Článek
Jeho plné jméno znělo Albert François Cevert Goldenberg, narodil se 25. února 1944. Jeho otec Charles Goldenberg dal svým čtyřem dětem jméno své manželky Huguette za svobodna, aby nedoplatili na jeho židovský původ - pocházel z rodiny na Ukrajině. Od roku 1921 provozoval úspěšné klenotnictví a předpokládal, že François po něm živnost převezme. Jenže chlapec si nenašel zálibu ani ve špercích, ani v kariéře klavíristy - postupně směřoval k závodní činnosti. Otec se zachoval rozumně: po dlouhém rozhovoru nehodlal synovi bránit v jeho vášni, ale také mu neposkytl žádnou finanční podporu, ačkoliv byl finančně solidně zajištěn. Pro Ceverta to mělo za následek odložení jeho plánů, protože nemohl uhradit vstupní poplatek do závodní školy - místo něj byl přijat jistý Henri Pescarolo.
Po absolvování povinné dvouleté vojenské prezenční služby u 5. pluku husarů v německém Wiengartenu si hledal práci, aby mohl investovat do svých plánů. Po nepříliš úspěšné roli podomního prodejce desek s kursy angličtiny nastoupil do krejčovství v Sentier, a vyprodukoval tu poměrně úspěšné módní kolekce. „Konečnou fazónu mým návrhům dal pan šéf, ale kupodivu se prodávaly dobře, a já měl konečně vklad na závodní kurs,“ vysvětlil Cevert módní epizodu.
Chyby a přešlapy
Závodní škola v Magny-Cours končila svůj výukový program finálovým závodem Volant Shell 1966. Budoucí piloti nesměli mít žádnou signalizaci, proto Cevert požádal sestru Jacqueline, aby v jasně červené pláštěnce stála u trati, když pojede příliš pomalu, a v opačném případě se schovala. Když ji neviděl, domníval se, že jí vadil hustý déšť, ale opak byl pravdou - François vyhrál a mohl si vybrat vítěznou cenu - monopost F3 pro příští rok. Nebyl dost zkušený, vybral si na údržbu levnější Alpine-Renault a celý rok se trápil. Vypadalo to, že se se svým snem rozloučí, ale pomohl mu nápadník jeho sestry, jímž nebyl nikdo jiný než Jean-Pierre Beltoise, v té době už zkušený pilot. Díky jeho radám se Cevert vyhnul některým chybám a upsal se italské stáji Tecno pro francouzskou F3. A byl úspěšný, na konci roku měl v kapse titul francouzského mistra v této kategorii.
Logicky postoupil do F2 a na trati v Remeši svedl souboj kolo na kolo se slavným Jackie Stewartem, jenž v té době kráčel za titulem mistra světa v F1. Tím padl do oka Kenu Tyrrelovi, Stewartovu šéfovi, a stejně tak zástupci firmy Matra Jean-Luc Lagardèrovi pro vytrvalostní závody.
Štěstí jednoho roste ze smůly druhého
V roce 1970 byl druhým pilotem Tyrrellovy stáje F1 Johnny Servoz-Gavin. Ten ale po třetině sezóny ukončil závodní činnost - podle jedněch zdrojů po zranění oka větví, druhá verze hovoří o nátlaku jeho novomanželky. Cevert dostal od Tyrrella příležitost, a dokázal ho při testech přesvědčit. Bohužel debutuje v F1 v závodě, v němž tragicky zahyne Brit Piers Courage. Druhý šok zažije v italské Monze, když havaruje v zatáčce Parabolica v místě, kde o den později zahyne Rakušan Jochen Rindt.
Ve stáji bývalého dřevaře Kena Tyrrella se pilně učí od Stewarta a získává první úspěchy. Vzdáleny mu nejsou stupně vítězů a sezónu korunuje vítězstvím na trati Watkins Glen. Před ním naposledy slyšeli diváci francouzskou Marseillaisu v roce 1958 v Monacu, kde vyhrál Maurice Trintignant… Cevert si užíval obrovskou popularitu, organizace FFSA, byl vyhlášen nejlepším francouzským pilotem. Pohled jeho modrých očí motal hlavu dívkám a ženám, a záhy bulvár řešil jeho milostný románek s filmovou megastar Brigitte Bardot.
Těžká cesta zpět na vrchol
Rok 1972 nepatřil mezi Françoisův excelentní rok. Na pohodě týmu se podepsal i špatný zdravotní stav, tisk vyčítal Cevertovi soukromý život a až v ikonických 24 hodin Le Mans se rehabilitoval - s Novozélanďanem Howdenem Ganleyem skončili druzí. Nicméně začal pochybovat o svých kvalitách a na konci roku hodlal neprodloužit kontrakt s Tyrrellem a pokračovat v týmu British Racing Motors, kam ho lákal manažer Tim Parnell. Kontakt přišel i od stáje Ferrari, ale jednání byla odložena ad acta. Působení v britské stáji mu zase rozmluvil jeho švagr Beltoise (ačkoliv v ní sám působil ještě dvě sezóny). Odmítl i nabídku nováčka ve startovním poli, americké stáje Shadow.
Nakonec se dohodl znovu s Tyrrellem a v průběhu roku plně dokazoval, že byl dobrým Stewartovým žákem. Sice žádný závod nevyhrál, ale dojel šestkrát druhý a měl na dosah titul vicemistra, a protože Stewart už byl rozhodnut po konci sezóny odejít, měl se Cevert stát novou týmovou jedničkou.
Smrt si říká Watkins Glen
Pokud někdo věří na varování osudu, mělo pro Francouze podobu kanadské trati Mosport. Cevert tu nepříjemně kolidoval s mladým Jody Scheckterem a nepříjemně si poranil levou nohu. To mu však nebránilo, aby se v depu pokusil původce nehody knokautovat, takže byl záhy označen jako Cassius Cevert.
V sobotním tréninku 6. října 1973 jezdil François v novém voze a dolaďoval detaily. Při pátém tréninkovém kole však jeho vůz nečekaně vybočil doleva, potom se ostře stočil na pravou stranu a od svodidel se odrazil na protější okraj dráhy. Přeletěl zábrany a zůstal na nich viset - tak vznikl ikonický snímek zadního křídla a kola, trčícího do vzduchu. Za Tyrrellem jel shodou okolností Scheckter, okamžitě zastavil a běžel k vraku, ale ihned se otočil a zoufale gestikuloval, že není pomoci. Tělo devětadvacetiletého Pařížana bylo doslova roztrháno, takže by ani okamžitý zásah záchranářů nic na věci nezměnil.
Tyrrell na znamení smutku reagoval odvoláním týmu ze závodu. Stewartova manželka Helen se po nehodě nervově zhroutila a její manžel se rozhodl s ohledem na její zdraví nenastoupit ke své poslední, jubilejní sté Grand Prix.
Epilog
Oficiální příčinou nehody byl defekt pístu tlumiče pravého předního kola. Jenže existují i mírně kontroverzní názory - důvodem jsou dva novináři agentury UPI, kteří část nehody zachytili kamerou. Ihned byli zadrženi, odebrány jim novinářské průkazy a naexponovaný materiál, navíc ihned museli opustit areál okruhu. Další rozměr přidává tehdejší Cevertova přítelkyně Anne van Malderen, jíž nějaký jasnovidec sdělil, že se pilot nedožije třicátin. A do třetice, sestra Jacqueline se necítila dobře a do USA nejela: „Kdybych tam byla, třeba bych ho nějak zdržela a všechno mohlo dopadnout jinak…“ Dlouho odmítala cokoli o bratrovi sdělit, až v roce 2012 souhlasila se spoluprací na publikaci François Cevert, pilote de legende.
Cevert svůj věčný spánek spí na Cimetière De Vaudelnay u Maine-et-Loire. Na pařížském předměstí Neuilly má pamětní desku.
Zdroj:
kniha Formule 1 - triumfy a tragédie, publikace Miláček François, encyklopedie pilotů F1, noviny Paris Match, internet
