Článek
Existuje staré lidové rčení: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ Čím jsem starší, tím méně jej považuji za nadsázku a tím více za přesný popis lidského chování. Proč se totiž tak často stává, že největší nevděk, největší útoky a nejhorší pomluvy nepřicházejí od nepřátel, ale od lidí, kterým jsme věnovali svůj čas, energii, peníze, zkušenosti nebo dobré jméno?
Jak je možné, že člověk, kterému pomůžete z problémů, se po čase obrátí právě proti vám? Proč místo obyčejného „děkuji“ začne hledat důvody, proč vás očernit? Proč překrucuje minulost, zlehčuje vaši pomoc a vytváří z vás viníka vlastních neúspěchů?
Možná proto, že přiznat vděčnost znamená přiznat i vlastní dluh. A to je pro některé lidi nesnesitelné. Mnohem jednodušší je svého dobrodince pomluvit, zpochybnit jeho motivy nebo jej označit za manipulátora. Tím si ospravedlní vlastní jednání a nemusí se podívat pravdě do očí.
Není zvláštní, že právě lidé, kterým bylo opakovaně pomáháno, bývají často nejhlasitějšími kritiky? Ne proto, že by měli pravdu, ale proto, že potřebují umlčet vlastní svědomí. Pomluva se tak stává prostředkem sebeobrany. Očernění druhého je jednodušší než přiznání vlastního nevděku.
Ještě smutnější je, že tito lidé často vůbec nevnímají, kolik energie, času a starostí druhý člověk věnuje nejen jim, ale i desítkám dalších lidí. Vidí pouze svůj problém. Svůj svět. Své potřeby. Všechno ostatní pro ně přestává existovat. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou středem vesmíru a každý by měl řešit především jejich starosti.
Nejde právě o typický projev sobectví? Není to obraz společnosti, která stále více mluví o svých právech, ale stále méně o svých povinnostech? Společnosti, kde se pomoc rychle mění v samozřejmost a vděčnost téměř mizí ze slovníku?
Kolikrát člověk vyslechne: „Vždyť jsi to udělal dobrovolně.“ Opravdu? Znamená dobrovolná pomoc, že si jí nikdo nemusí vážit? Znamená snad dobrovolnost právo využívat druhého bez jakékoli úcty? Nebo jde jen o pohodlnou výmluvu, jak zakrýt vlastní nevděk?
A co se stane, když pomoc jednou skončí? Když člověk odmítne být neustále k dispozici? Najednou se z ochotného pomocníka stává údajný nepřítel. Přicházejí pomluvy, překrucování skutečnosti, zpochybňování charakteru i práce, kterou léta vykonával. Jak příznačné! Dokud bylo co brát, byl dobrý. Jakmile nastaví hranice, stává se špatným.
Neplatí přitom, že čím více někdo pomáhá, tím více bývá kritizován? Aktivní lidé jsou pod neustálým drobnohledem. Pasivní lidé zůstávají stranou zájmu. Proč? Protože od těch, kteří nic nedělají, nikdo nic neočekává. Ale od těch, kteří pomáhají, se očekává všechno – a nejlépe zadarmo a bez konce.
Možná bychom si měli položit nepříjemnou otázku. Neodměňujeme jako společnost více křiklouny než slušné lidi? Nejsou dnes pomluvy účinnější než poděkování? Nepřestává být charakter ceněnou hodnotou, zatímco manipulace a účelové překrucování reality získávají stále větší prostor?
Přesto by bylo chybou přestat pomáhat. Bylo by však stejně naivní pomáhat bez rozumu. Dobrota bez hranic se totiž snadno stává pozvánkou ke zneužívání. Pomoc má být projevem lidskosti, nikoli vstupenkou do role člověka, kterého lze beztrestně využívat.
Proto si možná stačí zapamatovat jediné. Pomáhejme dál, ale pečlivě vybírejme, komu svou důvěru svěříme. Vděčný člověk si pomoci váží. Slušný člověk nezapomíná. Ale člověk zahleděný pouze do sebe bude vždy hledat způsob, jak vlastní nevděk zakrýt pomluvou a očerněním toho, kdo mu kdysi podal ruku.
A právě tehdy si člověk znovu vybaví starou lidovou moudrost: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ Není to výzva přestat pomáhat. Je to varování, že ne každý, komu pomůžeme, si pomoc zaslouží – a že charakter člověka se často nepozná ve chvíli, kdy pomoc potřebuje, ale teprve ve chvíli, kdy už ji nepotřebuje.
