Článek
Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech. Po absolvování katolického gymnázia v Českých Budějovicích studoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Doktorem obojího práva byl promován v roce 1896. Od roku 1898 působil ve službách zemského výboru Království českého. V prosinci 1916 byl jmenován dvorním radou Nejvyššího správního soudu ve Vídni. Po vzniku Československa působil u Nejvyššího správního soudu v Praze. Už v roce 1918 byl jmenován senátním prezidentem, v březnu 1919 druhým prezidentem a konečně v červenci 1925 prvním prezidentem této instituce. 30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem Česko – Slovenska. Od vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 užíval titul „státní prezident“. Po osvobození v květnu 1945 byl převezen z Lán do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel.
Rozporuplné hodnocení Háchovy osobnosti
Ze všech devíti československých prezidentů je Emil Hácha asi nejvíce kontroverzní osobností. Svou funkci totiž zastával v době, která byla pro náš národ jednou z nejtěžších v jeho historii. Byl postaven do řady velmi komplikovaných situací, v nichž se nebylo lehké rozhodnout. Hácha však byl člověkem, který sám příliš rozhodovat neuměl a celý svůj život byl spíše pod vlivem jiných osob. Právě Háchovo jméno se však váže k události během níž se rozhodovalo o osudu našeho státu. Ať už by se Hácha v této situaci zachoval tak či onak, jeho stanovisko by pro svou osudovou závažnost vždy budilo rozporuplné reakce. Těm by se patrně nevyhnul ani jakýkoliv jiný politik, byť sebelepší, jenž by v tuto chvíli stanul na jeho místě.
Právě 14. a 15. březen 1939 je v historické literatuře v souvislosti s Háchou zmiňován nejčastěji. Pro jedny se v tomto okamžiku stal Hácha hrdinou, jenž zachránil fyzickou existenci českého národa, pro druhé zase obyčejným vlastizrádcem. I další Háchovo působení je hodnoceno různě. Někteří oceňují jeho snahu mírnit nacistickou zvůli a jeho kolaborantské projevy vysvětlují snahou zabránit ještě většímu německému teroru nebo je omlouvají poukazem na Háchův zhoršující se zdravotní stav. Jiní zase tvrdí, že svými intervencemi u nacistů stejně ničeho významnějšího nedosáhl a proklamací své loajality k Německu pouze poškozoval naše jméno v zahraničí. Pokud viděl, že na svou funkci nestačí a nikomu a ničemu v ní neprospívá, měl raději včas odstoupit a zabránit tak diskreditaci vlastní osoby a české protektorátní politiky vůbec.
Obě tato protichůdná stanoviska jsou však spíše krajními variantami hodnocení Háchovy osobnosti. Pro většinu obyvatel v protektorátu byl Hácha především symbolem bezmoci a slabosti a vzbuzoval spíše lítost a soucit než nenávist a opovržení. Po 2. světové válce panovalo ve vztahu k Háchovi spíše mlčení a lhostejnost. Většina lidí byla ráda, že starý a nemocný Hácha zemřel a vyhnul se tak ponižujícímu soudnímu procesu. V komunistické éře se o Háchovi rovněž příliš nemluvilo a pokud ano, tak samozřejmě s chladným despektem. Jeho jméno bylo spojováno především s tzv. háchovštinou, což byl v podstatě ideologický termín označující českou pravicovou protektorátní politiku. Nestranné hodnocení Háchovy osoby se objevovalo jen výjimečně. Teprve od devadesátých let je možné zaregistrovat řadu publikací, které usilují o poněkud objektivnější posouzení jeho osobnosti a celé protektorátní politiky.
Postoj prezidenta Beneše k Háchovi
Edvard Beneš měnil názory na svého „konkurenta“ podle momentální politické potřeby. Ve svých Pamětech se zmiňuje o Háchovi poprvé u příležitosti jeho volby prezidentem. Zveřejňuje zde text svého blahopřejného dopisu k jeho zvolení i text Háchovy odpovědi na něj. Benešův list vyjadřuje přání, aby se Háchovi podařilo zvládnout všechny těžké úkoly, jež před ním vyvstanou a vysoce oceňuje jeho předchozí činnost ve funkci prezidenta Správního soudu. Hácha pak ve své odpovědi píše, že tuto funkci přijal s největším sebezapřením jako tvrdý příkaz povinnosti a v mezích svých sil se bude snažit dělat to nejlepší. Zároveň doufá, že jeho funkce bude mít pouze přechodný charakter.
Edvard Beneš po návratu do Československa v roce 1945
Beneš uvádí, že svým blahopřáním chtěl dát najevo, že nehodlá nijak zasahovat do vnitřní politiky druhé republiky a ztěžovat tím její pozici vůči Německu. Kromě obvyklých gratulačních frází se Beneš v dopise také Háchovi omlouvá, že neodpověděl na jeho iniciativu v době bezprostředně předcházející Mnichovu. Hácha tehdy navrhoval přerušit jednání s Francií a Anglií a obrátit se přímo na Berlín. Beneš poznamenává, že i on o této alternativě uvažoval, ale vzhledem k možným důsledkům ji hned zavrhl.
O událostech 14. a 15. března 1939 hovoří Beneš velmi kriticky a pro Háchu zde fakticky nemá žádnou omluvu. Hácha s ministrem zahraničí Chvalkovským se podle něj dali k svému činu donutit nejen přemlouváním, hrozbami a násilnostmi z německé strany, ale též díky své politické dezorientaci a neschopnosti. Doslova píše, že tito dva politici „obětovali ve své trestuhodné politické malodušnosti a nevzdělanosti mezinárodně i vnitřně stát, nemajíce k tomu ani práva, ani žádné legitimace a pověření… Jsou věci práva a principy politické morálky, které se nikdy, ani pod nejkrutějšími hrozbami a nátlakem, neobětují. Takovým právem a principem byl a je pro nás náš jednotný národní stát. Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český a slovenský, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy a ničím.“
Je zajímavé, že Beneš téměř vůbec nezmiňuje Háchovo jméno ve svých rozhlasových projevech k českému obyvatelstvu z Londýna. Výjimkou je projev nazvaný Naše národní drama v této válce, jenž Beneš přednesl v době pražských masakrů po Heydrichově smrti 13. června 1942. Reaguje zde na Háchovy veřejné výpady proti jeho osobě a politice, přednesené po atentátu na Heydricha. Na rozdíl od svých Pamětí zde Háchovi přiznává jisté polehčující okolnosti a připouští, že i on se stal do jisté míry obětí: „Já vím, že pro doktora Háchu je dnešní jeho postavení také jeho osobním neštěstím, a že to, co se stalo 15. března 1939, bylo především pustým násilím a sprostou ničemností nad slabým a chorým starcem, spáchanou bezectně třemi z největších německých gangsterů, Hitlerem, Göringem a Ribbentropem.“
Na druhé straně však Beneš říká, že nikdo nesmí nikdy zapomenout, že všechny slabosti, ohledy, taktiky a kompromisy mají i v tak tragické situaci své meze. Ve chvíli, kdy státník některou z nich překročí, ublíží tím sobě i národu, za což pak nese svou odpovědnost a bude za to přísně souzen. Dále Beneš vyslovuje přesvědčení, že Hácha měl i se svou vládou po vypuknutí heydrichiády ihned odstoupit. Jelikož tak neučinil, stal se on a jeho vláda dobrovolnými rukojmími, jejichž jménem nacisti vraždí. Tím, že zůstali ve svých funkcích se nacistického bezpráví nejen účastní, ale jsou též za něj spoluodpovědní. Svými projevy, v nichž tvrdí, že český národ se dobrovolně přihlásil k říši, pak podle Beneše slouží výslovně válečným nacistickým zájmům.
Literatura:
Dušan Tomášek / Robert Kvaček: Causa Emil Hácha, Praha 1995.
Tomáš Pasák: JUDr. Emil Hácha, Praha 1997.
Vít Machálek: Prezident v zajetí, Praha 1998.
Edvard Beneš: Šest let exilu a druhé světové války (řeči, projevy a dokumenty), Praha 1946.
Edvard Beneš: Paměti – Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1947.
