Vizionářský všeuměl Rudolf Steiner a jeho betonový palác ve Švýcarsku

Od techniky k filosofii a duchovnu

Rudolf Steiner se narodil roku 1861 v obci Kraljevac na území dnešního Chorvatska, které tehdy bylo součástí rakouské monarchie. Jeho otec zde krátce pracoval na nádraží jako přednosta stanice. Po maturitě na reálce ve Wiener Neustadt studoval Rudolf Vysokou školu technickou ve Vídni, kde ho ovšem trochu paradoxně zaujaly přednášky o Goethovi. V roce 1891 zakončil svá studia doktorátem z filosofie na univerzitě v německém Rostocku. Od roku 1897 působil Steiner v Berlíně, kde pracoval v redakci literárního časopisu a vyučoval ve večerních kurzech pro dělníky. V roce 1899 se oženil s ovdovělou Annou Eunickovou, kterou znal ze svého pobytu v německém Výmaru, kde pracoval jako editor Goetheových spisů. V té době prý také Steiner prožil hluboký duchovní zážitek, který ovlivnil jeho další působení.

Teosofie nebo antroposofie?

Steiner začal své představy a myšlenky přednášet členům Teosofické společnosti. Tato mezinárodní organizace vznikla již roku 1875 v New Yorku. Řecký termín teosofie odkazuje k poznávání a předávání „božské moudrosti“. Teosofové chtěli na základě studia různých náboženských a filosofických směrů vytvořit univerzální duchovní nauku, jejíž základy a hodnoty by v budoucnu sjednotily celé lidstvo. Steiner však zdůrazňoval, že v rámci Teosofické společnosti prezentuje pouze výsledky svého vlastního duchovního poznání. Steiner se brzy stal vedoucím německé pobočky Teosofické společnosti. Dostal se však do konfliktu s mezinárodním vedením této organizace, protože odmítal její orientaci na indické duchovní nauky. Spor vyvrcholil odchodem Steinera a většiny členů německé teosofické sekce a vytvořením samostatné Antroposofické společnosti v prosinci 1912. Pojem antroposofie užíval Steiner ve významu „moudrost o člověku“ nebo případně „lidská moudrost“. Antroposofie měla jako „duchovní věda“ propojit vědecké poznání s náboženstvím.

Steinerovy myšlenky v praxi

Steiner se nespokojil pouze s teoretickou podobou své nauky, ale její zásady se snažil prakticky realizovat v mnoha konkrétních oborech. Velmi blízko měl především k umění. Sám se aktivně podílel na architektonickém projektu Goetheana i na jeho malířské a sochařské výzdobě. Se svou blízkou spolupracovnicí Marií von Sivers, kterou si po smrti své první ženy vzal za manželku, společně vytvořili základy tzv. eurytmie. Jejími výrazovými prostředky jsou stylizovaná řeč (recitace) a taneční pohyb. Spolu s lékařkou Itou Wegmanovou vymyslel Steiner základy antroposofické medicíny, která je založena na homeopatických principech a přírodních léčivech. Tato léčiva i kosmetické přípravky již od roku 1924 vyrábí společnost Weleda AG ve švýcarském Arlsheimu. Antroposofičtí lékaři mají klasické lékařské vzdělání a v německy mluvících zemích existují i antroposofické nemocnice a kliniky. Steiner také stál u zrodu bio-dynamického zemědělství, které využívá výhradně přírodní hnojiva a řídí se astrologickými konstelacemi. Několika protestantským teologům také předal impulsy k vytvoření náboženského společenství s názvem Obec křesťanů (Christengemeinschaft). Vysoké pracovní nasazení ovšem Steinera vyčerpávalo a zřejmě mu také zkrátilo život.

Škola pro zaměstnance továrny na cigarety

Nejrozšířenějším a nejznámějším Steinerovým projektem jsou zcela nepochybně waldorfské školy. Majitel továrny na cigarety s názvem Waldorf-Astoria ve Stuttgartu Emil Molt společně se Steinerem založili v roce 1919 první Svobodnou waldorfskou školu. Zpočátku ji navštěvovaly převážně děti Moltových zaměstnanců a členů Antroposofické společnosti. Počet žáků školy velmi rychle rostl a ještě za Steinerova života vznikla asi desítka waldorfských škol v německých městech. Dnes existuje v desítkách zemí celého světa přibližně tisícovka waldorfských škol. Typickým rysem waldorfského školství je tzv. vyučování v epochách. Zachovává tradiční dělení výuky do střídajících se předmětů, ale přibližně každé tři týdny klade zvýšený důraz na jiný vyučovaný předmět. Teoretická výuka je také výrazně prokládána výcvikem praktických a uměleckých dovedností. Ve waldorfských školách neexistuje klasické známkování a osobnost žáka se hodnotí obsáhlejší slovní charakteristikou. Antroposofická centra pro výchovu a vzdělávání tělesně či duševně handicapovaných osob se nazývají Camphill. Jsou to společné komunity zdravých a postižených lidí obvykle na venkovských farmách, kde se věnují zemědělské, řemeslné a umělecké práci.

Volnost, rovnost, bratrství – Steinerova sociální utopie

Steiner je také autorem systému sociální trojčlennosti, který chce jednoduše řečeno dosáhnout spravedlivějšího společenského uspořádání vyrovnáním bilance lidských práv a povinností (svobody a odpovědnosti). Podle Steinera tvoří základ jakékoli organizované formy lidské společnosti hospodářství, kultura a právo. V těchto oblastech je třeba uplatnit ideje, které vyjadřuje známé heslo francouzské revoluce z konce 18. století: volnost, rovnost, bratrství. Každou z těchto idejí lze ovšem využít pouze v určité oblasti: volnost (svobodu) v kultuře, rovnost v právu a bratrství v hospodářství. Ekonomika založená na konkurenčním podnikatelském prostředí má být nahrazena kolektivně rozhodujícími „asociacemi“, které sdružující v partnerském vztahu všechny účastníky hospodářských procesů. Tím by údajně zmizely konflikty mezi požadavky zaměstnavatelů a zaměstnanců (odborů). Na základě Steinerových sociálně ekonomických teorií vznikly v Německu, v Nizozemí a ve Švýcarsku dokonce i antroposofické banky. Tento krok měl dokázat, že i ve finančním sektoru je možné pracovat s ohledem na etické, sociální a ekologické aspekty.

Goetheanum: architektonický experiment

Centrum antroposofického hnutí v podobě samostatného komplexu budov mělo původně vyrůst v bavorském Mnichově. Neobvyklá architektura plánované stavby se však nesetkala s pochopením místních úřadů. Steiner proto využil možnosti zrealizovat tento plán ve Švýcarsku. Stavební práce probíhaly v letech 1913 až 1920 na zakoupeném pozemku u vesnice Dornach nedaleko Basileje (Basel). Hlavní budova měla výrazné kopule, které spíše připomínaly astronomickou observatoř. Výrazně dekorativní architektura nezapřela jistý vliv tehdy rozšířené secese. Převážně dřevěná budova dostala název Goetheanum, neboť Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) svými myšlenkami Steinera výrazně inspiroval. Goetheanum sloužilo především jako divadlo, v němž se pravidelně uváděly Goetheho hry a Steinerova „mysterijní“ dramata. Během silvestrovské noci roku 1922 celou hlavní budovu zničil pravděpodobně úmyslně založený požár.

Příště raději z betonu

Steiner poté oznámil, že hodlá na stejném místě vybudovat nové Goetheanum a v březnu 1923 také vytvořil jeho zmenšený plastový model. Nová stavba měla být tentokrát vytvořena z mnohem odolnějšího stavebního materiálu, jímž se stal tehdy poměrně neobvyklý beton. Zatímco původní Goetheanum bylo typické svými oblými tvary a kopulovitým zastřešením, novou budovu tvořily vysoké a hladké stěny od sebe oddělené organicky propojenými hranami. Steiner odmítal svou architekturu spojovat s jakýmikoli dobovými uměleckými směry a chápal ji jako hmotné vyjádření duchovní skutečnosti. Nové Goetheanum je také mnohem větší, neboť kromě divadelního a několika přednáškových sálů se zde též nachází administrativní sídlo Antroposofické společnosti a prostory antroposofické vysoké školy s jejími četnými sekcemi. V budově je také knihovna či jídelna. Steiner ovšem mohl osobně kontrolovat jen počátky stavebních prací, neboť koncem roku 1924 onemocněl a v březnu příštího roku v Dornachu zemřel. Goetheanum bylo pro veřejnost otevřeno roku 1928, ale četné stavební úpravy probíhaly i v pozdějších letech a desetiletích.

Literatura:

Christoph Lindenberg: Rudolf Steiner, Opherus 1998.

Adolf Baumann: Abeceda anthroposofie, Březnice: Ioanes 1999.

Ivan O. Štampach: Anthroposofie, Olomouc: Votobia 2000.

Odkazy na web:

goetheanum.ch/en

www.rudolf-steiner.com