Článek
Peníze hýbou světem, takže ani Vatikán si nemůže dovolit, aby se o finance Svatého stolce nikdo nestaral. Proto tu existuje Instituto per le Opere di Religione (IOR), zjednodušeně zvaný Vatikánská banka, mající na starosti veškerou činnost týkající se onoho „oběživa“. Odtud vedou cestičky k jednomu z největších skandálů, jemuž Vatikán čelil. Byl dokonce připodobňován ke smutně proslulé vraždě velitele Švýcarské gardy Aloise Estermanna.
Jeho ústředním bodem byla Banco Ambrosiano, nazvaná podle svatého Ambrože, založená už v roce 1896 - jedním z jejich hlavních akcionářů byl od 70. let právě Vatikánský institut pro náboženská díla (tedy IOR). Měl to být ryze katolický ústav, protiváha „bohuprosté“ konkurence. Její největší sláva započala v 60. letech minulého století, když se do jejího čela postavil Franco Ratti, synovec papeže Pia XI. Ale absolutně největší rozmach - a pozdější zkázu - prodělala za vedení ,božího bankéře' Roberta Calviho (* 13. 4. 1920).
Muž bez hranic
Calvi se do užšího vedení Banco Ambrosiano dostal v roce 1971 a ihned začal využívat známostí s vysoce postavenými osobami, bohužel v problematickém prostředí. Michele Sindona byl právník, mající vztahy s mafií - on seznámil Calviho s ctihodným mistrem nechvalně známé zednářské lóže Propaganda Due (P2). Spojení s ním využil Calvi k financování ne zrovna bohulibých operací (zejména militantní pravicové organizace). Další člen P2, kardinál Paul Marcinkus definitivně propojil IOR s Banco Ambrosiano a tím nastal velký tok financí mezi různými pobočkami, bankovními ústavy a offshorovými společnostmi. Na přelomu 70. a 80. let se pod Calviho vedením vynakládaly prostředky na činnost polské Solidarity (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“), což naznačovalo spojení s Janem Pavlem II., dále plynuly peníze pro argentinskou stranu v konfliktu na Falklandech. V té době už ale začal Calvimu zvonit umíráček.
Miliardy v luftu
Italská justice a především generální Banco d'Italia si vzala Calviho činnost pod drobnohled. Zpráva o ilegálních transakcích ve výši miliard lir nakonec končí - uvězněním generálních osob Banca d'Italia pánů Baola Baffiho a Marca Sacrinelliho. Jejich nástupce Mario Draghi toto jednání později označil za jasný pokus zastrašování a demonstraci moci.
Zdánlivě nedotknutelný Calvi však na začátku 80. let zjišťuje, že jeho mocní příznivci od něj dávají ruce pryč. Po vstupu na milánskou burzu cenných papírů se hodnota akcií banky propadá a Calvi se dokonce na krátký okamžik ocitl za mřížemi - ale nebyl zbaven svého postavení. Calvi si začíná uvědomovat, že tančí na tenkém ledě, zvláště když se v tisku objevuje seznam členů P2.
Hrozba narůstá
Calvi v roce 1982 dospěl k nemilému zjištění, že se má stát obětním beránkem - proto 5. června 1982 píše osobní dopis papeži Janu Pavlu II. a v něm zdůrazňuje svou loajalitu… a nepřímo hlavu církve upozorňuje, že může i leccos vědět. Ostatně po celém světě se tiše či poměrně hlasitě hovoří o tom, že šéf Solidarity Lech Wałęsa měl na svého krajana Karola Wojtyłu (takto Jana Pavla II.) své kontakty a na jejich základě dostávala Solidarność velké sumy pro svou činnost. Papež však vůbec nereagoval ale nejspíš proto, že psaní se nedostalo dál než ke kardinálu José Castillo Lary, podle nějž šlo jen o zoufalý pokus „… muže, potýkajícího se s dluhy po nejasných finančních transakcích“ zbavit se povinnostmi.
Nicméně Calvi evidentně věděl věci, které by mnoha lidem znepříjemnily život - proto se na scéně objevuje Flavio Carboni s konexemi na de facto teroristickou skupinu Banda della Magliana. Jeho úkolem má být Calviho „uklidit“ mimo dosah úřadů, aby se nemohl 21. června 1982 zúčastnit odvolacího řízení. V čele Banco Ambrosiano se po Calviho formálním odvolání objevil Roberto Rosone, jenž krátce po nástupu do úřadu čelil pokusu o zabití ze strany Banda della Magliana.
Konec pod mostem
Calvi tři dny po dopisu papežovi odjel z Milána a poměrně komplikovanou cestou se na falešný pas dostal do Londýna - o to se postaral další jeho společník Silvano Vittor. V té době (15. červen) ho v Itálii jako nezvěstného nahlásí policii jeho dlouholetá sekretářka Graziella Corrocher.
,Boží bankéř' kontaktoval svou ženu a dceru a vybídl je, aby se neprodleně přesunuly do USA. Představenstvo Banco Ambrosiano 17. června definitivně a oficiálně odvolalo Calviho z funkce, revize ukázala třicetiprocentní pokles akcií a dluh ve výši téměř půldruhé miliardy dolarů.
V pátek 18. června bylo na lešení pod londýnským mostem Blackfriars Bridge nalezeno na oranžovém nylonovém laně Calviho tělo. Neměl kravatu a pásek od kalhot, v kapsách byly nalezeny peníze různých měn, celkem dosahujících sumy 7400 liber - a také úlomky pěti cihel, což bylo vysvětleno jako „vyřizování účtů“. Visící tělo nalezl mladý poštovní úředník víceméně náhodou.
Dodnes není jasno
První ohledání bylo nedostatečné a mluvilo se o sebevraždě. Jenže Calvi měl ruce svázané za zády a aby se dostal na lešení, musel by slézt po žebříku a přeskočit na něj, přitom měl v kapsách pět a půl kilogramu těžkou cihlovou zátěž. Až druhé vyšetřování iniciované jeho rodinou ukázalo, že takový přesun nebyl v Robertových fyzických možnostech. Definitivně ale byla Calviho vražda na základě výpovědi forenzních odborníků potvrzena v roce 2002.
K tomu je potřeba přičíst ještě záhadnou sebevraždu sekretářky Grazielly Corrocher - ta se 17. června 1982 zúčastnila jednání správní rady banky, kde byl Calvi oficiálně zbaven své funkce - a večer téhož dne vypadla z okna své kanceláře ve čtvrtém patře na ulici. Byla na místě mrtvá.
Druhé vyšetřování se rozeběhlo v roce 2002 a o tři roky později v Itálii došlo už za přítomnosti svědků z řad mafiánů, takzvaných pentiti (informátor policie) k soudnímu řízení, jež vedlo k obvinění pěti osob, ale celkem bez většího překvapení došlo téměř přesně na den o nalezení Calviho těla - 6. června 2007 - ke zproštění obvinění všech obžalovaných. Výrok pak potvrdil odvolací (2010) i kasační soud (2011). Podle většiny lidí zajímajících se o tento skandál šlo o zjevnou snahu zamést celý případ pod koberec, přičemž jako jeden z hlavních důvodů byl zmiňován laxní přístup a nedostatečná podpora vyšetřování ze strany Vatikánu - sice část škod uhradil, ale oficiálně nikdy nepřiznal spojitost se skandálem. Banco Ambrosiano ukončila činnost v roce 1982, její nástupnický subjekt nese jméno Nuovo Banco Ambrosiano.
Nástin tohoto případu je jen velmi stručný, spíše informativní, protože prakticky od každého jména se rozebíhají další linie příběhů, vyvolávající mnoho dohadů. Není vyloučeno, že se k nim v případě zájmu čtenářů vrátíme.
Zdroje:
