Článek
Podle známé scénky Divadla Járy Cimrmana jsem si za každou odpověď udělal čárku. Kolik jich bylo? Ani jedna, přátelé! Tím chci říci, že dnes se o naši „bezpečnost“ stará spousta ochranných prostředků, které vyhodnotí ten či onen mail jako spam nebo ho vůbec do doručené pošty nezařadí. Lze to zařídit. Sociální sítě a moderní technologie nám přece přinášejí tolik potřebný čas, jen je zajímavé, že se nám ho stále nedostává.
Jsem do jisté míry staromilec a pamatuji si dobu, kdy mi bylo vysvětleno, že seriózní a slušný člověk by měl vždy na doručenou poštu odpovědět. Výjimku tvoří pouze dva případy: pokud chybí zpětný kontakt nebo se jedná o dílo příliš v rozporu se základními pravidly slušného chování. Jak se naše civilizace stávala svobodnější, přestalo se na ono pravidlo dbát, alespoň tedy bylo svým způsobem pojištěno dopisy doporučenými. Nevím, zda existoval úzus, že na ně je nutné odpovědět, jen je mi známo, že ani to nebylo pravidlem. V každém případě byl ale takový dopis evidován, pojištěn podacím lístkem, takže v případě nutnosti mohl odesílatel argumentovat tím, že skutečně onu listinu napsal a svěřil odpovědnému přepravci, případně ji proti potvrzení odevzdal na podatelně (to jsou případy úředních zásilek).
Asi to sem nepatří, ale když mi nějaký dopis přišel, znamenalo to takový mikroobřad. Anžto jsem věděl, že dotyčný musel něco napsat, složit, najít obálku, vložit, zalepit, napsat adresu a hodit výsledek svého snažení do schránky či podat na poště. Dnes je vše natolik anonymní, například vánoční či novoroční přání se rozesílají stovkám lidí najednou, z nichž se tak stává jakýsi prefabrikát. Zmizelo ono osobní kouzlo a pocit výjimečnosti. Samozřejmě, ještě se sem tam pošle pohled neboli „čumkarta“ z dovolené, ale i ty masivně vytlačují sociální sítě, kam dotyčná či dotyčný nasekají tisíce fotek a nechají je sdílet. Efektní i efektivní, jen také docela anonymní. Svým způsobem i nebezpečné, ale to není předmětem této úvahy.
Když jsem pracoval na knize o modelové železnici, obeslal jsem stovky nadšenců, výrobců a podobně „stižených“ lidí s žádostmi o informace. Je zajímavé, že v drtivé většině odpovídali modeláři z Německa, Velké Británie, Francie, Španělska, Ruska, Polska či Itálie, jen těch českých bylo pomálu, vlastně by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Lze pochopit, že není nálada, zájem či ochota pomoci, pak by ale stačilo napsat - „Nemám, zájem, děkuji“, případně výstižné „Dej(te) mi pokoj“, ale nejspíš i to bylo nad síly a časové možnosti dotázaných. Proti tomu pak stojí podrobné maily obřích výrobců, kteří ochotně reagovali. Asi měli lepší výchovu nebo pocit odpovědnosti.
Spoléháme nebo chceme nadále stále více spoléhat na AI. V podstatě to už funguje, napíšete mail, dostanete automatickou odpověď, že se dané věci bude někdo v dohledné době věnovat. Zda to bude týden nebo deset let už uvedeno není. Vlk se nažere a koza může nadále bezpečně běhat, kde se jí zlíbí. Další hrdě a bez vytáček nereagují vůbec, protože nejspíš nějaký mail s dotazem, byť se týká jejich oblasti, je pro ně asi něčím jako nepohodlným komárem, jehož je třeba se co nejdříve zbavit. Technologie nám otevřely svět, ale zároveň na něj daly tak silnou petlici, že zdolat jí je mnohdy nadlidský úkol. I proto ta skutečná sdělení pořád ještě píšu (na rozdíl od nadějných budoucích generací, jenž mnohdy ani neumí napsat rukou souvislou větu) dopisy a stále je - navzdory stále astronomičtějšímu poštovnému - rozesílám. Možná i proto, že některý snad někdy dokáže udělat radost.
