Článek
Ze sovětského pohledu plnila NDR tři hlavní funkce: Strategicky tvořila mimořádně důležitý nárazník sovětského bezpečnostního systému. Po stránce hospodářské byla pro celý blok důležitým producentem poměrně kvalitního zboží. Jako nejloajálnější replika sovětského politického systému pak NDR poskytovala důkaz legitimity a funkčnosti marxistické ideologie v dříve vyspělé kapitalistické zemi.
V okamžiku postavení berlínské zdi roku 1961 byla NDR téměř na pokraji hospodářské a politické propasti. Když Chruščov oznámil svou plánovanou cestu do Západního Německa o tři roky později, přimkli se východoněmečtí předáci k jeho odpůrcům ze strachu před změnou. V NDR zavládla nálada, kterou je možné nazvat „konstruktivní rezignací“. Možnost emigrace se prakticky rovnala sebevraždě a tak zbýval jen odpor nebo práce. Většina si zvolila druhou alternativu, aby si tak zajistila vlastní blahobyt a přežití.
Počátkem 60. let se i NDR připojila k hledačům hospodářské reformy a jako první z nich vyhlásila roku 1963 Nový systém hospodářského plánování a řízení (NES), který předpokládal značnou decentralizaci, autonomii závodů, větší důraz na zisková hlediska a větší vliv zákona nabídky a poptávky. NES byl navíc spojen s vědomou snahou zapojit technickou a řídící inteligenci do hospodářského rozhodovacího procesu. Hlavní slovo přitom ale samozřejmě zůstalo stranickému vedení. Do čela změn se jako hlavní stratég reformní politiky otevřeně postavil vůdce východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht. To ale celé věci spíše uškodilo, protože Ulbricht symbolizoval nejhorší aspekty stalinského pořádku ve východní Evropě.
Ulbricht byl nesmírně radikální ve svém odporu proti navázání kontaktů se Spolkovou republikou Německo (SRN). Neváhal rovněž veřejně napadat sovětské právo na řízení politiky NDR, ale dokonce i vzorový charakter politického modelu SSSR. V lednu 1970 požadoval ukončení platnosti všech nástrojů odvozených z okupačního práva a toto stanovisko pak hájil až do konce podzimu. Ulbrichtovým dlouhodobým cílem byla likvidace čtyřmocenského statutu Berlína a sovětská neochota k těmto jednáním se mu zdála nebezpečná. Moskva vnímala jeho postup jako jasnou obstrukci a na 24. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v březnu 1971 se rozhodla sáhnout k personálním změnám. Posledním podmětem k tomu, aby sovětští a východoněmečtí funkcionáři začali připravovat Ulbrichtův pád, bylo jeho vystoupení na sjezdu KSSS. Ulbricht zde prohlásil, že i „sovětští soudruzi se stále musí učit“ a naznačil, že NDR je možná pokročilejší socialistickou společností než SSSR.
Walter Ulbricht na poštovní známce NDR z roku 1961
Do funkce prvního tajemníka Ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa (SED) v květnu 1971 nastoupil Erich Honecker a Ulbricht byl odsunut z vedení SED do funkce předsedy Státní rady NDR, v níž zemřel v srpnu 1973. Teprve nyní byl otevřena cesta k urovnání berlínské otázky. Konečné dohody o statutu Západního Berlína a jeho vztazích k SRN bylo dosaženo v září 1971 a to bez aktivní účasti NDR. Nástupem Honeckera tedy došlo ke stabilizaci vztahů NDR a SSSR a k opětovnému názorovému sblížení. Těsnější se také stala spolupráce SED a KSSS. Po formální stránce byla vyvrcholením nového vztahu dvoustranná smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která byla uzavřena v Moskvě 7. října 1975. Oproti předchozím dohodám předpokládala mnohem těsnější politickou, hospodářskou a vojenskou spolupráci, než jaká byla obvyklá ve vztazích SSSR s jinými východoevropskými státy.
Pokud jde o ekonomiku, byl NES zastaven ještě před Ulbrichtovým pádem v prosinci 1970. Obnovení starého systému centrálního plánování bylo zdůvodňováno reálnými vadami NES. Investice totiž byly příliš soustřeďovány do vybraných projektů, zatímco zanedbávání ostatních vedlo k nedodržování plánovaných výrobních kvót. Přestože v podílu hrubého národního produktu na hlavu byla NDR koncem 70. let na desátém místě na světě, už roku 1980 musely být plánované cíle pro všeobecné potíže sníženy a podvazovaná výroba si zase při omezeném exportu vyžadovala snížení životní úrovně. Závislost na sovětském hospodářském modelu a na sovětských surovinách přivedla zemi do slepé uličky.
Situace země na počátku 80. let tak byla po všech stránkách rozporuplná. Hospodářský vzestup se sice dostal do potíží, ale ve srovnání s ostatními východoevropskými státy nebyly přece jen ještě signálem úplné strukturální bezvýchodnosti. Ve světě silně zpolitizovaného sportu vykazovala tato zemička kolosální úspěchy, ale tyto a nejrůznější jiné výsledky byly jen zástěrkou pro šířící se pocit nejistoty a méněcennosti, kterým NDR trpěla ve vztahu ke zdatnějšímu západnímu sousedu. Moskva si však žádné podobné starosti nedělala, pokud NDR zůstávala její vojenskou a hospodářskou oporou a z vnitropolitického hlediska vše bylo pod mocenskou kontrolou.
Literatura:
Jan Wanner, Brežněv a východní Evropa, Praha 1995
Hermann Weber, Dějiny NDR, Praha 2003
