Tajemná židovská sekta esejců žila u Mrtvého moře. Patřil k nim i Ježíš a první křesťané?

Na přelomu let 1946 a 1947 našel zcela náhodou beduínský pastevec v jedné z jeskyní ve skalní rozsedlině poblíž Mrtvého moře deset hliněných nádob s několika koženými svitky. V příštích měsících a letech byla v okolních jeskyních nalezena řada dalších více či měně zachovalých svitků, které získaly světovou proslulost jako doposud nejstarší dochované texty Starého zákona. Kumránské rukopisy získaly své označení podle asi kilometr vzdálených trosek pevnosti Chirbet Kumrán. Svitky byly uloženy při západním břehu Mrtvého moře. Toto slané jezero se rozkládá na hranicích Izraele a Jordánska v nejníže položeném místě na zemském povrchu. Na západním břehu Mrtvého moře se táhne neúrodná rovina, nad níž se zvedají terasy Judské pouště. Okolní krajina není trvala obydlena, ale je pravděpodobné, že přírodní podmínky tu byly před dvěma tisíci lety o něco příznivější než dnes.

Uložení rukopisů bylo už záhy po nálezu datováno přibližně do roku 70 n. l. Vědělo se, že tu v té době žila zvláštní židovská náboženská skupina - esejci. Toto jméno však nepochází od nich samých, neboť v žádném z mnoha kumránských rukopisů nebylo nalezeno. V řeckých spisech je doloženo ve dvojí podobě: Essaioi a Essénoi. Tyto řecké názvy lze odvodit od aramejských slov chasajjá či chasén, což znamená „zbožný“.

Zprávy o esejcích máme už od starověkých spisovatelů, a to hlavně od řecky píšících židovských autorů Filóna z Alexandrie a Flavia Josepha a také od římského polyhistora Plinia Staršího. Tito autoři většinou užívali spolehlivých pramenů a v případě Filóna i vlastních zkušeností. Údaje však podávali ve formě, která brala ohled spíše na zájmy čtenářů, než na přesný popis skutečnosti. Koncem středověku byli esejci považováni za první mnichy v dějinách. V 19. století si je jako své předchůdce přisvojovali svobodní zednáři a v téže době se esejci také stali námětem různých románů.

Život esejců v kumránské oblasti můžeme sledovat od druhé poloviny 2. století př. n. l. až do roku 68 n. l., avšak esejské společenství existovalo již patrně nějakou dobu předtím. Nejvýznamnější esejské spisy z kumránských nálezů jsou Řád Jednoty, Damašský spis a Válečný řád. Vlastní esejské podání na začátku Damašského spisu líčí vznik společenství přibližně takto: 390 let poté, kdy babylónský král Nebukadnesar II. (Nabuchodonosor) dobyl Jeruzalém, zůstávala část lidí věrných božímu zákonu. Dvacet let však tápali a teprve pak se objevil muž, který není uváděn jménem, ale jen čestným titulem „Učitel spravedlnosti“. Ten dal tvořící se komunitě pevný směr. Pokud vezmeme údaje obsažené v tomto spisu doslova, připadlo by vlastní založení esejské společnosti na rok 176 př. n. l.

Počátky esejského osídlení na kumránském ostrohu celkem přesně datuje archeologie a numizmatika. Mince z doby judského vládce Jana Hyrkána (134 - 104 př. n. l.) by mohly datovat první, poměrně skromnou výstavbu esejského střediska. Jeho rozšíření mohlo proběhnout po roce 103 př. n. l. za panování Alexandra Jannaje, jehož mince se zde našly ve větším množství. O esejcích se tradovalo, že mají dobré věštecké schopnosti. Esejský věštec Menachem prý Herodovi ještě v dětském věku předpověděl, že se stane králem. Když se jím pak skutečně stal, jednal Herodes s esejci vždy s úctou. Do Herodovy doby spadá i přírodní katastrofa, jež významně zasáhla do života esejců na kumránském ostrohu. Na jaře roku 31 př. n. l. postihlo Palestinu zemětřesení, které také poškodilo kumránskou budovu a ta pak zůstala po několik desetiletí neobydlená. Její obyvatelé se patrně usadili v Jeruzalémě. Proč se však do Kumránu později opět vrátili, zůstává nezodpovězenou otázkou.

V době židovské války s Římem byly názory některých esejců velmi radikální a proto s nimi vítězní Římané zacházeli velmi tvrdě. Nemáme však žádné konkrétní zprávy o tom, kdy a jak byla dobyta opevněná budova na kumránském ostrohu. Množství trojhranných železných hrotů římských vojenských šípů, nalezených v troskách budovy a jejím okolí, však svědčí o tom, že se zde skutečně bojovalo. Nalezené mince určují dosti přesně, že k boji došlo během roku 68 n. l. Na jaře tohoto roku římský vojevůdce Vespasián vyplenil a obsadil západ a částečně také jih Judeje. V červnu dobyl nedaleké Jericho a v jeho blízkosti zřídil velký vojenský tábor. Římští vojáci se dokonce na několik let usadili v některých částech kumránské budovy, což opět dokazují nálezy mincí.

V esejských spisech nenajdeme žádný jednoznačný název jejich společnosti. Nejblíže takovému označení je slovo, které můžeme přeložit jako „Jednota“. Je obsaženo přímo v názvu rukopisu Řád Jednoty, kde se také nejčastěji vyskytuje. Jednotou je zde zřejmě myšleno úzké společenství mužů, kteří se rozhodli žít o samotě, bez osobního majetku a bez žen. Předpisy Damašského řádu se však také zmiňují o členech, kteří sídlí v „táborech“ a mají ženy a s nimi děti. Členové tohoto společenství žili sice odděleně, ale přicházeli do styku se svým okolím, když jako námezdní dělníci pracovali pro jiné. Tito esejci neměli společný majetek a dokonce mohli mít i své otroky. Bydleli většinou v jeskyních, chatrčích nebo stanech v okolí ústřední budovy. Vlastní budova byla patrně vyhrazena jen pro skutečné členy Jednoty. Už ve starověku se mnozí podivovali pevnosti a dobrovolné izolaci esejského společenství. Když byl člen komunity pro nějaký přestupek vyloučen, tak se stále cítil vázán svými sliby a zvyklostmi. Raději prý zemřel hladem, než by přijal jídlo od jiných.

Podle příkladu Starého zákona bylo esejské společenství rozděleno do tří skupin: na kněze, levity a prostý lid. Jako čtvrtá skupina byli ještě někdy počítáni „hosté“, kteří se k esejcům přidali, ale sami nebyli židovského původu. Kněží vykládali Mojžíšův zákon a také dohlíželi na chod organizace i na rituální čistotu pokrmů. Kněz musel být přítomen v každé skupině, která měla alespoň deset členů. Druhé místo v esejské hierarchii zaujímali levité. Tito příslušníci kmene Levi byli pověřeni vedením ostatních a pomáhali kněžím v dozoru nad zachováváním rituální čistoty. Elitní postavení kněží tak výrazně charakterizovalo esejskou společnost. Ostatní členové byli považováni za lid izraelský a dělili se do skupin po tisících, stech, padesáti a deseti.

Esejci měli poměrně pevně stanovený denní rytmus života. Vstávali před úsvitem a směrem k vycházejícímu slunci pronášeli modlitby. Nejedná se tu však o nějaký kult slunce, ale o poděkování Bohu za jeho východ. Po ranní modlitbě šel každý po své práci, kterou mu přidělil dohlížitel. Před polednem se znovu sešli, kolem pasu si dali plátěné zástěry a tělo si umyli ve studené vodě. Až po této očistě mohli vstoupit do budovy, kam měli nečlenové vstup zcela zakázán. Dlouhá místnost na jihu kumránského střediska byla patrně jídelna a obdélníková cisterna před ní zřejmě sloužila k očistným koupelím. V jídelně se všichni posadili a pekař každému přinesl chléb a kuchař misku s jídlem. Před jídlem pronesl kněz požehnání a také po něm se pronášely modlitby a děkování Bohu. Esejci si opět oblékli své běžné šaty a pracovali až do večera, kdy opět zasedli ke společnému stolu. V noci esejci málo spali a často vstávali, aby zpívali, chválili a prosili Boha. Toto noční bdění jim dokonce předepisoval jejich řád. Celkově se dá říci, že esejci vedli prostý a přísnými pravidly pevně daný asketický způsob života. Odříkali se všech rozkoší a jejich hlavní ctností byla zdrženlivost a sebeovládání.

Nové členy přijímala náročná esejská společnost jen po pečlivých zkouškách. Kdo chtěl vstoupit do společenství, musel zůstat rok mimo, ale zároveň přitom dodržovat esejský způsob života. Po roce byla vyzkoušena jeho zdrženlivost a i když jej obec přijala, stále se ještě nemohl úplně účastnit života komunity. Teprve pokud se osvědčil po dalším roce, a jeho způsobilost pro vstup také potvrdil los, byl zcela zařazen do společenství. Než se však dotkl společného pokrmu, musel ještě složit přísahu. Tyto údaje se týkají vstupu do esejské Jednoty. Pro vstup do volnější „přidružené“ skupiny existovaly podle Damašského řádu jednodušší přijímací podmínky. Mohli sem přistoupit synové dosavadních členů ve věku minimálně dvaceti let i ti, kteří se k esejcům přidali nově. O přijetí rozhodoval tzv. „dohlížitel nad mnohými“, jenž zkoušel rozumové schopnosti i vzdělání uchazečů a teprve po této zkoušce seznámil nového člena s pravidly.

Přísný řád esejské Jednoty vedl k tuhé disciplíně. Všichni členové se také měli vést ke kázni navzájem a bratrsky se napomínat. Pokud však přesto došlo k nějakým proviněním, byla souzena přísně, ale spravedlivě. Nejmenší trest (snížení dávky jídla na deset dnů) byl ukládán, když někdo skákal druhému do řeči, nebo když usnul při čtení knihy během zasedání. Nejvyšším trestem pak byla smrt, kterou se trestala urážka jména zákonodárce, patrně Mojžíše. Úplné vyloučení ze společnosti postihlo ty, kteří kleli nebo reptali proti zákonům Jednoty. Pro postiženého ovšem prakticky rovněž znamenalo smrt.

Tolik podrobných zpráv jako o zvycích a způsobu života esejců bohužel nemáme o esejském učení. Žádný z esejských spisů nepodává ucelený systém jednotlivých nauk a myšlenek. Kromě toho je možné, že některé tajné nauky byly předávány jen ústně. Víme, že kromě prosté znalosti biblických spisů se esejci řídili také zvláštním zjevením, které jim odhalovalo pravý smysl biblických výroků. Vedle doslovného znění Mojžíšova zákona, bylo zvláštní zjevení dané synům prvního velekněze jeruzalémského chrámu Sádoka, za něž se esejci považovali.

Jedním z podstatných rysů esejské nauky jsou dualistické představy. Od podobných staroperských představ se však liší biblickým základem, podle něhož byl Bůh pánem nad dobrem i nad zlem. Soustavně je esejský dualismus vyložen v Řádu Jednoty. Ještě předtím, než lidé žili, naplánoval Bůh jejich život a lidé pak tento plán vyplnili svými činy. Před lidmi stojí dva duchové: Duch pravdy v rukou Knížete světel a Duch nepravosti v rukou Anděla tmy. Bůh sice stvořil oba, avšak Ducha pravdy miluje a Ducha nepravosti odmítá. Člověk si sice může vybrat, ke kterému z nich se přikloní, avšak tato jeho volba je už vlastně stejně dána Bohem předem. Bůh poskytuje nepravosti jen vymezenou lhůtu a pak ji navěky zničí. Vedle dualistických myšlenek se tedy v esejském učení také objevují rysy determinismu.

Esejské řády mnohokrát zdůrazňují, že jsou určeny pro dobu vlády nepravosti a platí pouze pro toto přechodné období. Jeho konec však viděli esejci velmi blízko a mnohokrát proto sami sebe označovali jako poslední pokolení. Zdá se však, že kumránská eschatologie je značně realistická, o čemž svědčí i esejský Válečný řád. Po době zla a úzkosti nastane 35 let válečného stavu. Šest let budou „synové světla“ válku připravovat a dalších 29 let povedou válečná tažení. Během nich si postupně podrobí celý svět. Zaujmou zde především podrobné popisy o organizaci, výzbroji a taktice tohoto vojska. Autor spisu v něm uplatnil své zkušenosti s řeckým a římským válečnickým uměním. Velmi realisticky vypadá i líčení Nového Jeruzaléma, s přesnými technickými údaji o rozměrech domů a bran. Zdá se, že esejské představy o podobě světa po božím soudu jsou daleko střízlivější než některé vize starozákonních proroků či pozdější vzrušené židovské apokalypsy.

Brzy po zjištění obsahu kumránských textů se začaly objevovat spekulace o esejském původu Ježíše a prvních křesťanů. Nelze popřít, že obě skupiny měly leccos společného. Svitky od Mrtvého moře třeba popisují jídlo z chleba a vína, které bude ustanoveno Mesiášem. Esejci i křesťané byli eschatologickými komunitami a očekávali brzký boží soud nad světem. Mezi další podobnosti patří vysoká oddanost víře, touha po mučednictví, sebezapření a víra v zajetí člověka v hříšném světě. Esejci i křesťané také společně vyjadřovali dobro a zlo symbolikou světla a temnoty. V kumránských textech se také objevují termíny jako Syn Nejvyššího nebo Syn Boží, které známe v souvislosti s Ježíšem z Nového zákona. V jednom z kumránských textů (má označení 4Q285) je také údajně zmínka o probodnutém Mesiáši, ovšem překlad a interpretace tohoto textu je značně problematická.

Je tu však také jeden zásadní rozdíl: Zatímco esejci byli elitářská, izolovaná a uzavřená komunita, křesťanství se otevřelo pro všechny lidi bez ohledu na sociální či etnický původ a naopak se snažilo expandovat do světa i mimo židovské společenství. V současnosti se většina historiků a religionistů přiklání k představě, že esejci a ranní křesťané byli dvěma osobitými názorovými proudy tehdejšího judaismu. Zároveň je ale možné, že někteří esejci se ke křesťanům skutečně přidali.

Literatura:

Stanislav Segert: Synové světla a synové tmy, Praha 1970.

David Flusser: Esejské dobrodružství, Praha 1999.

James H. Charlesworth: Ježíš a svitky od Mrtvého moře, Praha 2000.

Carsten Peter Thiede: Svitky od Mrtvého moře a židovský původ křesťanství, Praha 2004.

Š. Bažantová, J. Dušek, S. Segert, R. Řehák: Rukopisy od Mrtvého moře, Praha 2007.