Článek
Ceny elektřiny a plynu zůstávají volatilní, a to nejen kvůli tržním faktorům, ale především kvůli rostoucímu nedostatku kritických nerostných surovin a geopolitickému napětí, které ovlivňuje dostupnost energetických komodit. Evropská unie je silně závislá na dovozu surovin, jako jsou měď, lithium, kobalt, grafit či prvky vzácných zemin, které jsou klíčové pro výrobu baterií a elektrických sítí. Zákon o kritických surovinách (CRMA) má za cíl snížit tuto závislost, ale domácí těžba a recyklace zatím stále zaostávají. Politické překážky, zdlouhavé povolovací procesy a odpor veřejnosti brzdí rozvoj projektů, což blokuje energetickou transformaci EU.
Ceny energií v Česku ovlivňuje nejen domácí regulace, ale především globální faktory. Emisní povolenky, které zdražují výrobu z fosilních paliv, a rostoucí podíl obnovitelných zdrojů přinášejí krátkodobé výkyvy cen. Zároveň se zvyšují náklady na údržbu distribuční sítě, což se promítá do regulované složky ceny elektřiny.
Geopolitika hraje zásadní roli zejména u zemního plynu. Válka na Ukrajině a omezení dodávek z Ruska vedly k přeskupení evropského energetického trhu. Diverzifikace dodavatelů, například přes LNG, sice přinesla určitou stabilitu, ale ceny zůstávají citlivé na globální události. Navíc se očekává, že obchodníci se k obchodování za předkrizové ceny plynu již nevrátí.
Česká republika se snaží reagovat podle svých možností. ČEZ ukončuje provoz uhelných elektráren a vláda připravuje výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech. Zároveň Česko usiluje o nezávislost na ruské ropě díky rozšíření ropovodu TAL. Tyto kroky posilují energetickou bezpečnost, ale vyžadují obrovské investice a politickou stabilitu.
V roce 2025 se ukazuje, že energetická bezpečnost není jen technickou otázkou, ale strategickým tématem, které propojuje surovinovou politiku a geopolitiku. Bez koordinovaného přístupu, investic do inovací a omezení byrokracie hrozí, že Evropa bude dál ztrácet tempo v globálním závodě a energetické nezávislosti.
Evropská unie v roce 2025 investuje 22,5 miliardy eur do 47 strategických projektů, které mají zajistit těžbu, zpracování a recyklaci klíčových surovin jako lithium, kobalt či grafit. Cílem je do roku 2030 pokrýt 10 % těžby, 40 % zpracování a 25 % recyklace těchto materiálů. Přesto experti upozorňují, že úplná surovinová soběstačnost EU není realistická. Většina kritických surovin se totiž stále těží mimo Evropu, často v zemích s monopolním postavením, jako je Čína.
Plán REPowerEU slibuje do roku 2027 úplné odstřižení od ruského plynu, ropy i jaderných materiálů. Diverzifikace dodávek, rozvoj LNG infrastruktury a společné nákupy mají snížit riziko energetického vydírání. Nicméně závislost se pouze přesouvá – místo Ruska se EU spoléhá na USA a Čínu.
Podle kritiků současné politiky je energetická nezávislost možná jen za cenu vyšších nákladů a technologických kompromisů. Obnovitelné zdroje jsou nestabilní, akumulace drahá a domácí těžba naráží na odpor veřejnosti. Bez jaderné energie a efektivního využití domácích zdrojů zůstane EU závislá na globálních trzích.
Evropská surovinová nezávislost je krok správným směrem, ale její úspěch bude záviset na politické vůli, rychlosti povolovacích procesů a schopnosti konkurovat cenově i technologicky. Skutečná nezávislost tak může zůstat spíš představou než splnitelným cílem.
