Jak vypadaly a k čemu sloužily židovské synagogy?

Slovo synagoga je řeckého původu a používali ho pravděpodobně helénští Židé ve významu „shromáždění“ či „společenství“. Ustáleným židovským označením pro synagogu je bejt ha - kneset, což lze přeložit jako „dům shromáždění“. V tradičním životě synagoga fungovala jako místo modlitby, učení a společného setkávání. Všechny tyto funkce jsou propojené, neboť k modlitbám patří i recitace svatých textů a jejich studium se běžně odehrává ve skupině. Podle židovského zákona je povinností každé komunity postavit synagogu a všichni členové obce jsou povinni přispívat k jejímu fungování. Pro zachování a rozvoj židovského náboženství sehrála synagoga zásadní roli.

Některé tradice připisují původ synagogy samotnému Mojžíšovi. Skutečných historických dokladů o původu synagogy je však velmi málo. Zdá se, že synagogy se s největší pravděpodobností objevily během prvního babylónského vyhnanství, které následovalo po zničení prvního jeruzalémského chrámu roku 586 př. n. l. Někteří vědci se domnívají, že synagogy existovaly už během období prvního chrámu, zatímco jiní kladou jejich počátky až do mnohem pozdějšího helénistického období. V prvním století našeho letopočtu se synagoga objevuje již jako etablovaná instituce. Literární i archeologické doklady dokazují existenci synagog na všech místech židovského osídlení. Po zničení druhého chrámu Římany v roce 70 n. l. se synagoga stala prvořadou institucí židovského náboženského života. Zachovala sice některé zvyky a obřady jeruzalémského chrámu, ale chrámový obětní rituál byl nahrazen modlitební bohoslužbou.

Synagogální architektura

Vnější podobu synagogy židovské náboženské právo (halacha) nijak blíže nespecifikuje. Dodrženy musí být pouze některé základní prvky, jakými jsou orientace budovy směrem k Jeruzalému, její umístění na takovém místě, aby pokud možno převyšovala ostatní budovy, a oddělení prostoru pro muže a pro ženy. Kromě těchto požadavků, které moderní doba částečně modifikovala, neměla halacha žádné výhrady ke stylu stavby. Navíc je třeba si uvědomit, že synagoga byla vždy vlastnictvím obce nebo stavebníků, kteří se podíleli na jejím vybudování, a řídili ji sami členové obce prostřednictvím volených představitelů. Proto v celé historii diaspory (židovského osídlení ve světě) sledoval vnější vzhled synagog dobové a místní stavební slohy. Pokud to dovoluje zástavba v okolí synagogy, tradice požaduje, aby věřící vcházeli do hlavního sálu předsíní a ne přímo z ulice. V předsíni by měl totiž každý, kdo vstupuje do svatyně, odložit všechny své světské starosti a myšlenky.

Rozmanitost synagogální architektury je přirozeně způsobena migrací židovského etnika do nejrůznějších končin světa, kde se Židé většinou nechali při stavbách synagog inspirovat architekturou daného regionu a dané doby. Jejich výstavnost či naopak skromnost do značné míry ovlivnily konkrétní společenské faktory. V dobách blahobytu a rozkvětu židovských komunit se stavěly okázalé budovy, které měly vyvolávat dojem sebejistoty a síly. V čase pronásledování a materiální chudoby židovských obcí byly upřednostňovány stavby nenápadné a prosté, které by neprovokovaly ostatní (většinou křesťanskou) společnost. To se týká především středověkých evropských synagog, které vycházely téměř výhradně z dobového románského a gotického stylu a byly skromné svou velikostí i vzhledem. Jejich umístění bylo většinou velmi diskrétní, takže často stávaly například skryté ve dvoře nebo ve slepé uličce. Ambicióznější projekty se mohly uplatnit jen v oblastech hustěji osídlených židovskou populací.

V 17. a 18. století byly značně rozšířeny dřevěné synagogy a to především v Polsku a východní Evropě. Přestože se jich jich postavilo několik set, do současnosti se bohužel nedochovaly, neboť byly jen málo odolné vůči náhodným či záměrným poškozením. Tyto stavby vznikaly díky snadné dostupnosti dřeva a silné řemeslné tradici v daných oblastech. Vznik monumentálních synagogálních staveb v evropských a severoamerických městech spadá do období určitého eklekticismu v západní architektuře. V druhé polovině 19. století byl v oblibě maurský styl, který vyvolával vzpomínku na zlatý věk španělského Židovstva. Zároveň též představoval jakýsi protipól „křesťanské gotiky“. Po 2. světové válce se nejvíce synagog vybudovalo v USA. Stavitelé využívají rozmanitých prostředků moderních architektonických směrů, aby vyšli vstříc bohatým kongregacím, žádajícím nové působivé stavby. Mnohé jsou situovány na atraktivních místech mimo městské centrum. Synagogy v dnešním Izraeli jsou většinou stylově nevyhraněné.

Interiér synagog a jejich vybavení

Vnitřní prostor synagogy by měl být podle Talmudu rozdělen na hlavní mužskou loď a na místo vyhrazené pro ženy. Obě části odděluje přepážka zvaná mechica. Ženy zaujímají místa buď v pozadí sálu nebo na zvláštním balkónu v poschodí. Už v nejstarších dochovaných synagogách, které byly objeveny v Palestině a okolních zemích, existovaly galerie, které nepochybně plnily tuto funkci. V evropských synagogách se od středověku stavěly ženské galerie (hebrejsky ezrat našim) ve zvýšeném podlaží vedle hlavního sálu nebo nad ním a ohrazovala je kovová mříž, dřevěné ozdobné latě nebo neprůhledné závěsy. V synagogách, v nichž se balkón nenacházel, byla přední sedadla mužů a zadní místa pro ženy oddělena přepážkou z latí nebo závěsů. Od počátku 19. století docházelo v souvislosti s reformou synagogální bohoslužby postupně k rušení mechicy. V reformované synagoze tak sice sedí muži i ženy v hlavním sále společně, ale tradiční uspořádání většinou dodržují tak, že řady jejich lavic od sebe rozděluje podélná ulička.

Nejdůležitější částí synagogy je svatostánek, jehož předobrazem je Archa úmluvy, do níž byly za pobytu Izraelců na poušti vloženy kamenné desky Tóry, které obdržel Mojžíš na hoře Sinaj. Svatostánek byl tedy původně přenosnou schránou, ale již ve středověku dostal podobu vysoké skříně, volně přistavěné nebo vestavěné k východní zdi synagogy. Díky této podobě se svatostánek (aron ha - kodeš) stal vděčným objektem umělecké výzdoby. K východní zdi dodatečně přibyla dvojitá deska Desatera, přisazená na vrchol tympanonu a někdy podpíraná dvojicí zvířecích figur (obvykle lvů). Do svatostánku se ukládají svitky Tóry a to vždy zahalené látkou a s ozdobami, které zdůrazňují význam Tóry a úctu jí prokazovanou.

Dveře svatostánku jsou zakryté oponou, která by měla být vyrobena stejně jako pláštík z drahého materiálu a zdobena motivy židovské symboliky: korunou, vinnou révou, granátovými jablky, zvířecími figurami a podobně. Charakteristickým motivem výzdoby opon a pláštíků bývají dva sloupy, připomínající ty, které stály u vchodu Šalamounova chrámu. S oponou někdy ladí horní draperie (kaporet), jež často zobrazuje symboly tradičního příslušenství jeruzalémského chrámu, jakými jsou sedmiramenný svícen, oltář, nekvašené chleby či měděné umyvadlo (kijor). Před svatostánkem visí věčné světlo (ner tamid), které má opět připomínat svícen ve starověkém chrámu. Mimo něj bývá v mnoha synagogách vysoký svícen (menora), jenž je pravidelně rozsvěcován při svátku Chanuka.

Aby byl čtený text Tóry slyšet v synagoze co nejvíce, koná se jeho předčítání na vyvýšeném místě známém jako pódium nebo řečniště (bima či almemor). Klasické uspořádání interiéru synagogy staví bimu do jejího centra. Většinou bývá obklopena mříží a vstupuje se na ni po několika stupních. Pult, na nějž se klade Tóra, je pokryt vyšívanou látkou nebo polštářem a je orientován k východu. Po zavedení reformované bohoslužby v 19. století se bima přesunula do čela interiéru, blíže ke svatostánku. V tradičních synagogách tak většinu prostoru zaujímala bima a sedadla pro věřící jsou situována pouze po stranách čelem dovnitř. V reformovaných synagogách, kde se veškeré úkony odehrávají vpředu, je zbytek sálu uvolněn k sezení. Toto pojetí připomíná divadlo, v němž obec a její představitelé jsou od sebe odděleni. Ve většině aškenázských synagog se chráněný prostor bimy používá jen ke čtení Tóry a kázáním. Ostatní části bohoslužby se odehrávají u zvláštního pultu (amud), který je umístěn vpravo před svatostánkem. Středověké synagogy mají tento pult umístěn několik stupňů pod úrovní podlahy. Kromě schrány a čtecího pultu bývají synagogy zařízeny spíše skromně. Některé bohaté synagogy však mají stěny a stropy zdobeny malovanými či vyřezávanými ornamentálními plochami a kaligraficky provedenými liturgickými nápisy.

Význam a funkce stavby

Synagoga vždy byla střediskem náboženského i sociálního života židovské obce, v níž plnila tři základní funkce. Fungovala jako modlitebna (bet tefilla), škola či přesněji místo vyučování náboženského zákona (bet midraš) a shromaždiště pro veřejná jednání obce (bet kneset). Přestože se synagoga v dalším historickém vývoji stala především spirituálním centrem, její původní trojí funkce je s určitými obměnami zachována až do současnosti. Škola či studovna se tak sice během středověku ze samotné synagogy vytratila, ale prostory, kde se mládež i dospělí věnovali studiu náboženské literatury, se synagogou většinou těsně sousedily. Obvykle byly situovány do přístavby nebo do samostatné budovy. Podobně zůstává ve svém základu nedotčen i průběh synagogální bohoslužby, jejíž struktura zaznamenala během staletí jen některé drobné dodatky. V židovské bohoslužbě se prolíná osobní i veřejná modlitba. Jednotlivec se zde v přítomnosti ostatních členů obce soustřeďuje na svou vlastní modlitbu a zároveň spolu s celou obcí naslouchá čtení biblických textů a jejich výkladu.

Podmínkou veřejné bohoslužby je přítomnost minjanu, deseti dospělých mužů židovské víry. Bez minjanu není možné konat některé obřady, především nelze číst z Tóry. Také proto je běžná individuální bohoslužba a lze se modlit i doma. Návštěvu synagogy je navíc v pracovní dny z praktických důvodů často nemožné uskutečnit. Zničením jeruzalémského chrámu Římany v roce 70 n. l. skončilo přinášení obětí a těžiště náboženského života se přenáší do synagog, jejichž bohoslužba se vyvíjela vedle chrámové již od babylónského zajetí. Oběť je nahrazena modlitbou a studiem Tóry.

Bohoslužbu vede kantor (chazan), který řídí modlitby, předčítá je ve jménu všech a v příslušných částech liturgie se ujímá melodických partií. Proto se do této funkce obvykle vybírají muži s profesionálním pěveckým vzděláním. Vedoucí úlohu kantora v synagogální bohoslužbě ovšem může převzít kterýkoli z dospělých členů obce. Duchovním představitelem židovské náboženské obce je rabín (rav). Rozhoduje v záležitostech náboženského práva, působí jako duchovní rádce a mluvčí obce i jako učitel a vychovatel. V synagoze se ale jeho úloha zpravidla omezuje na kázání a některé obřady, jakými jsou svatba nebo obřad dovršení dospělosti bar micva. Ve všední dny se v synagoze konají tři denní modlitby, ranní šachrit, odpolední mincha a večerní maariv. Rytmus všedního života je přerušen jednou za týden při oslavě šabatu. Přestože se tento svátek slaví především doma, je připomínán i v synagoze. Kromě šabatu slaví Židé samozřejmě i spoustu dalších svátků, které si rovněž připomínají bohoslužbami v synagoze. Nejdůležitější z nich jsou dva tzv. Vysoké svátky, které jsou zmíněny přímo v Tóře. Jedná se o Roš ha - šana (Nový rok) a Jom kipur (Den smíření).

V synagoze se též vykonávají některé obřady související s během života. Po narození chlapce je to především obřízka (mila). Stejně jako při bohoslužbě se při ní vyžaduje přítomnost deseti dospělých mužů a provádět ji může pouze zbožný muž s lékařskými a rituálními znalostmi. Po skončení operace pronese otec požehnání a modlitbu, při níž chlapec dostane jméno. Dívky své jméno získávají veřejným vyhlášením při příležitosti vyvolání otce k šabatovému předčítání Tóry. Důležitým mezníkem v životě je dosažení dospělosti. Židovský chlapec se stává „synem přikázání“ (bar micva) ve svých třinácti letech, kdy je v synagoze poprvé slavnostně vyvolán k četbě Tóry. Obdobný obřad „dcera přikázání“ (bat micva) nemá zcela ustálenou formu. Dívka obvykle po dosažení dvanácti nebo třinácti let pronese v synagoze přednášku na téma z Tóry. Dalším obřadem, který se může, ale také nemusí, konat v synagoze je svatba. Vlastní obřad vždy probíhá pod svatebním baldachýnem chupou, který se v synagoze umisťuje na bimu a nevěsta s ženichem se při něm po požehnání a modlitbě rabína či chazana společně napijí z poháru vína. Posledním obřadem člověka je pohřeb. Rozloučení s mrtvým však neprobíhá v synagoze, ale v obřadní síni a u hrobu na hřbitově. Po dobu jedenácti měsíců však za zemřelého pozůstalí odříkávají při bohoslužbě v synagoze modlitební chvalozpěv kadiš.

Literatura:

Jaakov Newman: Judaismus od A do Z, Praha 1992.

Jiřina Šedinová: Židovské tradice a zvyky, Praha 1992.

Helena Pavlincová a kol.: Slovník judaismus, křesťanství, islám, Praha 1994.

Michael A. Fishbane: Judaismus. Zjevení a tradice, Praha 1996.

Nicholas de Lange: Svět Židů, Praha 1996.