Článek
Jochen Richard Mass se objevoval v mnoha motoristických oblastech a rozhodně ho nelze zvát jako neúspěšného. Dosahoval dobrých výsledků nejen na monopostech, ale také ve vytrvalostních závodech. Pohříchu v F1 mu byly skutečně významné úspěchy odepřeny a právě Stewartův výrok měl naznačit proč.
Prvním velkým úspěchem rodáka z Bavorska (narodil se 30. září 1946) bylo vítězství v závodě 24 hodin na belgickém okruhu Spa-Francorchamps s krajanem Hans-Joachimem Stuckem. O rok později usiloval o titul mistra Evropy v F2 na voze Surtees a na téže značce absolvoval první závody v F1. V ,efdvojkách' skončil na stříbrném stupínku za Jean-Pierrem Jarierem, v královské kategorii se svezl třikrát, ale ani jeden závod nedokončil.
Počáteční krach
Surtees si sliboval od Masse solidní výsledky, ale Jochen (stejně jako jeho týmový kolega Carlos Pace) záhy zjistil, že nový Surtees TS16 není povedený monopost. Docházelo tak ke stále větším rozporům mezi šéfem Johnem Surteesem i oběma piloty a nakonec i jejich odchodem. Mass se odhodlal po svém bezesporu nejlepším závodě na domácí půdě v Nürburgringu, a dočkal se od Surteese sžíravé kritiky.
Mass se ocitl na chvíli bez práce, ale pomohla mu smůla jiného kolegy. Ve stejném závodě v NSR havaroval Mike Hailwood, polámal si nohy a po krátkém záskoku Davida Hobbse šéf týmu Yardleymac Phil Kerr pro poslední dva zámořské závody sáhl po Massovi. A Jochen se předvedl natolik kvalitně, že pro rok dostal od Teddy Mayera, šéfa stáje McLaren nabídku, která se neodmítá - místo týmové dvojky vedle mistra světa Emersona Fittipaldiho.
Nezúročil své možnosti?
Ročník 1975 měl pro Masse zvláštní význam. Nejenže vozil slušné výsledky a nestal se jen stínem slavnějšího kolegy, ale dokázal i vyhrát svůj první závod. Bohužel jím byla tragická a předčasně ukončená Grand Prix Španělska. Tu poznamenaly problémy se špatně zabezpečenými svodidly, hrozící stávka pilotů a nakonec vážná nehoda dalšího Němce Rolfa Stommelena. Jeho vůz vyletěl z trati, zabil požárníka, fotografa, člena traťové hlídky a jedno dítě (pátá oběť zemřela až později v nemocnici). Mass se po nehodě dostal do vedení a když byl závod ukončen, vůbec nepůsobil jako šťastný vítěz. Dokonce málem fyzicky napadal přítomného šéfa německého autoklubu Huschke von Hansteina a později si ulevil, že místo radosti zažívá nejhorší den svého života.
O rok později, po nenadálém Fittipaldiho odchodu z McLarenu, dostal Mass nového týmového kolegu Jamese Hunta, s nímž se nikdy nedokázal plně shodnout. Hunt navíc hned po příchodu v dramatické sezóně dosáhl na titul mistra světa a Mass přes veškerou snahu nedokázal přispět takovým bodovým ziskem, aby McLaren získal Pohár konkstrukérů. Nejlepší závod zajel bezesporu na Nürburgringu, kde o několik desítek minut předtím málem přišel o život Niki Lauda - Mass tu na stupně vítězů doprovodil právě Hunta.
Sestup do nižších patech
Rok 1977 byl pro Masse problémový především z toho důvodu, že tým měl problémy s přechodem na typ M26, který prosazoval právě Jochen. Hunt ale preferoval předchozí M23 a kolegu později napadl: „Měli jsme dál jezdit s třiadvacítkou, ale „Germoš“ trval na novém typu. Přišel jsem tak o další titul.“ Až do GP Francie v polovině sezóny Mass dokonce v průběžné klasifikaci figuroval před Huntem. Nejlepší závod roku zajel v Kanadě, kde dokonce usiloval o vítězství, ale nakonec to bylo opět „jen“ třetí místo.
Mayer po sezóně angažoval talentovaného Patricka Tambaye a Mass se přesunul k německému týmu ATS - aby si tu „vyžral všechny výhody“ malé stáje. Nekvalitní pneumatiky, technické problémy a napjaté ovzduší - poprvé po třech letech nezískal ani bod a zdálo se, že jeho kariéra spěje ke konci. Díky sponzoru Warsteiner ale získal angažmá u „pirátské“ stáje Arrows a strávil tu dvě sezóny - ovšem výsledkově už jenom paběrkoval. Zažil tu také jednu z kuriózních nehod v F1 - v tréninku na GP Rakouska jeho vůz vyletěl do kukuřičného pole a tam se převrátil. Ochranný oblouk za hlavou pilota se zaryl do měkké půdy a Jochen tak držel váhu monopostu na vlastních ramenou. Pohmoždil si je natolik, že v kombinaci s vyhozeným obratlem musel dva závody vynechat.
Poslední rozloučení
Naposledy ho diváci v F1 viděli v nově zformované stáji March v roce 1982, ale už to byla jen labutí píseň dříve úspěšného pilota. Připletl se i do nešťastné tragické nehody v tréninku na GP Belgie, při níž se smrtelně zranil Gilles Villeneuve - Mass se mu marně pokoušel poskytnout pomoc. Poslední závod jel ve francouzském Le Castellet, kde po kolizi s Maurem Baldim jeho vůz vletěl mezi diváky a sedm jich zranil. Sám Mass si odnesl jen menší popáleniny, ale rozhodl se s F1 skončit. Není divu, sezóna 1982 byla vysloveně tragická a vozy už dosáhly dimenzí, při nichž se stávaly obtížně zvladatelnými.
Massovi bylo vytýkáno, že tři roky v mistrovských týmech, kdy měl vedle sebe dva světové šampiony, nedokázal dostatečně využít, ale to nebyla jen tehdejší bolest stájových dvojek. Mass pokračoval ve vytrvalostních závodech a usedal do vozů Intersérie, díky čemuž ho mohly vidět davy diváků na staré trati v Mostě. Nakonec se v barvách Porsche dočkal i úspěchu ve 24 hodin Le Mans (1989).
Trochu zajímavostí na závěr
Massova rodina pocházela z Meklenburska a tíhla k moři, jeho dědeček byl námořní kapitán; Jochen pracoval v obchodním námořnictvu, než ho zaujaly závody do vrchu a práce v autosalonu Alfy Romeo ho definitivně nasměrovala do světa motorsportu. Jeho přítelem byl rovněž dopisovatel magazínu MOTORistická současnost Ing. Pavel Biskup, takže čtenáři tohoto periodika si mohli pravidelně přečíst krátké rozhovory u příležitosti GP Rakouska. Velmi často se účastnil vzpomínkové akce Goodwood Festival of Speed a po skončení aktivní kariéry komentoval v letech 1993-1997 závod F1 pro stanici RTL. Samozřejmě si povšiml talentu jistého Michaela Schumachera a poskytl mu několik rad.
Jeho životní pouť se uzavřela v neděli 4. května 2025 - v únoru ho stihla mozková mrtvice a ta byla příčinou jeho skonu. Nezaznamenal v F1 oslnivě výraznou stopu, ale určitě zaznamenáníhodné výsledky, kvůli jimž bychom si jeho osobu měli připomínat.
