Článek
Naše kroky povedou do roku 1994, pro krasobruslení výjimečného letopočtu. Abychom pochopili všechny souvislosti, přibližme si nejdřív okolnosti, provázející Zimní olympijské hry pořádané v norském Lillehammeru.
Výjimečný krok
Až do roku 1992 se obě olympiády pořádaly ve stejný rok - na začátku roku zimní, uprostřed pak letní. Po ZOH v Albertville však Mezinárodní olympijský výbor (MOV) rozhodl, že se zimní hry posunou tak, aby se s letními střídaly po dvou letech. Důvodem měla být menší roztříštěnost podniků a větší divácký zájem.
Pro krasobruslení to představovalo jisté potíže a z toho posléze pramenící výzvy. Bylo téměř pravidlem, že krasobruslařská špička, řadící se do řad amatérských sportovců, právě olympiádu brala jako ukončení jednoho cyklu a po ZOH se rozloučili se statutem amatérů a pokračovali do profesionálních show a účastnili se profesionálních šampionátu. Kdo však jednou přijal tento status, neměl už možnost se na ZOH prezentovat, ani kdyby angažmá v těchto podnicích ukončil.
Jenže zkrácený interval v podstatě ztížil nové generaci očekávaný nástup. Proto MOV po dohodě s ISU (Mezinárodní bruslařská unie) povolil absolutní novinku: kdo projevil zájem, byl pro ZOH v Lillehammeru 1994 reamaterizován a mohl se Her účastnit. Záhy se ukázalo, že prakticky v každé kategorii se objevil nějaký bývalý šampion či šampioni a hodlali znovu zabojovat o cenné kovy.
Americká „novela“
Právě v kategorii žen ohlásila návrat jedinečná Katarina Witt, někdejší reprezentantka NDR, která svou Carmen uchvátila svět ledových křivek. Ovšem největší šance se dávaly Američance Nancy Kerrigan, už méně se hovořilo Číňance Lu Chen. Byla tu však ještě jedna závodnice, která se rozhodla pootočit kolo dějin světového krasobruslení. Bohužel tím nejméně čestným směrem.
Mistrovství USA, které bylo zároveň kvalifikačním závodem pro ZOH, se konalo na začátku roku 1994. Ve čtvrtek 6. ledna 1994 probíhal v detroitské Cobo Aréně trénink, po němž byla Nancy Kerrigan napadena maskovaným mužem, jenž ji půlmetrovým teleskopickým obuškem uhodil do pravého kolena. Krasobruslařka nemohla do závodu, konaného za dva dny, nastoupit a vítězství tak slavila - Tonya Harding.
Záhy se však zjistilo, že Jeff Gillooly, Tonyin exmanžel, oslovil trojici mužů: Shane Stanta, jeho strýce Derricka Smitha a Shawna Eckhardta, jenž byl v té době Tonyiným tělesným strážcem. Protože se Tonya obávala, že se nedostane do olympijského týmu, zosnovovala s kumpány plán, jak největší konkurentku vyřadit ze hry.
Status quo
Stant ale neodvedl „dobrou“ práci - Nancy Kerrigan utrpěla pouze zhmožděniny a modřiny. Pro Tonyu bylo krajně nemilé, že 12. ledna, tedy čtyři dny po závodě, Eckhardt přiznal FBI spiknutí a označil podíl Stanta, Gilloolyho i Smitha, jenž měl na starosti přepravu zmíněných mužů. Gillooly odolával do 27. ledna - pak i on začal mluvit a obvinil svou exchoť a zbylou trojici. Krasobruslařka se pochopitelně hájila, že o ničem neměla ponětí, což se zdálo být velmi nepravděpodobné. Ale už 1. února, po dohodě o vině a trestu, obvinil Gillooly Tonyu, že hlavní inspirátorkou byla ona.
Čekali byste, že Tonya Harding po těchto událostech zůstane sedět doma? Opak je pravdou, komise Amerického olympijského výboru přes stížnosti Kerrigan a probíhající vyšetřování nakonec účast Tonyi Harding na ZOH povolí.
Smála se třetí vzadu
Dalo by se říci, že Nancy měla obrovskou psychologickou výhodu, proti její soupeřce stálo nejen veřejné mínění, ale i další okolnosti. Nejenže byl její projev hodnocen jako silový a proti ladnému uměleckému dojmu Nancy poněkud ,hranatý“; během volného programu, který se jel v pátek 25. února, se jí rozvázala tkanička a vykolejená Tonya zoufale orodovala u sudích, aby mohla jízdu odjet po úpravě znova. Už měla za sebou pád v krátkém programu a její šance na TOP5 byly v podstatě nulové.
Nancy Kerrigan podle mnohých odjela velmi dobrou jízdu a málokdo pochyboval, že ji zlatá olympijská medaile mine. Jenže hned po ní nastoupila šestnáctiletá Ukrajinka Oksana Bajul. Životem těžce zkoušená dívka, které dal možnost se věnovat sportu její krajan, krasobruslař, olympijský vítěz a jakýsi „skutečný otec“ Viktor Petrenko, si prošla martyriem: čelila bolesti zad a den před závodem se při tréninku srazila s Němkou Tanjou Szewczenko, utrpěla tržnou ránu na pravé holeni a musela si ji nechat sešít třemi stehy.
Ani jedna krasobruslařka nezajela čistou jízdu, ale sudí nakonec dali těsně přednost Oksaně, což pro Nancy znamenalo těžké rozčarování, takže se dokonce snížila k jistým invektivám. Když nečekaná vítězka propukla v emotivní pláč, kamery zachytily Nancy, jak říká: „Probrečela se ke zlatu, tak proč pořád bulí? Už ho má, jaký je v tom rozdíl?“
Sklizeň
Tonya Harding nemohla čelit důkazům, takže 16. března 1994 oficiálně přiznala vinu za „spiknutí za účelem zmaření stíhání“. Americká krasobruslařská federace (USFSA) jí odebrala titul mistryně USA, navždy ji vyloučila z řad USFSA a kromě tříleté podmínky vyfasovala 500 hodin veřejně prospěšných prací a pokutu 160 000 dolarů. Zavalila ji vlna opovržení, neuspěla jako boxerka, herečka, zpěvačka, měla za sebou i pokus o sebevraždu a alkoholové excesy, ale nakonec se provdala (2010) a v roce 2011 se jí narodil syn. Kromě televizního filmu byl v roce 2017 natočen film Já, Tonya (I, Tonya), který však odborníci a fanoušci krasobruslení nepřijali s valným nadšením, zejména kvůli zkreslování celého případu a snaze vystavit krasobruslařku do role zmanipulované oběti, což bylo ve zjevném rozporu. Ačkoliv herečka Robbie Margot odvedla solidní výkon, volba pro ztvárnění kontroverzní sportovkyně také nebyla jednoznačně přijata.
Nancy Kerrigan coby morální vítězka přešla k profesionálům, prošla několika krasobruslařskými show a na následujících ZOH působila jako expertka pro sport, v němž dosáhla své životní úspěchy. Jako celebrita se účastnila i dalších projektů, rok po ZOH vstoupila do stavu manželského a přes několik nemilých komplikací přivedla na svět tři potomky.
Oksana Sergejevna Bajul, nejmladší z tohoto tria, zamířila do USA, ale příliv peněz a obrovská popularita (skončila s kariérou vlastně po třech vrcholných závodech) neustála tlak veřejnosti a médií - měla problémy s alkoholem a v roce 1997 přežila s poraněním hlavy automobilovou havárii. Několikrát marně absolvovala odvykací kůru, ale dlouho neuměla uspět. Až v závěru první desetiletky 21. století zvládla své temné běsy, jako poslední se provdala (2015) a porodila dceru.
V příštím příběhu se podíváme do stejného prostředí, ale navštívíme kategorii tanečních párů.
