Článek
Plavidlo o výtlaku 42 512 BRT zhotovila loděnice Penhoet v St. Nazaire a byla zamýšlena jako obdoba slavné Île de France, nicméně byla postavena odlišným způsobem a její konec nastal daleko dříve. Provozovatelem byla společnost Compagnie de Navigation Sud-Atlantique a nasadila ji na trase z Evropy do Jižní Ameriky. Na vodu byla loď spuštěna 15. dubna 1930; první plavbu absolvovala 29. září 1931 na trase Bordeaux, Rio de Janeiro, Santos, Montevideo a Buenos Aires.
Problémem L'Atlantique bylo její dokončení velice krátce po hospodářské krizi, stejně jako její celkový vzhled. Vizuálně se opravdu nepovedla, vypadala těžkopádně, hranatě a působila neohrabaným dojmem. Aby se špatný dojem poněkud napravil, došlo ke zvýšení všech tří komínů. Ale ani tento zásah popularitu lodi nepozvedl. Pro provozovatele navzdory subvencím od francouzské vlády nebyla situace nijak příznivá, a proto se někteří odborníci domnívají, že se začalo uvažovat o pojišťovacím podvodu.
Pro plovoucí paláce mezi dvěma válečnými konflikty byl důležitý jak luxus, tak rychlost a plynulý provoz. První kvůli pasažérům, druhá z ekonomického hlediska a třetí kvůli prestiži. Malý příklad z transatlantické linky z Evropy na severoamerický kontinent: pokud loď nestihla připlout do amerického přístavu do určité hodiny večerní, musela setrvat zakotvena na volném moři a pro rejdařství toto zdržení znamenalo výdaje navíc, neboť muselo zajistit veškeré služby pro cestující až do ranního otevření přístavu. Pak tu mohly být ještě nedostatky konstrukční, působící nadměrné kývání, špatně řešené vibrace ze strojoven - zkrátka loď se stala prodělečnou a nastala otázka, co s ní. Stažení do suchého doku a oprava ne vždy problémy vyřešily, takže se sáhlo k drastickému opatření. Loď s vysokou havarijní pojistkou se „nešťastnou náhodou“ potopila, poškodila nebo shořela na volném moři. Mezi námořníky se samozřejmě podobné tendence často provalily, proto označovali takové plavidlo jako „loď mrtvých“ nebo krátce „mrtvola“. Devítipalubový kolos po dobu své existence absolvoval pouhých devět plaveb.
L'Atlantique se nacházela v noci ze 3. na 4. ledna 1933 v Anglickém kanálu, když na ní vypukl požár. Podle svědectví kapitána René Schoofse bylo ohnisko zaregistrováno kolem 3:30 v salónku první třídy. Je důležité zmínit, že plavidlo se přesouvalo z Bordeaux do Le Havru k opravám, proto na ní plula pouze nezbytná posádka. Pokusy jakkoli požár zlikvidovat byly marné a v šest hodin ráno bylo evidentní, že osud lodi je zpečetěn. Schoofs jako správný kapitán opustil palubu jako poslední. Zprávy o počtu obětí jsou rozdílné, ve strojovnách se mělo udusit 19 topičů, kteří nestačili své stanoviště opustit, dalších sedm nebo osm mužů smetlo při záchraně do moře uvolněné lano. Na záchraně se podílely čtyři plavidla (Ruhr, Erato, Achilles a Ford Castle); odvážně si počínal první důstojník posledně jmenované lodi Thomas Henry Willmott, jenž navzdory nebezpečí ještě plul podél hořícího trupu a hledal nešťastníky, které ostatní záchranné čluny nestačily nabrat nebo přehlédly.
Kupodivu se 219 metrů dlouhý a 28 metrů široký trup nepotopil, hořící vrak s náklonem 20° na levobok mířil k ostrovu Portland. Proto se devět tažných lodí opětovně pokoušelo k lodi přivázat lana, ale měly problémy s vlnami, větrem a proudy. Ty nakonec přetočily vrak na pravobok, takže se už téměř nedoufalo, že by mohla být loď dovlečena do Cherbourgu.
Na loď se nakonec s rizikem ztráty života dostali dva Francouzi, kteří zde vztyčili francouzskou vlajku a zabrali tak dle námořního práva vrak pro svou vlast. Ovšem vlajku velice rychle začernila hustá oblaka kouře, která stále z lodi unikala. Důvod se dozvíte vzápětí.
Pokračující národnostní spory kapitánů tří tažných lodí pokračovaly i poté, co byla L’Atlantique dovlečena 6. ledna do Cherbourgu. Všechny zúčastněné strany vyplnily zprávu pro cherbourgskou Obchodní komoru, což byl další důvod k dohadům, kdo vlastně loď zachránil a komu tím pádem připadne. Kapitán Schoofs tvrdil, že loď vlastně oficiálně nebyla opuštěna, protože vyzval kapitána remorkéru Minotaure, aby loď zachránil. Pokud však loď opuštěna byla, podle námořního práva patří tomu, jehož záchranné lano se na lodi ocitlo jako první. Francouzský tisk si všímal především toho, že záchrana lodi odstartovala lítý záchranářský boj.
Loď byla definitivně uhašena v Cherbourgu požárními sbory až 8. ledna 1933. Její zůstatková hodnota zatím nemohla být vyčíslena, dokud nebude z trupu lodi vypumpována voda a torzo lodi vyčištěno. První odhady zněly, že pokud by bylo možné L’Atlantique po požáru zrestaurovat (protože stroje byly prakticky nepoškozeny), mohla by se její hodnota vyšplhat na 2,5 až 3 miliony dolarů. Pokud by musela putovat do šrotu (což se nakonec stalo), její zůstatková cena by činila pouze 80 až 120 tisíc dolarů.
Francouzský tisk vyslovil domněnku, že za zánikem L’Atlantique stála Komunistická strana Francie, a tudíž šlo o sabotáž, ale toto obvinění se nikdy nepotvrdilo. Začala právní bitva mezi námořní pojišťovnou a společností vlastnící loď; zatímco vyhořelá L’Atlantique trčela nadále nečinně v Cherbourgu, advokáti se téměř rok dohadovali. Konečně bylo rozhodnuto, že pojistka ve výši 6,8 milionu dolarů bude vyplacena společnosti Compagnie Sud-Atlantique. V únoru 1936 bylo s konečnou platností rozhodnuto, že loď je neopravitelná, byla vyňata z evidence a nadále registrována pouze jako obchodní zboží, nepodléhající zápisu v lodním rejstříku. Byla prodána do šrotu, odvlečena do Glasgow do sídla společnosti Smith&Houston a tam sešrotována. Při své poslední cestě míjela dokončenou budoucí královnu oceánů RMS Queen Mary na panenské plavbě a dočkala se poslední pocty: když se lodě míjely, kapitán Queen Mary lodní píšťalou vzdal čest lodi mířící ke svému konci.
Zdroj: tisk Le Figaro, The Guardian, kniha Osudy plovoucích paláců
