Článek
Existují dvě možnosti, jak poznat, zda člověk opravdu věří v existenci pekla. Buď studuje středověkou démonologii, nebo se jednoho letního dne rozhodne cestovat napříč republikou s Českými drahami. Já jsem si zvolil tu druhou variantu. Po několika hodinách putování jsem dospěl k přesvědčení, že Dante Alighieri při psaní Božské komedie pravděpodobně nikdy nenavštívil české nádraží. Kdyby ano, musel by Peklo rozšířit o další kruh – železniční.
Celá cesta začala nevinně. Zakoupená jízdenka, pečlivě naplánované přestupy, rezervace v Pendolinu. Moderní železnice jednadvacátého století. Nebo alespoň takový byl marketingový obraz. Realita však připomínala spíše rituál vyvolávání chaosu.
První vlak z letiště v Mošnově nejel vůbec. Místo něj měla být náhradní autobusová doprava. Jenže autobus nikde. Žádné zřetelné označení. Žádné informace. Žádný zaměstnanec, který by cestujícím poradil. Jen skupinky zmatených lidí pobíhajících po nádraží jako zatracené duše hledající cestu z podsvětí. Kdyby se vedle kolejí objevil Lucifer s cedulí „Přestup zde“, působil by důvěryhodněji než celý informační systém.
Nakonec jsem rezignoval na hledání neexistující organizace a na vlastní náklady použil ostravskou MHD. Ano, cestující Českých drah si musí zajistit dopravu sám, aby vůbec mohl pokračovat v cestě, kterou si již jednou zaplatil.
Řekl jsem si, že horší už to být nemůže. Jak naivní představa.
Pendolino, symbol rychlosti a komfortu, přijelo se zpožděním přibližně padesáti minut. Zpoždění samo o sobě není tragédií. Železnice není atomové hodiny. Tragédií je systém, který se při první mimořádnosti začne rozpadat jako domeček z karet.
Po příjezdu do Pardubic se ukázalo, že plánovaná cesta končí a začíná improvizace. Osobní vlak do Přelouče. Odtud náhradní autobus do Kolína. Jenže ani tento autobus nebyl náhradou za vlak. Připomínal spíše linkový spoj objíždějící každou obec, každou zastávku a snad i každou kapličku v okolí. Místo snahy minimalizovat zpoždění se vytvářelo další.
Výsledek byl předvídatelný. Přípoj v Kolíně odjel.
Další čekání. Další ztracený čas.
Další důkaz, že někde mezi manažerskými prezentacemi o digitalizaci a modernizaci se zcela vytratila elementární schopnost organizovat dopravu.
Celkově jsem dorazil o více něž dvě hodiny později. Ne kvůli jediné mimořádnosti. Kvůli řetězci organizačních selhání, která se na sebe vrstvila jako jednotlivé kruhy pekla.
Nejvíce však člověka nepobuřuje samotné zpoždění.
Pobuřuje jej pocit bezmoci. Nikdo nic neví. Nikdo nic neřídí. Nikdo nic nevysvětlí.
A především – nikdo za nic nenese odpovědnost.
To je možná největší problém dnešních Českých drah. Ne výluky. Ne poruchy. Ne nehody. Ale kultura, ve které se systémová selhání stávají normou a cestující má být rád, že se vůbec dostane do cíle.
Přitom právě cestující financují existenci celé železnice. Ze svých jízdenek, ze svých daní, z veřejných dotací. Mají proto právo očekávat alespoň základní profesionalitu.
Je obtížné přijmout situaci, kdy na jedné straně veřejnost opakovaně čte o vysokých odměnách vrcholových manažerů státních společností, zatímco na straně druhé se běžný cestující stává rukojmím organizačního chaosu. Odměňování managementu by mělo odpovídat skutečně dosahovaným výsledkům a kvalitě poskytovaných služeb. Pokud jsou výsledkem opakované kolapsy dopravy, nefungující náhradní přeprava a nedostatečné informování cestujících, je legitimní otevřít veřejnou debatu o tom, zda systém řízení skutečně funguje tak, jak má.
Každá organizace dělá chyby.
Rozdíl mezi kvalitně řízenou institucí a špatně řízenou institucí však spočívá v tom, že ta první své chyby napravuje, zatímco ta druhá je začne považovat za standard.
České dráhy bezpochyby zaměstnávají tisíce poctivých strojvedoucích, průvodčích, výpravčích i techniků, kteří odvádějí náročnou práci. Kritika proto nesměřuje vůči nim. Směřuje k systému řízení, který má odpovědnost za organizaci provozu, krizové plánování a informování cestujících.
Každé peklo má svého vládce. A každá státní společnost má svůj management.
Pokud se cestující opakovaně setkávají s chaosem, zpožděními a selháním organizace dopravy, pak by neměla následovat jen další tisková zpráva o mimořádnosti nebo omluva na informační tabuli. Měla by následovat také skutečná manažerská odpovědnost.
Protože pokud za stav železnice nenese odpovědnost nikdo, pak ji ve skutečnosti nenese každý. A to je cesta, která nevede na konečnou stanici moderní evropské železnice, ale do dalšího kruhu železničního pekla.
