Kde je největší mešita a nejvyšší minaret na světě?

Pro označení mešity v islámských zemích se obvykle používá slovo masdžid nebo džámi. Vzorem pro stavbu mešity byl Muhammadův dům v Medíně. Měl čtvercový půdorys a po vnitřním obvodu byl obklopen prostorným dvorem. Dům plnil úlohu modlitebny i veřejného shromaždiště a tyto funkce převzala i mešita. V počátcích někdy sloužily jako mešity i kultovní stavby jinověrců. Většinou se však shromáždění odehrávala ve volném terénu. Postupně si však muslimové začali budovat vlastní modlitebny, které později doplnily monumentální výškové stavby - minarety, kupole a zdobené vstupní brány. K mešitě také většinou přiléhá dvůr se zdrojem vody k povinné rituální očistě. Tyto dvory byly často pokryty drobnými kamínky křemene a rostly zde četné stromy.

Monumentálním výškovým doplňkem mešity je minaret, z něhož muezzin zpívá před každou modlitbou předepsanou formuli na všechny světové strany. Minaret je také výškovou dominantou mešity i celé vesnice či města. Půdorys minaretu je většinou kruhový nebo mnohoúhelníkový. Výstup nahoru umožňuje schodiště buď uvnitř nebo méně často po vnějším obvodu. Doplňkem jsou nad sebe umístěné ochozy. Minarety mají různou konstrukci, vzhled i použitý materiál (dřevo, hlína, kámen i cihle). Rozdílná je též jejich výška. Nejvyšší minaret (265 metrů) má nyní Velká alžírská mešita, jejíž stavba byla dokončena roku 2019. Naopak minarety malých vesnických mešit většinou nepřesahují výšku pěti metrů. Významné mešity mají i několik minaretů. Prvenství v jejich počtu dosahuje Velká mešita v Mekce, která má po svém posledním rozšíření údajně třináct minaretů. Prorokova mešita (Al-Masdžid an-Nabaví) v Medíně má pak deset minaretů. Existence minaretu však není nezbytná a v mnoha mešitách se výzva k modlitbě pronáší ze střechy, z nádvoří nebo je nahrazena moderní zvukovou technikou.

V oblastech na okraji islámského světa nebo v zemích s muslimskou menšinou se běžně uplatnily místní stavební styly. Tyto mešity jsou často téměř k nerozeznání od sakrálních staveb jiných náboženství. Čínské mešity mají například stejně jako pagody charakteristicky zvednuté rohy střešních tašek. Rovněž v Indii docházelo k výraznému propojení islámské a hinduistické architektury. Mešity navíc často vznikaly na rozvalinách hinduistických svatyň. Velmi specifickou architekturu též mají mešity v Africe. Hliněné mešity na jihu Sahary jsou typické hranatými minarety. V Guinejském zálivu existují doškové mešity, jejichž kuželovitá konstrukce má za cíl odolat častým dešťovým srážkám. Velmi zajímavé jsou barokní mešity v Nigérii, jejichž autory jsou afričtí otroci, kteří se vrátili z Brazílie, kde se stavitelským a zednickým dovednostem naučili při stavbách křesťanských kostelů.

Vnitřní prostory mešity je vhodné začít popisovat už od vchodu. Hned u něj se totiž po pravé straně nachází police na odložení obuvi, neboť do mešity může věřící vstoupit pouze bosý. Jinak by byl modlitební prostor poskvrněn rituálně nečistými látkami. Po levé straně je rovněž u vchodu ozdobná kašna nebo nádrž s vodou, ve které je nutné si před modlitbou omýt obličej, paže po lokty a nohy po kotníky.

Nejdůležitější součástí každé mešity je mihráb. Jedná se o výklenek ve zdi, který ukazuje směr k Mekce. Pro něj existuje termín kibla. Muhammad nejprve určil po svém odchodu do Medíny směr modliteb k Jeruzalému a až v souvislosti s rozchodem s medínskými židovskými kmeny změnil směr modlitby k rodné Mekce, kde stála původně pohanská svatyně Ka´ba. Předchůdcem mihrábu byl kámen, kůl nebo kmen stromu. Výklenek ve zdi je obvykle prázdný a nemá žádný posvátný charakter. Jeho důležitost spočívá pouze ve směru, který vyjadřuje. Mihráb je obvykle nejbohatší částí mešity a bývá často zdoben stříbrem. Jedinou mešitou na světě, kde mihráb chybí, je Velká mešita v Mekce, neboť zde je kiblou samotná Ka´ba.

Další důležitou částí mešity je kazatelna neboli minbar, která stojí vpravo od mihrábu. Tvoří ji vyvýšené pódium, které může mít i stříšku a zábradlí a vede k němu několik schodů. Při páteční polední modlitbě se z něj přednáší kázání, přičemž kazatel stojí na některém z nižších schodů, protože z nejvyššího schodu kázal pouze Prorok Muhammad. Původní minbar byl jednoduchý a schody měl pouze tři. Tomuto typu se dosud dává přednost především v Íránu a jižní Asii. V Turecku a Africe je však běžný velice dekorativní minbar monumentálních rozměrů.

Podlaha mešit bývá pokryta koberci. V počátcích byla podlaha mešity holá nebo byla podobně jako dvůr mešity pokryta drobnými kamínky křemene. Někdy se též na podlahu pokládaly rohože z palmového listí. Se vznikem výstavnějších mešit přišla i mramorová dlažba s látkovými koberci, které bývají často velmi bohatě zdobeny nejrůznějšími (většinou geometrickými) vzory. Některé puritánské islámské sekty (například wahhábisté) však koberce v mešitě odmítají a považují je za nevhodný přepych.

V mnoha mešitách je oddělení pro ženy, někdy za řadami mužů, jindy na balkoně nebo v paralelní lodi. V mešitách, kde se modlily hlavy států, pro ně bývala vyhrazena lóže (maksúra), která zpravidla sloužila jako ochranná bariéra mezi prominentní osobou a ostatními účastníky modlitby. Existovala už patrně v dobách umajjovské dynastie. Původně byla stavěna pouze v hlavních mešitách jednotlivých provincií, ale decentralizací moci rostl význam regionálních vládců a tím i počet mešit s těmito chráněnými lóžemi. V mešitě samotné či ve vedlejších budovách se mohou nalézat i další prostory, které například slouží jako studovny nebo ubytovny pro významné poutníky. V prostorách pod střechou mívá též svůj pokoj muezzin dané mešity. Někdy lze v mešitách nalézt i jiná zařízení, jako zvláštní kazatelny nebo místa pro tělesně postižené. Vnitřní výzdobu mešity tvoří zpravidla kaligraficky vytesávané či malované citace koránských veršů, velké kaligrafické nápisy Alláh a Muhammad nebo jména čtyř pravověrných chalífů.

Muhammadův dům v Medíně se také stal místem prvních společných modliteb a zároveň se zde řešily i záležitosti veřejného života obce. To byly i původní funkce každé mešity. Po vzniku chalífátu a vytvoření jisté pevnější formy státu však mešity svou politickou funkci postupně ztratily. V prostorách mešity také původně probíhala výuka náboženství i  některých dalších oborů. Časem však byl pro školské účely vyhrazen samostatný objekt. Instituce, kde získávali vyšší vzdělání duchovní i státní úředníci, se nazývala madrasa. Jako samostatná a na mešitě nezávislá instituce se poprvé objevila ve Střední Asii. Kromě islámské věrouky se zde vyučovalo arabštině, právu, aritmetice, geometrii, zeměpisu, astronomii a medicíně. Madrasy se však nikdy mešitě úplně neodcizily a většinou jsou postaveny v její blízkosti.

Postupem času se tak mešita stala především místem modlitby. Počet denních modliteb a jejich čas byl zřejmě stanoven za vlády pravověrných chalífů v 7. století. Věřící muslim je povinen se modlit pětkrát denně. První je modlitba za úsvitu, druhá v poledne, třetí mezi polednem a západem slunce, čtvrtá po západu slunce a pátá v noci po vyhasnutí posledních červánků. Před modlitbou se věřící, kteří se přišli modlit do mešity, seřadí do řad tváří k Mekce a před mihráb se postaví imám, který kolektivní modlitbu řídí. Funkci imáma může teoreticky vykonávat každý zbožný muslim znalý rituálu. Zvláštní význam má páteční polední modlitba, kterou se věřící modlí vždy v mešitě. Účastní se jí povinně všichni dospělí zdraví muži. Po modlitbě vystoupí na minbar kazatel zvaný chatíb. Jeho kázání obsahuje náboženské, právní a etické úvahy a ponaučení, proložené citacemi z Koránu. Chatíb bývá často imám mešity, ale teoreticky jím může být kdokoli vzdělaný v oblasti islámského práva.

Specifické postavení má Velká nebo též Posvátná mešita (arabsky Masdžid al-Haram) v Mekce, která je také největší islámskou svatyní na světě. Její areál má rozlohu přibližně 400 tisíc metrů čtverečních. Velkou mešitu, na jejímž nádvoří se nachází svatyně Ka´ba, má každý muslim za povinnost alespoň jednou za svůj život navštívit. K tomu slouží obřad poutě, přičemž už Korán rozlišuje pouť velkou (hadždž) a malou (umra). Zatímco hadždž představuje hromadnou pouť v určených dnech posledního měsíce v roce, umru je možno vykonat jako záslužný čin individuální zbožnosti kdykoli. Pouť se skládá z velkého množství přesně předepsaných úkonů a trvá několik dní. Jejím hlavním rituálem je sedminásobné obcházení Ka´by, přičemž se poutníci snaží dotknout černého kamene, který je na ní umístěn.

Literatura :

Ernst J. Grube: Islámské umění, Praha 1973.

Jiří Fleissig: Malá encyklopedie islámu, Praha 1993.

Alexandr Vondra a kol.: Islám a jeho svět, Brno 1995.

Francis Robinson: Svět islámu, Praha 1996.

Luboš Kropáček: Duchovní cesty islámu, Praha 1998.