Článek
Oslavy různých výročí prezidenta Masaryka měly téměř stejnou podobu a charakter jako u jeho předchůdce císaře Františka Josefa. Stejně jako on se velmi pečlivě zajímal a staral o svůj obraz na veřejnosti. Masarykova výjimečná autorita a popularita rozhodně nebyla jen přirozená, ale také cílevědomě a záměrně pěstovaná a spoluvytvářená. Oblíbená kniha Masaryk ve fotografii s předmluvou Karla Čapka ukazuje prezidenta v podobě, v jaké chtěl být na veřejnosti prezentován a vnímán: Masaryk jako vědec v knihovně nebo obklopený dětmi. Na většině fotografiích je vyobrazen ve svém tradičním obleku vojenského střihu a vysokých vyleštěných holínkách a často přihlíží vojenským přehlídkám. Kult prezidenta Masaryka se stal důležitou součástí společenské atmosféry v meziválečném období. Především v menších městech s převahou českých obyvatel se po něm pojmenovávaly ulice, náměstí, mosty, knihovny, školy a další veřejné budovy.
Masaryk mezi členy Sokola v roce 1920
Masarykovo jméno i tvář byly podobně jako v případě Františka Josefa známé po celé zemi. Prokazovala se mu téměř stejná úcta, jaká dříve náležela panovníkovi. Určitou roli při tom sehrál také podobně vysoký věk obou mužů. Pravidelně se tak například veřejně slavily a připomínaly všechny Masarykovy narozeniny. V souvislosti s tím se dokonce schvalovala speciální legislativa. Existoval třeba Zákon (č. 23/1930 Sb. z.) o věnování na oslavu 80. narozenin prvého presidenta republiky Československé T. G. Masaryka. Ze státních financí bylo na oslavu uvolněno dvacet miliónů korun, které měl prezident utratit podle svého uvážení. U příležitosti prezidentových osmdesátin se Národní shromáždění také usneslo na Zákoně (č. 22/1930 Sb. z.) o zásluhách T. G. Masaryka (tzv. Lex Masaryk), který zněl lapidárně: „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“. O pět let později byl ještě přijat Zákon (č. 232/1935 Sb. z.) o státní poctě prvnímu presidentu Československé republiky T. G. Masarykovi. Vzdával mu dík za jeho „osvoboditelské a budovatelské dílo“ a ponechával mu doživotně k užívání sídlo v Lánech a prezidentský plat.
Počátkem 20. let se dokonce objevily snahy, aby se den Masarykových narozenin prohlásil státním svátkem. Masaryk to však odmítl a 7. březen se stal památným dnem až zákonem z roku 1946. V období Masarykových narozenin vycházely oslavné články v tisku a občané se scházeli na veřejných shromážděních. Ze strany různých institucí a organizací se zvýšila poptávka po filmech s vlasteneckou tematikou i po slavnostních řečnících. Ve školách děti recitovaly oslavné básničky. V roce 1930 lidé ze všech koutů republiky posílali Masarykovi k osmdesátinám nejrůznější dárky (od upečených dortů po vyřezávané valašky). Nakonec z těchto darů vznikla několikatýdenní výstava pro veřejnost ve Vladislavském sále Pražského hradu. Masaryk se stal rovněž námětem nejrůznějších pamětních věcí, takže jeho portrét zdobil i talíře a hrnečky.
Masaryk s rodinou, vlevo syn Jan, vpravo dcery Alice a Olga
Již za svého života se Masaryk dočkal mnoha památníků a soch. Jeho pravděpodobně první busta byla odhalena už v roce 1919 v Loučce u Litovle. Hodně sochařských výtvorů také vzniklo roku 1928 v souvislosti s desátým výročím vzniku ČSR a pak ve druhé polovině 30. let po Masarykově abdikaci a smrti. Sochy T. G. M. obvykle ztělesňovaly odhodlanost, mravní zaujetí, intelektuální hloubku, ale zároveň i nepatetickou střízlivost. Mnoho úřadů, škol a dalších veřejných budov nechalo ve svých prostorách instalovat Masarykovy busty, které byly hromadně vyráběny a nabízeny v sádře, bronzu či mramoru.
Vrcholem Masarykova uctívání se stal 21. září 1937 jeho pohřeb, který svým impozantním charakterem velmi připomínal monarchistické pohřební obřady. Poslední rozloučení s Masarykem začalo na Pražském hradě vyzváněním zvonů z katedrály svatého Víta. Projev pronesl Masarykův nástupce Edvard Beneš. Rakev s ostatky byla zahalena státní vlajkou a umístěna na dělostřeleckou lafetu, kterou táhlo spřežení šesti koní. Smuteční průvod se pak vydal do zaplněných pražských ulic. V čele průvodu jel na koni generál Jan Syrový. Za ním pochodovali vojáci s vojenskými prapory, oddíl legionářů a sokolů. Za Masarykovou rakví kráčeli prezidentův syn Jan a vnuci, prezident Beneš, členové vlády, pražský diplomatický sbor, poslanci, senátoři, delegace ze zahraniční a církevní hodnostáři. Celá trasa byla obsypána lidmi, kteří se přišli rozloučit s prezidentem Osvoboditelem. Průvod dorazil na Wilsonovo nádraží ke speciálně vypravenému pohřebnímu vlaku. Rakev byla umístěna na katafalk do prostředního vozu soupravy. Na konci vlaku byl salónní vůz prezidenta republiky, kde seděl Masarykův syn Jan s vnuky a prezident Beneš se svým doprovodem. Smuteční vlak se poté vydal do Lán, kde byl Masaryk za zpěvu písně „Ach synku, synku“ pochován. V době mezi Masarykovou smrtí a jeho státním pohřbem o týden později byl vyhlášen státní smutek.
hrob prezidenta Masaryka a jeho rodiny v Lánech
Literatura:
Masaryk ve fotografii. Momentky z posledních let, Praha 1932.
Jaroslav Němeček: T. G. Masaryk nám odešel. Obraz historických chvil odchodu presidenta Osvoboditele, Praha 1938.
Josef Laichter: Masaryk doma i na veřejnosti. Vzpomínky na presidenta Osvoboditele, jeho choť a jejich rodinné prostředí, Praha 1938.
Stanislav Jandík: TGM v Lánech, Praha 1946.
Zdeněk Hojda/ Jiří Pokorný: Pomníky a zapomníky, Praha/ Litomyšl 1996.
Vítězslav Houška: T. G. Masaryk známý i neznámý, Praha 2005.
Nancy M. Wingfield: Flag Wars and Stone Saints. How the Bohemian Lands Became Czech, Cambridge and London 2007.
Odkazy na web:
http://cs.wikisource.org/wiki/Zákon_o_zásluhách_T._G._Masaryka
http://cs.wikisource.org/wiki/Zákon_o_věnování_na_oslavu_80._narozenin_prvého_presidenta_republiky_Československé_T._G._Masaryka
http://cs.wikisource.org/wiki/Zákon_o_státní_poctě_prvnímu_presidentu_Československé_republiky_T._G._Masarykovi
