Komunistické Polsko v letech 1968 až 1982

Navzdory svému významu bylo Polsko snad nejproblematičtějším sovětským spojencem. Staletý tlak carského a později sovětského expanzionizmu způsobil, že doslova každý krok Moskvy vyvolával vypjaté, často nepředvídatelné a konfrontační postoje. Sovětský svaz tak musel ve snaze o zajištění svých priorit připustit v Polsku omezené ústupky v oblasti ideologie a ekonomiky.

V říjnu 1956 stanul v čele Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Władysław Gomułka. Když polský vůdce jednoznačně akceptoval sovětské vedení v bloku, ponechal mu Chruščov více prostoru pro kontakty se Západem, než tomu bylo u jiných východoevropských režimů. Moskva brzy zjistila, že Gomułka je v zásadě ortodoxním komunistou, který nemá zájem o žádné hospodářské či dokonce politické reformy. Gomułka se záhy projevil jako zaslepený zastánce teorie o vedoucí úloze strany a centrálního plánování a ukázalo se, že i pří síle své osobnosti je v podstatě neschopný. Odmítal veškerá varování a pokusy o změnu. Jelikož však stupeň relativní svobody byl značný, zdálo se, že společnost daný a v celku přijatelný stav akceptuje.

Pod domnělou stagnací však zrál výbuch. V lednu 1968 zakázaly varšavské úřady provozování klasické hry Adama Mickiewicze Dziady plné protiruských narážek. Na stažení hry odpověděli studenti demonstracemi, které si policie vzala jako záminku k rozsáhlému pronásledování studentů a intelektuálů. Gomułkova morální i politická autorita vzala za své, ale díky situaci v sousedních zemích se jej Moskva rozhodla ještě nějaký čas ve funkci ponechat.

V průběhu roku 1970 se polské vedení zcela soustředilo na dosažení západoněmeckých záruk na Odře a Nise a tíživým hospodářským a sociálním otázkám doma nevěnovalo náležitou pozornost. Před vánocemi roku 1970 podpořil Gomułka požadavky pragmatických ekonomů na sérii reforem, které měly začít prudkým omezením potravinových subvencí a tudíž růstem cen základního zboží. Oznámení prudkého cenového vzestupu na prahu svátků vyvolalo rozsáhlé dělnické bouře na baltském pobřeží, jejichž násilné potlačení si pravděpodobně vyžádalo až několik set mrtvých. Gomułka byl zdiskreditován doma i v Moskvě a definitivně ztratil veškerou důvěryhodnost. Ze svých funkcí byl odvolán 20. prosince.

Do funkce premiéra byl vybrán Piotr Jaroszewicz, ale faktickou moc v zemi měl šéf PSDS Edward Gierek, který se prezentoval jako technokrat a modernista. 19. března 1972 proběhly v zemi předčasné volby, které měly rysy klasické totalitní manipulace. PSDS získala 99, 53 % hlasů od 22 milionů oprávněných voličů a sestavení vlády se ujal opět Jaroszewicz. Vládní program počítal s hospodářským růstem a zvýšením životní úrovně obyvatelstva a pro SSSR byl přijatelný hlavně tím, že se stavěl pozitivně k hospodářské integraci v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Postupně však začalo sovětské vedení usuzovat, že se Polsko opět dostává do přílišné závislosti na západních trzích a tím integrační procesy v RVHP narušuje.

Stejně rozporuplná byla sovětská reakce na polskou diplomacii, která byla zásadně v souladu s celkovou sovětskou politikou, ale zároveň odlišná od tradičních zvyklostí Moskvy a jejího bloku. Gierkova diplomacie byla pružná do té míry, že si Polsko vydobylo postavení seriózního mezinárodního činitele a zdánlivě vlivného budovatele mostů mezi Východem a Západem.

To se však už znovu zvedal varovný hlas moskevských ideologů. Gierek totiž učinil smírná gesta vůči církvi, uvolnil atmosféru v kulturní sféře, slíbil větší roli parlamentu a vyzval k opětovným debatám o hospodářské reformě. Jasné známky nespokojenosti pak projevil Brežněv jménem celého sovětského vedení v průběhu Gierkovy třídenní návštěvy v Moskvě v prosinci 1973. Totéž se opakovalo při Brežněvově návštěvě Varšavy u příležitosti 30. výročí založení Polské lidové republiky v červenci 1974, kdy byl Gierek varován, aby nevybočil z dohodnutého společného postupu celého bloku.

V té době se polský hospodářský vzestup rychle zbrzdil. Zvýšení světových cen surovin a hospodářská recese v západních průmyslových státech se promítla do odbytu polských produktů. V Gierkově systému se začala objevovat i celá řada dalších vad. Aby si udržel kontrolu nad stranou, prosadil v ní větší centralizaci a za stranické služby a loajalitu štědře odměňoval. Gierkovy reorganizace stranu oslabily, ale nejvíce ji zdiskreditovala obrovská korupce a nezastírané obohacování nomenklaturních špiček.

Kreml musel konstatovat, že dřívější Gierkova popularita už do značné míry vyprchala a pro konsolidaci poměrů je už jen malým vkladem. Od konce roku 1976 do 8. sjezdu PSDS v únoru 1980 Moskva svůj vztah ke Gierkovi několikrát zvažovala. V roce 1978 se rozkol v PSDS prohloubil a protože Brežněv nebyl spokojen s Gierkovou snahou uspokojit domácí opozici i Moskvu současně, začal uvažovat o podpoře někoho jiného.

Navíc se také stále více propadala polská ekonomika. Jako nutný krok se opět ukázala racionalizace cenového systému. V opatřeních z 1. července 1980 sice došlo pouze k dílčím cenovým úpravám, ale to vyhrocení situace nezabránilo. Po oznámení o zvýšených cenách masa začaly lokální stávky v Lublinu a dalších městech pod heslem kompenzačního zvýšení mezd. V Gdaňsku dělníci obřích Leninových loděnic iniciovali Mezipodnikový stávkový výbor v čele s Lechem Walesou, který předložil 21 požadavků, mezi nimiž byly vedle ryze ekonomických (vyšší mzdy, kratší pracovní doba) také požadavky politické (nezávislé odbory, zrušení cenzury). Stávky zachvátily celé baltské pobřeží a totalitní režim se v této chvíli ukázal být natolik slabý, že 31. srpna podepsal se stávkujícími „sociální dohodu“, v níž vláda zcela ustoupila. Došlo též k legalizaci nezávislého odborového svazu Solidarita.

Moskva slabost polského vedení kritizovala a činila jej spoluodpovědným za výbuch krize. Dala tak jasně najevo, že už proti Gierkově odstranění nemá námitek. Novým šéfem PSDS se stal v září 1980 Stanisław Kania. Ani on, ani nový premiér Józef Pińkowski, však nebyli schopni vytvořit nějakou ucelenou a efektivní politickou a hospodářskou koncepci.

Počátkem února 1981 se pod tlakem nové stávkově vlny už po třetí transformovala vláda. Do jejího čela se postavil generál Wojciech Jaruzelski, který si současně také ponechal křeslo ministra obrany. Ten si vyžádal devadesátidenní stávkové moratorium, které mělo vládě umožnit hospodářskou stabilizaci a předložení „rozsáhlých hospodářských reforem“. V říjnu 1981 pak byl ještě k tomu zvolen předsedou PSDS. Tato obrovská kumulace funkcí v jeho rukou ovšem nebyla zpočátku ani opozicí chápána jako hrozba, nýbrž jako záruka stability.

Po neúspěšných jednáních se Solidaritou však Jaruzelski nečekaně sáhl k radikálnímu kroku. 13. prosince vyhlásil mimořádný stav a zrušil platnost všech ústupků, které si Solidarita během předcházejících šestnácti měsíců vynutila. Během několika týdnů byl aktivní odpor zlomen a vojenský režim získal plnou mocenskou kontrolu. Představitelé Solidarity, kteří náhodou unikli zatčení, se uchýlili do ilegality a začali s budováním nové rozsáhlé sítě, která brzy pokryla většinu země. Vláda zřídila počátkem roku 1982 nové loajální odbory, kam s jistým úspěchem začala běžnými zaměstnaneckými výhodami lákat nové členy.

Přesto všechno převážila na konci léta 1982 v Moskvě nespokojenost s „pomalou normalizací“ a srpnové setkání Jaruzelského s Brežněvem na Krymu bylo zcela chladné. Osobní účastí na manévrech Štít - 82 v Bulharsku si chtěl Jaruzelski připravit nové kolo rozhovorů v Moskvě, ale Brežněvovi již v té době nezbývalo mnoho času a 10. listopadu zemřel. Při prvním výročí převratu sice Jaruzelski značnou část výjimečných opatření odvolal, ale zásadní politické změny znovu odmítl. Polsko tak zůstalo rozděleno na společnost „oficiální“ a „alternativní“, které spolu odmítaly komunikovat.

Literatura:

Jan Wanner, Brežněv a východní Evropa, Praha 1995.

Jiří Friedl, Dějiny Polska, Praha 2023.