Článek
Přečetl jsem si knižní prvotinu autora, na jehož článek reaguji. Nejenže jsem se přitom pobavil, ale i zavzpomínal. Z mého ryze subjektivního pocitu se jednalo o velmi dobrou publikaci; a protože je mi známo, že v současné, skutečně neuvěřitelné nadprodukci všeho možného není od věci na to povedené upozornit, jsem vytvořil cosi jako zhodnocení, tedy recenzi.
Koupenej!
Pokud jste si v dávném digitálním pravěku koupili a přečetli knihu, hodnotili jste ji nejčastěji mezi kamarády, známými či na různých setkáních, kde přišla řeč na literaturu. Ti nejaktivnější napsali třeba do redakce/nakladatelství/vydavatelství dopis a sdělili svůj názor. V kladném případě i s podpisem, v záporném jej statečně vynechali. Listy byly posléze předány autorovi a ten si s různě dlouhým odstupem mohl zvýšit sebevědomí nebo drbat hlavu, co kde poondil.
Současná doba je na podstatně vyšší úrovni, protože lze vyjádřit dojem z díla dlouho předtím, než vůbec vyšlo a kolikrát aniž by bylo přečteno. Když ale projdete jeho stránky až k té poslední a máte dobrý pocit, můžete si říci, že by byla škoda ho nějak neohodnotit. Třeba i proto, že mu přejete úspěch. Jenže demokracie nic neodpouští a servíruje vám scénu nikoli nepodobnou jednomu rozhovoru krajského tajemníka Lexy s jeho okresním kolegou Pláteníkem v seriálu Okres na severu. Chválíš? To musíš být příbuzný či nejlepší kamarád - nebo z oné pochvaly máš nějaký prospěch. A nezřídka následuje s překvapivou přesností výše získaných peněz.
Můžete pak donekonečna vysvětlovat, že jste ani nedostal solidní finanční odměnu, nejste autorův bratr, případně nechodíte s jeho sestrou ani jinou příbuznou, ve finále mu nedlužíte prachy a nechcete ho obměkčit. Největší odměnou bylo pozvání na křest, autogram a originální věnování.
Odraz doby a společnosti?
Kdo si mi řekl, že úspěch se neodpouští. Nechci tady hovořit o ničem takovém, protože zastávám názor, že posoudit danou knihu by měl každý, kdo si ji chce přečíst a učiní tak. Jestli o tom bude někam psát, to je jeho věc. Protože chci stále věřit, že v naší společnosti máme svobodu slova a názorů. Ovšem běda, pokud o knize/filmu/hudbě napíšete, že to je dobré. Hned jste něčí poskok a kamarádíček, co mu umetá cestičku.
Ono to ovšem platí i naopak - když se vám něco nelíbí a zmíníte se, ihned se vyrojí mnoho těch, kdo na vás nenechají nit suchou a nejčastěji s argumentem „Ty (rozličný zástupce živočišné říše či jedinec s mentální poruchou), kolik jsi toho v životě napsal/natočil/nahrál, že něco kritizuješ?“ Pravidelně aniž by takto útočící člověk sám uvedl své zkušenosti z daného oboru.
Samozřejmě by součástí jakéhokoli hodnocení měly být důvody proč se to či ono líbí či nelíbí. Většinou se ale dozvíme, že jde o „naprostou kravinu“ nebo že si autor „zaplatil pochvalný příspěvek“, ale k dílu samotnému ani ťuk.
Jak to říkal Václav Havel?
Takže nejde často o nic jiného než o pouhou závist, jakési pravidelné naštvání, že si někdo dovolil třeba splnit svou touhu a vydat knížku, do níž má co napsat. Pokud se s takovým „kritikem“ pokusíte rozvinout diskusi, povětšinou zjistíte, že by dotyčný nebyl schopen smysluplně zaplnit korespondenční lístek. Ano, existují i případy, kdy dojde k výměně korektních názorů, ale řekl bych, že častější bude potkat v jistém prostředí čestného a pravdomluvného zástupce homo sapiens.
Místo oné pravdy a lásky, co už dávno měla porazit a vymýtit lež a nenávist nacházíme nepodložené pochybnosti, zášť, opovržení či podezřívavost, aniž bychom kolikrát měli jediný důvod. Jenže je to mnohem jednodušší, než strávit několik týdnů práce nad knihou - mnohem smysluplnější je během pěti minut natočit nějaké video a plácnout ho na sociální síť, aby ho tam za dva dny nikdo nehledal. Kniha, usazená mezi různými kolegyněmi, už má svou fyzickou hodnotu a ať si kdo chce, co chce říká, lze pro ní kdykoli sáhnout, zalistovat v ní a připomenout si během několika vteřin nějakou její pasáž.
Je to ještě koupená propagace, nebo prostě radost z toho, že vám tu radost autor udělal?
