První přenos F1 byl „dar vlády“ a následovalo přes 100 000 Tyrrellů

Když pan Jindřich Bíža napsal ohlédnutí do dob socialismu propojeného s F1, vyvolalo to nejen ve mě nutnou dávku nostalgie, takže následující text je spíše takovým rozšířením a upřesněním některých faktů. Vždyť jedno červnové odpoledne roku 1973 rozhodlo o mé celoživotní vášni.

Formule 1 sice byla avizována jako „… pláštík tabákových a olejářských koncernů pro jejich aktivity“; tak byla ohodnocena například v měsíčníku MOTORistická současnost, ale rovněž nepřehlédnutelným fenoménem, jehož přesah směřoval do míst, která bychom si mnohdy ani nedovedli představit. Když se 3. června 1973 objevil na obrazovkách ČsT přenos Grand Prix Monaca, fanoušci motorsportu bezesporu zaplesali. Málokdo už ale věděl, že nebýt iniciativy tehdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala, velkého příznivce F1, tak by k této události nedošlo. Navíc, spřízněně smýšlející Francouzi poskytli přenos do Československa prakticky zadarmo. Náklonnost k ČSSR to nebyla jediná, takové časopisy ABC nebo Sedmička pionýrů by mohly vyprávět při přejímání komiksů (Pif, Pifík, Astérix). Jen na okraj, tehdejší komentátor Luboš Pecháček dle vlastních slov dostal nabídku přenos komentovat těsně před vysíláním a dokázal identifikovat všehovšudy jen pět nebo šest vozů. Ale zvládl vše s bravurou, takže si mnozí jeho přátele mysleli, že vysílal přímo z Monte Carla.

Přenosy pak pokračovaly většinou právě z města proslulého casina, ale občas se v letních měsících podařilo dohodnout se s Rakušany. Především v 70. a začátku 80. let pak dostala F1 na našich obrazovkách stálý formát: zejména z evropské části, tehdy celému šampionátu dominující, byly pořizovány hodinové záznamy v předpůlnoční nedělní době, často zámořské sestřihy o délce několika minut pak byly k vidění v pořadu Sport ve světě, zařazovaného pravidelně v pondělí (17:00). Ovšem skutečné ,zjevení’ pak představoval film Formula uno, febbre della velocità (1978, v ČSSR Formule 1, 1979), kdy nás oblastí F1 (ale také formulí INDY, závody dragsterů či rallye) provedli herečka Sydne Rome a Niki Lauda.

Nemyslím, že by během přenosů F1 byly ulice vylidněné, tolik fanoušků těch „bláznů, co jezdí pořád dokolečka“ jsme v zemi, kde vládl hokej a fotbal, zase neměli. Ale to neznamená, že nebyli. Vzpomínám si právě na rok 1977, kdy byl přenos s Monaca střídán závody motorových člunů někde ze Slovenska. Už během přenosu musel komentátor Luboš Pecháček mírnit emoce a žádal, aby lidé nevolali do redakce, že se na „… nějaké čluny mohou ****“ a dodal, že večer bude ještě odvysílán záznam.

U pana Pecháčka se na chvíli zastavme. Nemyslím, že by jeho komentování bylo špatné, jako u všech i on vytvořil nějaké chyby a přeřeknutí, ale jeho hlas byl s F1 zkrátka spojen. Málokdo ví, že je autorem velmi zajímavé knihy Rychlostní zkouška, která vyšla v časopisu MOTORistická současnost na pokračování (1977/1978) - jak název napovídá, věnoval se jinému odvětví a popsal zajímavý příběh amatérské manželské posádky.

Socialistický blok sice mohl mít výhrady, ale na druhou stranu se dokázal chovat i tržně. Tím docházelo k milým ,kontroverzím’: o F1 psaly nejen motoristická periodika, již zmíněná MOTORistická současnost, také Svět motorů či Automobil, ale i mládežnické časopisy (ABC, Ohníček, Pionýrská stezka či Sedmička pionýrů) a dokonce společenské (Květy). Pokud byste hledali vrchol paradoxu, pak jím byl bezesporu svazarmovský titul Signál. Slováci si o F1 mohli číst ve Štartu a magazín STOP! dokonce nabízel dvoustránkové plakáty. Na počátku 80. let to bylo (tuším) Pressfoto, kdo vydával rovněž plakáty, ovšem velikosti A0, věnované pilotům a týmům. Mnozí je mají schované až dodnes, včetně naprosto překrásné ,nástěnky F1’ od Káji Saudka, která umožňovala mít přehled o postavení pilotů v šampionátu (aspoň pro rok 1976 a 1977).

Pak tu byl naprosto úžasný počin, jehož nositelem byl časopis ABC mladých techniků a přírodovědců. Dodnes nedoceněný autor vystřihovánek architekt Richard Vyškovský vytvořil v roce 1974 první papírový model formule 1 v měřítku 1:24. Redakce byla záhy zaplavena dopisy žádající další modely, takže jich ,Král papíru’ do roku 1986 připravil ještě jedenáct - pak jeho žezlo převzal Michal Antonický. Málokdo si uvědomil, že tehdy autoři neměli kromě několika fotografií žádné podklady, takže ona občasná odchylka nebo dokonce model prototypu (Ferrari 312 T2 či Tyrrell P34) nikomu nevadily. ABC tehdy mělo neuvěřitelný - a přesto nedostatečný náklad přesahující 150 000 výtisků, takže oněch formulí tu byla skutečně přehršel…

Ještě jednou se vraťme k onomu ,zjevení’ - osobní zkušenosti mi říkají, že F1 tu tak nečekaná nebyla. Příhraniční oblasti díky přesahu vysílání ,chytaly’ stanice jako RTL (Německá spolková republika) či ORF (Rakousko), což jsem si ověřil na pionýrském táboře v Jivně u Českých Budějovic, kde jsme kolektivně shlédli právě GP Rakouska. Znám mnoho lidí, kteří vycestovali právě do země našich jihozápadních sousedů, mezi nimi i herec Josef Dvořák, a Grand Prix na Österreichringu si nenechali ujít, podobné to bylo i s Hockenheimringem a Nürburgringem. Samozřejmě to nebyly zástupy, na ,Západ’ se jezdilo především nakupovat a představa, že vyhodíte západoněmecké ,mařeny’ nebo šilinky za nějaký praštěný závod se rovnala výskytu těžké rodinné krize.

Pak začal vanout odlišný vítr. V roce 1979 představili Poláci vizi nového závodního okruhu v Poznani, kde by mohly jezdit i F1, ještě v první polovině 80. let se nechal slyšet Sovětský svaz, že plánuje v Moskvě okruh v oblasti Leninských hor. Opět jen zasvěcení vědí, že v SSSR se s F1 tak nějak koketovalo a existovaly hned tři pokusy vytvořit vůz pro tuto kategorii: Moskvič, MADI a CHADI (viz publikace Formule 1: Ztracené naděje). Všem vypálili rybník Maďaři, kteří z budapešťského Vidám parku přesunuli svůj okruh na dohled hlavního města a prolomili tak něco, co už dávno bylo nabourané. Pikantní byl fakt, že historicky první přenos z Hungaroringu zajistila bratislavská redakce a diváci slyšeli nikoli tradiční Pecháčkův hlas, ale moderátora Pavola Rybu. Opravdu mohly tisíce Čechoslováků vyjet na závod F1, ale pro některé to rozhodně nebylo první živé setkání s jejich hrdiny. Nehledě k tomu, že někteří piloti F1 už dříve působili v ČSSR na jiných závodech (Brno, Most).

Po revoluci se krátce vysílaly přenosy na stanici OK3, poté následovala až do GP Francie 1998 pauza (ovšem díky novým možnostem se dívalo nejčastěji na stanici EuroSport), než se v naší lokalitě k F1 opět vrátila TV Prima. Zbytek už je nedávná historie.

F1, jakkoli se někdo snažil ji označovat za produkt Západu, měla v Československu velmi široké pole prezentace. Autoři jako Petr Haura, Pavel Dufek či Petr Minařík (MOTOR), Tom Hyan (Automobil), Karel Hrubec (Signál), Edmund ,Edy’ Koukal (Pionýrská stezka) byli velmi plodnými autory. K nim se řadil i Miloš Kovářík, jehož publikace se F1 často dotýkaly a profilové ,romány na pokračování’ (pod různými pseudonymy) se týkaly Françoise Ceverta, Niki Laudy, Ronnie Petersona či Gunnara Nilssona.

Nebudu zastírat, že to byli právě oni a další, na které si vzpomenu třeba později a tímto se jim omlouvám, že tu nefigurují, že jsem po letitém vystřihování zpráv a článků ze všech možných periodik pustil do psaní sám. Je to jenom důkaz, že pokud vás něco opravdu ,chytne’, jen těžko se pak s takovou zálibou loučíte.

Bohužel nemohu říci, že by závody postupem času zevšedněly, spíš je důvodem neuvěřitelná komercionalizace a závodní inflace. Mohli jsme sledovat nějakých šestnáct GP do roka, což lehkým výpočtem představuje jeden, výjimečně dva závody za měsíc. Nyní kromě srpna máme ve stejné době klidně i čtyři a rozložení sil stírá onen nádech výjimečnosti a překvapení. Pokrok samozřejmě nelze zastavit, nicméně slyším nejden hlas, označující za ,zlatá léta F1’ právě roky sedmdesáté a osmdesáté. Proč by si Ron Howard vybral pro své Rivaly (Rush, 2013) právě vyhrocený ročník 1976? Upřímně plně ten film ocení jen naprostí analfabeti, kteří vědí, že formule jsou hodně rychlá auta a Lauda tehdy málem přišel o život. Jinak se snímek hemží nepřesnostmi, výmysly a jiné, atraktivní momenty se do něj vůbec nedostaly. Ale to už je dotek současné doby. Ano, tehdy byli piloti v ohrožení, ale rozhodně každá chyba nestála pilota život. Stačí počítat - od roku 1975 v následujících deseti letech zahynulo pět jezdců: Mark Donohue, Tom Pryce, Ronnie Peterson, Gilles Villeneuve a Riccardo Paletti - ale s výjimkou prvně jmenovaného ani jeden kvůli technickému selhání, vždy šlo o lidské chyby, takže výrok v Rivalech „v F1 zahyne každý rok jeden jezdec“ má do skutečnosti daleko. Pravda, ještě je třeba zmínit trojici Niki Lauda, Clay Regazzoni a Didier Pironi, kteří utrpěli vážná zranění; jediný Lauda se na trať dokázal a mohl vrátit, a získal svůj poslední titul.

Věřím, že přítomnost formule 1 na našich obrazovkách neměla s ideologií mnoho společného. Lidé o ní četli mnohem více než třeba o rallye, kde působil oficiálně tým Škoda a vozil zajímavé výsledky, nebo o ,československých formulích’ závodících v Poháru míru a přátelství. Byla to jejich záliba; pro některé skončila po několika letech, jiní u ní setrvali dodnes, i přes klesající atraktivitu. Jedna skupinka se třeba jednou ročně schází na ,formulový víkend’, aby probrala své zážitky, názory a třeba svedla dramatický souboj u deskové hry Formule I, vydané na bázi britské verze národním podnikem ToFa. Taková láska pro ně zkrátka nerezaví.

Zdroje:

Historie F1: triumfy a tragédie (R. Pavelka) - Egmont 2004, ISBN 80-252-0038-8

Formule 1 od startu k cíli (R. Pavelka) - XYZ 2011, ISBN 978-80-7388-475-8

http://www.formule-fans.cz

Dobové časopisy (MOTORistická současnost, Svět motorů, ABC, Pionýrská stezka, Sedmička pionýrů, VTM, Květy, Signál, Štart, STOP!

Formule 1: ztracené naděje (R. Pavelka) - limitovaná publikace pro fanoušky