Článek
Film Rivalové (Rush, 2013) se mohl líbit laickému publiku, ale po faktické stránce se příliš nepovedl. I tvrzení v jeho úvodu „každý rok v F1 zahyne jeden pilot“ je velmi nepřesné, protože nedělá rozdíl mezi bezpečnostními nedostatky, nezkušeností pilotů a technickým selháním.
HOLANĎANÉ NA HRANĚ
Na trati Zandvoort ležící na břehu moře a necelých 25 km od Amsterdamu, se s několika výjimkami jezdily Grand Prix F1 od roku 1952. Po sezóně 1970 však měli pořadatelé značné potíže. V uvedeném roce tu zahynul Brit Piers Courage, a přestože skon zavinilo selhání jeho vozu de Tomaso a příčinou smrti byl fatální úder utrženým závěsem kola, následný požár, jenž se traťovým hlídkám nepodařilo zvládnout (takže se dlouho tvrdilo, že Piers uhořel), nevystavil pořadatelům dobrou vizitku. Když k tomu přičteme v té době sílící tažení Asociace pilotů F1 (GPDA), na jejímž základě se v ohrožení ocitly další okruhy - Nürburgring či Spa-Francorchamps - a na druhém jmenovaném se skutečně přestaly Grand Prix jezdit, bylo třeba jednat.
Varování přišlo už v roce 1972, kdy Zandvoort v kalendáři F1 chyběl. Pořadatelé proto vyvinuli obrovské úsilí, aby se dostali zpět, protože v tehdejší době absence mohla znamenat trvalé odstavení z cirukusu formule 1. Upravovala se trať a vše řádně prověřovalo, aby se Holanďané ukázali při ročníku 1973 v tom nejlepším světle.
NÁRŮST NEZKUŠENOSTI
První polovina 70. let, zvaného „Zlatý věk F1“ zaznamenala stále rostoucí počet nových, bohužel často nezkušených tváří. To byl případ i Rogera Williamsona, chráněnce motoristického nadšence Toma Wheatcrofta, jenž vycítil talent mladého Brita, získávajícího věhlas v nižších formulích. Roger se měl zapojit do F1 až v roce 1974, ale Wheatcroft mu opatřil nový March F1 a Williamson na něm debutovat v GP Velké Británie.
O pouhý závod ,starší’ byl David Purley. Ten se mohl opřít o rodinný podnik LEC Refrigation, vyrábějící lednice a klimatizační zařízení. Také on měl k dispozici March a s Rogerem byli nesmlouvaví soupeři, ale jinak dobří kamarádi. Právě tihle dva se utkali v sedmém kole holandské Grand Prix. Purley stíhal Williamsona, aniž by ani jeden tušil, že blížící se tragédie převrátí stav věcí naruby.
TRAGICKÁ PANORAMA
V 8. kole při průjezdu zatáčkou Hondenvlak dojde k defektu závěsu Williamsonova Marchu. Monopost vyletí z trati doleva, odrazí se od svodidel, překřižuje trať a na protější straně po nárazu do bariéry před zatáčkou Panorama se postaví v ostrém úhlu na pravá kola. Vůz začne ihned hořet a Williamson, plně při vědomí, není schopen se vyprostit.
Purley nehodu vidí a na levé straně o několik metrů dále zastaví. Vyskočí z kokpitu a žene se k hořícímu Marchu. Zkouší ho shodit zpět na kola, ale zkuste pohnout půltunovým autem. Williamson stačí kolegovi říci, ať spíš nějak zlikviduje požár. Na protější straně se objeví tři pořadatelé, ovšem v lehkém oblečení. Purley bez ohledu na projíždějící vozy soupeřů přeběhne trať, zmocní se hasicího přístroje, jenž jeden z členů traťové hlídky drží, a pokouší se plameny zlikvidovat. Přístroj je ale malý, po patnácti vteřinách je prázdný a March pořád hoří.
NIKDO NEPOMOHL
Tragédii provází paradoxy. Na ředitelství o nehodě nic nevěděli, ačkoliv přímo naproti nehodě bylo stanoviště televizní kamery. Jenže šlo o uzavřený okruh, takže ohnivé inferno viděli diváci, ale ne odpovědní lidé. Když se konečně dostala zpráva na patřičná místa, byl vyslán do Panoramy hasicí vůz. Musel však jet po trati a navíc pomalu, protože se k místu nehody blížil v protisměru (menší vzdálenost od jeho stanoviště). Závod přitom pořád pokračoval, pouze v místě nehody vlály žluté vlajky znamenající nebezpečí. Nerozhodní a nevybavení pořadatelé zasáhli až ve chvíli, kdy diváci ve snaze nějak pomoci začali lézt přes bariéry - začali je intenzivně vytlačovat zpět.
„Bylo to strašné. Slyšel jsem, jak na mě Roger křičí »Davide, vytáhni mě ven!« Ale neměl jsem šanci. Když mě odváděli, jednoho pořadatele jsem uhodil. Byl jsem v šoku, všechny jsem považoval za své nepřátele,“ líčil prožitou hrůzu později Purley. Kolem projelo dvakrát celé pole, vznítila se ještě utržená nádrž Marchu a k ohni se přidal hustý dým. V 11. kole už požární vůz stál uprostřed trati, ale další dvě kola mu trvalo, než byly plameny zcela pod kontrolou. Je jasné, že Williamson nemohl přežít, podle pozdější lékařské zprávy se nadýchal zplodin a udusil se.
PROČ NEZASTAVILI?
Po závodě se pochopitelně rozvinula bouřlivá debata, proč nikdo z pilotů kromě Purleye nezastavil? Obhajoba všech zúčastněných měla dva aspekty: a) místem nehody jsem jel příliš rychle na to, abych rozpoznal, co se vlastně děje a b) převrácený vůz jsem zaregistroval, také zuřivě gestikulujícího pilota, ale vyložil jsem si to tak, že mi dlaněmi pohybem k zemi naznačuje, abych zpomalil, domníval jsem se, že je v pořádku.
To samo o sobě je silně spekulativní. Kromě převráceného Williamsonova vozu stál naproti i Purleyův March, takže vysvětlení o pilotovi úspěšně přeživším nehodu kulhá, jeden jezdec nutně chyběl. Dále signalizace žlutými vlajkami přinutila piloty přeci jenom trochu zpomalit. A argument o pilotovi, jenž naznačoval, že je v pořádku? Těžko by stál těsně u planoucího vozu, logicky by se přesunul o pár metrů dál od nehody, aby mu nehrozilo zranění třeba od nějakého výbuchu. Mnoho sdělovacích prostředků označilo podobné vysvětlení za alibismus a pokus se ospravedlnit.
ODNESL TO LAUDA
Nejhůř z celého incidentu odešel Niki Lauda, tehdy ,kroutící’ svou druhou sezónu. Zpráva o smrti Williamsona ho šokovala a v tomto rozpoložení ho vyhledal poměrně nepříjemně dotěrný novinář a kladl mu stále stejnou otázku: „Proč nezastavil?“ Lauda mu zkoušel vysvětlit pohnutky uvedené výše, ale dotyčný zástupce tisku jako kolovrátek stále opakoval svou otázku. Až silně vynervovaný Niki odsekl: „Platí mě za závodění, ne za parkování!“ Druhý den byl výrok uveden v tisku a Lauda se stal pro mnohé fanoušky motorsportu představitelem cynismu a bezohlednosti.
Nikdo se už ale nepozastavil nad výrokem prezidenta GPDA Denny Hulme, mistra světa z roku 1973. Ten označil Williamsonovu smrt za vraždu, ovšem sám kolem místa nehody také projížděl a svému kolegovi nijak nepomohl. Jemu pomohlo, že udržel nervy na uzdě.
Tom Wheatcroft, jenž po této události své angažmá v F1 omezil a žádného dalšího pilota už nepodporoval, uvedl v prohlášení: „Bylo zjištěno, že Williamson neutrpěl žádné zranění, po nehodě ještě několik minut žil - náraz do svodidel v žádném případě nebyl příčinou smrti. Zemřel na následky rozžhavených plynů a udušení.“
EPILOG
Nehoda byla zachycena na mnoha snímcích, otištěna dokonce v československém Světu motorů. V ikonickém dokumentu Formula Uno, febbre della Velocità (1978) je použit téměř celý záznam holandské televize z místa nehody. David Purley byl po sezóně vyznamenán novinářskou organizací IRPA 100 gramy ryzího zlata za statečnost. Sám o čtyři roky později přežil děsivou nehodu na Silverstone, když jeho vůz LEC narazil do bariéry a David přečkal přetížení 179G. Do kokpitu se už se nevrátil a jeho osud se naplnil 2. října 1985, když se zřítil se svým akrobatickým dvojplošníkem do průlivu La Manche. Niki Lauda na rozdíl od Williamsona nezůstal v roce 1976 plamenům na pospas - čtveřice Merzario, Edwards, Ertl a Lunger ho z hořícího vozu dokázala vyprostit.
Zdroje:
Publikace Formule 1 od startu k cíli - Formule 1 od startu k cíli - Robert Pavelka | Databáze knih
Dobový tisk: Svět motorů, MOTORistická současnost, Autosport,
Film Formula Uno, febbre della Velocità
