Článek
Ještě jsem toho moc nevnímal, i tanky v pražských ulicích mě vedly k dotazu, jenž mojí matku k smrti vyděsil: „Mami, když ten Lenin dal všem Rusům chleba, tak proč si pro něj jezdí k nám?“ Když ale 21. března vzplála u strašnické sokolovny doslova vatra, tak jsem pochopil, že musí mít něco společného s právě skončeným zápasem, na nějž jsem koukal (měl jsem štěstí, rodiče byli někde pryč a babička mě i přes pokročilou dobu nechala dívat).
Odměna
Tak mě hokej uchvátil a během následujících tří let jsem dokázal perfektně analyzovat otcovo hodnocení zápasů mezi Československem a Sovětským svazem, takže jsem se nemusel ani dívat na televizi nebo číst noviny, a přesto jsem znal výsledek. Naši branku tatík provázel ranou pěstí do stolu, sovětský úspěch kopancem do skříně. Když se evropská elita sjela v roce 1972 do Prahy, už jsem měl povoleno sledovat vše, co naše televize nabídne. Slavný triumf 3:2 umocnil můj děda, zkušený a zanícený filatelista, snažící se vzbudit tuto vášeň i u mně. Obdaroval mě dvojicí známek vydaných u příležitosti šampionátu, po nichž jsem delší dobu prahl - sice bez ceněného přítisku ČSSR MISTŘI SVĚTA a ČSSR MAJSTRI SVETA, ale i tak byla moje radost nezměřitelná.
Trofej
Uteklo dalších šest let a tentokrát jsem už mistrovství vyhlížel aktivněji. Pořídil jsem si soubor fotografií hráčů národního týmu (podobný set z roku 1972 jsem během let nějak poztrácel a horko těžko ho o čtyři desítky let znovu sháněl), vlaječku, odznaky a ve škole se spolužáky rozdmýchával bojovou náladu. A právě škola zajistila návštěvu slavnostního zahájení a zápasu ČSSR-NDR. Vlastně poprvé jsem se chystal na hokejový zápas reprezentace (nepočítám-li střetnutí kanadských studentů s výběrem města Prahy). A opět jsem prožil zajímavý moment. Při cestě podél hrací plochy jsem byl svědkem rozcvičování východoněmeckého mužstva. Zatímco brankářská jednička Roland Herzig byl v plném vytížení všech hráčů, jeden kolega se u mantinelu věnoval dvojce Wolfgangu Kraskemu. Jednu ránu vyrazil brankář holí za mantinel a já měl suvenýr z MS v podobě puku ještě dříve, než pro náš tým šampionát začal! Navíc jsem si s ostatními mohl osmkrát zakřičet gól, třebaže ty na protilehlé straně kluziště jsme odhadovali jen díky jásajícímu publiku…
Rebelie
Další pražský šampionát 1985 se konal v době, kdy vrcholil nácvik na velkolepou vojenskou přehlídku na Letenské pláni u příležitosti 40. výročí osvobození naší republiky v závěru II. světové války. Trávili jsme čas na Vypichu ve stanech a nacvičovali pochod. Samozřejmě jsme onoho 29. dubna sledovali vítězství našeho týmu proti SSSR a nechali se strhnout k takovým projevům radosti, že důstojníci - pokud se v mizivém množství nepřidali - raději vyklidili pole. Snad prozíravě nám nedali k dispozici zbraně, s nimiž jsme měli za týden a kousek pochodovat před tribunou Sparty. To samé se odehrálo i 3. května, kdy jsme se stali po sedmi letech zase mistry světa. Tentokrát jsem kromě zážitku žádný suvenýr nezískal, ale ty čtyři dny byly nad všechny upomínkové předměty.
Loučení
Rok 1992 byl vlastně jedním z posledních, kdy jsem na hokej nějak intenzivněji koukal. Tehdy jsem věřil, že čtrnáct let po smolném mistrovství, kdy nám titul utekl o jediný rok, bude výjimkou a dosáhneme na onen zlatý „trojzubec“, ale celkově jsem najednou zjistil, jak se nejen časy, ale i hokej a přístup k němu mění. Pražským šampionátem jsem ho tedy přesunul poněkud do pozadí, ani proslulé Nagano nepřispělo k jeho reinkarnaci. O to raději se však vracím ve vzpomínkách k oné době, kdy jsem seděl doslova přilepený na obrazovce a hltal své tehdejší hrdiny. O jednom z nich nyní tvořím vzpomínkovou publikaci, protože si to bezesporu za své fantastické výkony zaslouží. Kdo ví, třeba mě letos přemůže vlna nostalgie a opět se začnu učit, kdo z našich má jaké číslo na dresu.
