první větší práci Zrození tragédie z ducha hudby. Nietzsche zde propojil svůj zájem o filosofii se studiem antiky a klasických jazyků. Psal o věčném souboji apollónského principu důstojnosti, vznešenosti a řádu s dionýským principem nevázaného veselí a divokého chaosu v umění i v životě. Kolegové z oboru filologie i filosofie však jeho dílo většinou nepochopili nebo přímo s odporem odmítli. Tento postoj se projevil už o rok dříve, kdy se Nietzsche neúspěšně ucházel o místo profesora filosofie v Basileji. Přesto mu nechybělo bezmezné sebevědomí. Označil se totiž za „rozhodujícího a nejzávažnějšího“ filosofa mezi dvěma tisíciletími.
Nietzsche vnímal svou dobu jako období úpadku a rozkladu. Budoucnost vystihuje slovo nihilismus, kdy místo něčeho jen zdánlivě existujícího nastoupí skutečné nic (latinsky nihil). Lidé by měli pochopit, že dosavadní morálka a pravdy, které hlásalo především křesťanské náboženství jsou falešné a nesprávné. Důležitá Nietzscheho pravda zní: „Bůh je mrtev. My jsme ho zabili, vy a já… Bůh zůstane mrtev! Jak se utěšíme?… Není velikost tohoto činu pro nás příliš veliká? Nemusíme se sami stát bohy, abychom se zdáli být jich důstojní? Nebylo nikdy většího činu.“ Nihilismus však nemůže být definitivní, ale jen nezbytnou mezifází na cestě k novým hodnotám, které však pochází výlučně z tohoto světa. Hlavní hodnotou je život sám ve svém vzniku i zániku. I samotný člověk se mění a vyvíjí. Starý člověk zanikne a vznikne nový a vyšší druh - nadčlověk.
Na přelomu 70. a 80. let se Nietzsche pokusil najít mladou a bohatou ženu, která by s ním vstoupila do manželství. Filosof to ovšem se ženami zoufale neuměl. V době svých studií například poslal zhudebněnou báseň jedné herečce, která mu ani neodpověděla. Nebo se ve vlaku seznámil s jistou baletkou, ale jejich „seznámení“ ukončilo vystoupení této slečny na nádraží. Jednou se opravdu zamiloval do tehdy jednadvacetileté Lou von Salomé. Viděl v ní svou žákyni, která mu skutečně rozumí. Sám však neměl odvahu ji požádat o ruku a tak raději vyslal na námluvy svého bývalého žáka, přítele a spolupracovníka Petera Gasta. Lou, která se později věnovala psychoanalýze, však Nietzscheho odmítla, ale později o něm napsala knihu. Nakonec zklamaný Nietzsche prohlásil: „Ženatý filosof patří jen do komedie.“ Navíc ještě Nietzscheho případnému manželskému štěstí bránila různými intrikami jeho sestra Elisabeth, která ho chtěla mít společně s matkou jen pro sebe.
Nietzsche už od dětství trpěl silnou krátkozrakostí, záchvaty migrény a žaludečními problémy. Stále častěji si musel brát v práci volno. Roku 1879 musel kvůli prudkým bolestem hlavy a očí a častému zvracení předčasně odejít z univerzity. Kromě toho trpěl i depresemi, stále obtížněji zvládal kontakt s lidmi a pochyboval o smyslu univerzitního učení. Od té doby se živil jako spisovatel na volné noze a permanentně cestoval mezi Švýcarskem, Itálií a Francií. Občas také zavítal do Naumburgu za svou sestrou, s níž se střídavě hádal a usmiřoval. S matkou a sestrou se rozešel ve zlém hlavně poté, když zjistil, že sestra měla svůj podíl na rozchodu s Lou von Salomé. Chvíli dokonce uvažoval o sebevraždě, ale pak odjel do Rapalla, kde během deseti dnů napsal první díl svého asi nejznámějšího díla Tak pravil Zarathustra. Tato kniha ovšem vyvolala rozpaky i mezi jeho přáteli a navíc se prakticky neprodávala, takže ji Nietzsche rozdával známým jako dárky.
V podobně rychlém tempu napsal v následujících letech i další díla, které ovšem stále měly prakticky nulovou odezvu. Jeho hluboké zklamání a bolestnou samotu vyjadřují tyto věty: „Po takovém výkřiku z hlubiny duše nezaslechnout ani hlásky odpovědi je strašlivý zážitek. Nikdo se mnou kromě mne nemluví a můj hlas přichází jako hlas umírajícího. Jsem stále na okraji propasti.“ Tato propast se před ním zcela otevřela v italském Turíně 3. ledna 1889. Podle tradičně podávané historky Nietzsche na náměstí s pláčem objal koně, kterého kočí mlátil bičem. Poté se zhroutil a přestal vnímat své okolí. Jeho „pan domácí“ ho odvedl zpět do bytu, kde se začal chovat jako šílenec. Z jeho pokoje se ozýval divoký křik a smích. Zároveň hrál zběsile na klavír pasáže z Wagnerových skladeb. Do toho nesouvisle vykřikoval různé myšlenky ze svých textů a podivné mystické a prorocké vize. Následně napsal a rozeslal svým přátelům i různým známým osobnostem řadu bizarních dopisů, které později dostaly název „listy šílenství“. Podepisoval se v nich například jako Ukřižovaný nebo jindy zase jako Dionýsos. Lékaři diagnostikovali jeho stav jako progresivní paralýzu v důsledku syfilidy, kterou se prý v mládí nakazil. Mnoho badatelů však takovou diagnózu zpochybňuje.
Jeho přítel Overbeck pro nemocného filosofa přijel do Turína a odvezl ho vlakem do Basileje. Po několika měsících lékařské péče ho matka přestěhovala do rodinného domu v Naumburgu, kde se o něj starala společně se svou dcerou a jeho sestrou Elisabeth. Po smrti matky v roce 1897 žil u sestry ve Výmaru, kde v srpnu 1900 zemřel v důsledku zápalu plic. Posledních jedenáct let svého života tak Nietzsche fakticky strávil v apatickém polovědomém stavu s prázdným pohledem v očích, ponořený sám do sebe. Ve světlejších chvilkách prý hrál na klavír a mluvil o sobě jako o nástupci mrtvého Boha nebo se nazýval šaškem nové věčnosti a svou radost vyjadřoval tancem či spíše zvláštním poskakováním. Paradoxně právě v této době začali lidé číst jeho knihy a obdivovat jeho myšlenky.

nemocný Nietzsche se svou sestrou (1899)

Nietzscheho hrob v Röckenu
Knižní a webové zdroje informací:
Wilhelm Weischedel, Zadní schodiště filosofie, Olomouc 1995.
Hans Joachim Störig, Malé dějiny filosofie, Kostelní Vydří 2000.
https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Nietzsche
https://medium.seznam.cz/clanek/blablabla-nietzscheho-tragicky-konec-genius-zesilel-kdyz-objal-bicovaneho-kone-156122






