Šamanismus a jeho cesta mezi nebem, zemí a podsvětím

V této představě umožňuje struktura světa komunikaci mezi jeho jednotlivými oblastmi či rovinami, protože nebe, země a podsvětí spojuje ústřední kosmická osa. Tato osa existuje v podobě určitého „otvoru“ či „díry“, kterou sestupují bohové na zemi a mrtví do podzemních světů. Stejnou dírou může duše šamana v extázi létat nahoru nebo dolů.

Turkotatarské kmeny (i některé jiné přírodní národy) si nebe představují jako stan. Mléčná dráha je „šev“, hvězdy jsou „otvory“ pro světlo. Podle Jakutů jsou hvězdy „okna světa“ a jakési větrací otvory různých nebeských sfér. Čas od času bohové otevírají stan, aby se podívali na Zemi, což se prý projevuje například pády meteoritů. Nebe je také někdy chápáno jako víko, které není dokonale uzavřeno na rozích Země, a pak pronikají škvírami ven silné větry. Právě těmito úzkými škvírami se mohou také hrdinové a jiné privilegované bytosti dostat do nebe. Uprostřed nebe svítí Polárka, která podpírá nebeský stan jako kůl. Burjati si například představují hvězdy jako stádo koní a Polárku („pilíř světa“) jako kůl, k němuž jsou připoutáni.

Tato kosmologická představa má svou přesnou repliku v mikrokosmu, obývaném lidmi. Osa světa byla konkrétně zobrazovaná buď jako sloupy, podpírající dům, nebo jako izolované kůly, nazývané „sloupy světa“. Ústřední sloup je charakteristický prvek obydlí původních národů Arktidy a Severní Ameriky. U paty sloupu se provádějí oběti a modlitby, protože otevírá cestu k nebeské Nejvyšší bytosti. Stejná mikrokosmická symbolika se uchovala u středoasijských pastevců. Zde se však forma obydlí změnila (přechod od chýše s kuželovitou střechou a ústředním sloupem k jurtě), takže mýtická a náboženská funkce sloupu přešla na horní otvor pro odvod kouře z ohně. Altajci věří, že těmito „komíny“ prochází šaman z jedné oblasti světa do druhé. Stejně tak stan, který se staví k obřadu výstupu altajského šamana na nebesa, je připodobňován k nebeské klenbě, která má stejně jako stan kouřový otvor.

Tato symbolika samozřejmě není omezená jen na Arktidu a severní Asii. Posvátný sloup, stojící uprostřed domu, nacházíme i u některých afrických kmenů. Všude se k patě tohoto sloupu přinášely posvátné obětiny. Pilíř světa je též někdy umisťován mimo dům: například u starých Germánů, Laponců či ugrofinských národů. Symbolika pilíře světa je známá i ve starověkých kulturách Mezopotámie, Egypta, Indie, Číny a Řecka. U Babylóňanů bylo spojení mezi nebem a zemí symbolizované vesmírnou horou nebo jejími kopiemi (zikkurat, chrám, palác). Stejná myšlenka je také často vyjadřována obrazem stromu, mostu či žebříku.

Ve starověkých kulturách se komunikace mezi nebesy a zemí obvykle využívala k přinášení obětí nebeským bohům a nikoliv k nějakému konkrétnímu a osobnímu výstupu na nebesa. Ten zůstával vyhrazen jen šamanům a různým mágům a mystikům. To je také důležité pro vysvětlení rozdílu mezi běžným náboženským životem severoasijských národů a zkušeností jejich šamanů, která je svou povahou osobní, mystická a extatická.

Řada mytologií pracuje s představou tzv. rajského věku, kdy lidské bytosti mohly snadno vystupovat na nebesa a udržovat blízké vztahy s bohy. Kosmologická symbolika obydlí a prožitek šamanské cesty fakticky potvrzují a kopírují tento archaický mýtus: Po přerušení původně snadné komunikace mezi lidmi a bohy si určité privilegované bytosti (a v první řadě šamani) pro svou osobu zachovaly schopnost spojení s vyššími sférami. Šamani mají schopnost letět do nebe „ústředním otvorem“, zatímco pro zbytek lidstva slouží tento otvor pouze ke zprostředkování obětí.

Jiným mýtickým obrazem středu a osy světa, umožňující spojení mezi zemí a nebem, je obraz světové hory. Chakasové (dříve Abakanští Tataři) ji nazývají „železná hora“. Mongolové, Kalmyci a Burjati ji znají pod jménem Suméru, což jasně svědčí o indickém vlivu (hora Méru). Mongolové ji zobrazují jako třípatrovou nebo čtyřpatrovou, sibiřští Tataři a Jakuti jako sedmipatrovou. Její vrchol je v Polárce neboli v „pupku nebe“. Burjati říkají, že Polárka je připoutána k jejímu vrcholu.

Myšlenka hory jako středu světa nemusí být nutně orientálního původu, ale dávné tradice národů Střední Asie a Sibiře byly asi ovlivněny původně mezopotámskými (šířenými přes Írán) a indickými (šířenými přes Tibet) náboženskými představami. V indické kosmologii se hora Méru tyčí ve středu světa a nad ní svítí Polárka. Indičtí bohové uchopili tuto horu a zamíchali s ní prvotní oceán, z čehož se pak zrodil svět. Stejně tak i kalmycký mýtus hovoří o tom, že bohové použili Suméru na zamíchání oceánu, a tak stvořili Slunce, Měsíc a hvězdy. Také jiný středoasijský mýtus ukazuje vliv indických prvků: mongolský bůh Očirvani (= indický Indra) v podobě orla Garide (= indický Garuda) zaútočil na hada Losuna v prvotním oceánu, obtočil jej třikrát kolem hory Suméru a nakonec mu rozdrtil hlavu.

V mytologii starověké Mezopotámie ústřední hora spojovala nebesa a zemi. Samotná jména babylónských chrámů a posvátných věží svědčí o jejich podobnosti s kosmickou horou: „hora domu“, „hora hor všech zemí“, „hora bouří“, „spojení mezi nebesy a zemí“ a podobně. Zikkurat byl vlastně kosmickou horou a symbolickým obrazem vesmíru. Jeho sedm pater představuje sedm planetárních nebes. V podobě hory byl například postaven známý buddhistický chrám Borobudur v Indonésii. Umělé hory existují v Indii a nacházejí se i v Mongolsku a v jihovýchodní Asii.

Na světovou horu vystupuje šaman ve snu při své iniciaci a později při svých extatických cestách. Výstup na horu pokaždé znamená cestu do středu světa. Symboliku ústřední hory doplňuje také symbolika stromu světa. Nejčastěji se s ní setkáváme ve Střední Asii a na Sibiři. Strom světa je zde pro šamana nepostradatelný. Z jeho dřeva vyrábí svůj buben a výstupem na posvátnou břízu dosahuje vrchol stromu světa. Před jeho jurtou jsou repliky tohoto stromu a zobrazen je také na jeho bubnu. Z kosmologického hlediska vyrůstá strom světa uprostřed země a jeho horní větve se dotýkají paláce boha Bai Ülgäna.

Strom tedy spojuje všechny tři oblasti vesmíru. Jeho větve se dotýkají nebes a jeho kořeny sahají do podsvětí. Podle sibiřských Tatarů kopie nebeského stromu stojí v podsvětí a král mrtvých a jeho synové přivazují své koně k jejímu kmeni. Tunguzské etnikum Goldové (Nanajci) znají tři světové stromy: první je v nebi, druhý na zemi a třetí v podsvětí. Na nebeském stromě sedí duše lidí na jeho větvích jako ptáci a čekají, až se dostanou na zem, aby porodily děti. Mongolové znají strom zambu, jehož kořeny jsou zasazeny v úpatí hory Suméru a jehož koruna přesahuje vrchol hory. Bohové (tengri) jedí plody ze stromu a démoni (asura), skrytí v roklinách hory, se na ně závistivě dívají. Podobný mýtus nacházíme též u Kalmyků a Burjatů.

Se symbolikou stromu světa je spojeno mnoho náboženských představ. Představuje neustále se obnovující svět, nevyčerpatelný zdroj života, nejvyšší zásobárnu posvátného i samotná nebesa. V mnoha dávných tradicích tento strom vyjadřuje plodnost, věčnost absolutní realitu a nesmrtelnost. Obohacený nesčetnými mytologickými prvky a doplňujícími symboly (žena, studna, mléko, zvířata, ovoce) se strom světa stává prazdrojem života a pánem osudů. Například Jakuti věří, že na „zlatém pupku Země“ stojí strom s osmi větvemi. Roste v jakémsi prvotním ráji, protože se tam zrodil první muž, který se živí mlékem ženy, napůl vyrůstající z kmene stromu. Těžko si lze představit, že podobný obraz vymysleli Jakuti v chladném podnebí severní Sibiře. Zdroj této představy nacházíme v Indii, kde první smrtelný muž Jama popíjí s bohy ve stínu zázračného stromu.

Jiné téma jasně orientálního původu je strom jako kniha osudu. V představách osmanských Turků měl strom života milión listů a na každém z nich byl napsán lidský osud. Vždy když nějaký člověk zemřel, tak jeden list odpadnul. Sibiřské etnikum Osťáci věří, že bohyně sedící na sedmipatrové nebeské hoře zapisuje osud člověka, který se zrodil, na strom se sedmi větvemi. Osťáci jsou také přesvědčeni, že bohové vyhledávají osud dítěte v knize osudu. Podle legend sibiřských Tatarů sedm bohů zapisuje osud novorozeňat do „knihy života“. Všechny tyto obrazy jsou odvozeny od mezopotámské představy sedmi planetárních nebes, kterou jsou zároveň knihou osudu. Také šaman se při dosažení vrcholu světového stromu v posledním nebi jistým způsobem ptá na budoucnost svého společenství a na osud lidské duše.

Altajský šaman vystupuje na strom nebo kůl se sedmi nebo devíti zářezy, představujícími sedm nebo devět úrovní nebe. Překážky, které musí překonat, jsou vlastně nebesa, do kterých musí vstoupit. Když Jakuti přinášejí krvavé oběti, jejich šamani staví venku strom s devíti zářezy a vystoupí po něm, aby přinesli oběti nebeskému bohu Aj Tojonovi. Ugrofinští Vogulové (Mansijci) věří, že se do nebe dostanou po žebříku se sedmi příčkami. Představa o sedmi nebesích je běžná v celé jihovýchodní Sibiři.

Symbolika sedmi a devíti existuje i v samotném počtu jednotlivých bohů u turkotatarských a ugrofinských národů ve Střední Asii a na Sibiři. Sedm bohů mají Vogulové, Osťáci i Jakuti. Mongolská mytologie hovoří o „devíti synech božích“ nebo „služebnících božích“, kteří jsou zároveň ochrannými bohy a bohy válečníky. Burjati dokonce znají jména těchto devíti synů nejvyššího boha, ale jejich jména se různí od jednoho regionu k druhému. Kromě těchto skupin sedmi nebo devíti bohů nacházíme ve Střední Asii i početnější skupiny například třiatřiceti bohů či nebes (u Altajců nebo u Sojotů), jejichž počet může být indického původu. U Burjatů je počet bohů třikrát tak velký: devadesát devět bohů, dělících se na dobré a zlé. Tyto dvě skupiny bohů mezi sebou dlouho navzájem bojovaly. Mongolové znali v minulosti také devadesát devět bohů (tengri). Ani Mongolové a Burjaté však nemají o těchto bozích žádné určité a konkrétní představy.

Šaman může bezprostředně poznávat všechna tato jednotlivá nebesa a tedy i všechny bohy a polobohy, kteří je obývají. Jeho schopnost vstupovat do nebeských sfér je zčásti umožněna pomocí, kterou mu poskytují jeho obyvatelé. Šaman také jako jediný mezi lidmi zná podsvětí, protože do něj vstupuje i odchází jako živá bytost.

Literatura:

Mnislav Zelený: Malá encyklopedie šamanismu, Praha 2007.

Thomas A. DuBois: Úvod do šamanismu, Praha 2011.

Mircea Eliade: Šamanismus a archaické techniky extáze, Praha 2017.