Článek
Dnes jsem ji zase zahlédl. Měl jsem štěstí a potkal jsem ji na začátku čtyřproudovky, když za ní vycházelo slunce a prosvítalo kabinou jejího auta. Prosvítalo hřívou jejích blonďatých vlasů a dodávalo jí to éteričnosti opravdové víly. A co, ona byla opravdová víla, moje víla.
Já vím, připadá vám divné, o čem to tady píšu. Tak začnu od začátku. Jednoho dne jsem si při cestě do práce všiml nádherné blondýnky v protisměru, dole u nás na městském okruhu. Asi by se mi z hlavy rychle vykouřila, ale druhý den jsem ji potkal na skoro stejném místě znovu. A o dva dny později znovu.
Další týden jsem se snažil jezdit ve stejný čas a měl jsem na ni pořád štěstí. Většinou jela v levém pruhu, a tak jsem začal jezdit taky v levém, aby jsme se mohli vždy minout auto na auto. Občas jsem ji viděl, jak si hraje s vlasy nebo si maluje rty. Jednou se mi zdálo, že na mne mrkla. A tehdy se z ní stala má víla.
Pak se asi týden neobjevila a myslel jsem, že je pryč, ale další pondělí jsem ji potkal. Takže mám štěstí, byla to jen asi dovolená. Nemocenskou jsem si nepřipouštěl, protože to mi k mé víle nesedělo. Takže jsem ji začal zase každé ráno vídat.
Rozhodl jsem se vyjíždět z domu vždy o chvilku dřív, abych ji potkal dřív a věděl, odkud jede. Ani jsem nevěděl, proč to dělám, ale bylo fajn vždy potkat svou vílu v jejím krásném červeném SUV. Zjistil jsem, že na městský okruh najíždí z dálničního přivaděče.
Po dalším týdnu jsem zjistil, že musí bydlet na protějším sídlišti někde u supermarketu. Rozhodl jsem se, že musím něco podniknout. Vybral jsem si to správné místo. Když bude najíždět na dálniční přivaděč, tak se připojuje výjimečně zleva a musí mě minout, když budu stát na kraji. Vymyslel jsem, že budu mít velkou kartonovou ceduli, kde pro ni budu mít vzkaz.
Jsi pro mne nádherná víla, rád bych tě poznal, můžeme se potkat?
Druhý den jsem se nachystal s cedulí u krajnice, a když jsem ji uviděl přijíždět, tak jsem směle strčil ceduli do vozovky. Ona přibrzdila a stáhla okénko. Vyklonila z něj svůj nádherný obličej orámovaný hřívou snad ještě zářivějších vlasů a podívala se na mne…
„Debile, co tady šaškuješ s tou pitomou cedulí?“ zakřičela na mne ječivým hlasem.
Moje víla byla pryč. Zůstala z ní jen protivná uječená ženská. A já zůstal stát jako opařený u cesty s pitomou cedulí. Zlomil jsem ceduli napůl, hodil ji do popelnice opodál a vydal se do práce.
Do reality.
