Článek
Nedávno mi jeden můj katolický přítel vyprávěl zkušenost, která by v demokratické společnosti měla vzbudit pozornost každého, kdo bere vážně význam svobodných voleb. Při bohoslužbě před nedávnými volbami měli věřící slyšet od římskokatolického biskupa doporučení, aby nevolili hnutí Stačilo. Nešlo o obecnou výzvu k hodnotám, ale o konkrétní pokyn, který byl prezentován jako žádoucí postoj katolíka. Tento drobný moment ukazuje mnohem větší problém: kde jsou limity duchovní autority v demokratickém státě?
Mnozí lidé mají pocit, že církev dnes nemá skutečnou politickou moc, a že podobné výroky jsou jen názory jednotlivců. Ale osobní zkušenost věřících ukazuje, že realita je složitější. Tam, kde farnost tvoří pevná komunita a biskup má přirozenou autoritu, může být podobný výrok vnímán jako závazný pokyn, nikoli jako nezávazná úvaha. A právě to otevírá prostor pro otázky, které si jako demokratická společnost musíme klást: jak daleko může církev zajít? A kdy už jde o nepřípustné ovlivňování?
Církev a politika: starý příběh v novém kabátě
Katolická církev se vždy pohybovala na hranici mezi duchovním posláním a společenským významem. Její učení má logicky morální a etické přesahy do veřejného života. V otázkách spravedlnosti, solidarity, ochrany života či důstojnosti člověka je církev tradičně hlasitým aktérem — a v tom není nic špatného. Z morálních principů vyrůstají i politické postoje, které mohou být legitimně artikulovány.
Jenže existuje zásadní rozdíl mezi hodnotovým vedením a politickým příkazem.
Katechismus katolické církve v článcích 2245–2246 říká jasně: církev nemá být „směšována s politickým společenstvím“. Má učit morální pravdy, ale ne určovat, která strana je správná, a která špatná. Naopak Kodex kanonického práva (kánon 287 § 2) duchovní výslovně omezuje v aktivním působení v politických stranách a politickém stranictví.
Když tedy biskup lidem během bohoslužby řekne, koho nemají volit, ocitáme se přesně na té hraně, kterou církevní právo výslovně varuje překračovat. Nejde už o hodnoty, ale o konkrétní instrukci ve prospěch či neprospěch politického subjektu.
Svoboda projevu ano, ale bez stranické direktivy
Je pravda, že i biskup má — jako každý občan — právo na svobodu projevu. Česká Ústava ani Listina základních práv a svobod mu toto právo nijak neupírají. Není zakázáno, aby duchovní veřejně vyjádřili názor na politickou situaci. Demokratický stát není totalita a neříká církvím, aby mlčely.
Jenže problém zde není právní — je morální a společenský.
Když duchovní mluví o politice jako občan, je to legitimní projev svobody. Když ale mluví jako biskup při liturgii, člověk nadřazené autority v hierarchické struktuře, má jeho slovo úplně jinou váhu. V očích mnoha věřících nabývá charakteru závazné instrukce, i když žádné právní či teologické závaznosti ve skutečnosti nemá.
A tady se rodí problém. Ne proto, že církev něco nařizuje — ale proto, že vnímání věřících může být zcela odlišné od teologických formulací v kanonickém právu. Právní texty říkají, že závazný příkaz volit či nevolit určitou stranu je nepřípustný. Ale když takový pokyn zazní z kazatelny, může být přijat jako závaznější než zákon.
Demokracie stojí na svobodném svědomí, ne na autoritě
Demokratický právní stát má jasný princip: volič rozhoduje podle svého svědomí a uvážení. Žádná autorita – politická, zaměstnavatelská, církevní – nemá právo toto rozhodnutí přikazovat.
Když se v demokracii mluví o riziku ovlivňování voličů, nejde o to, že by měl být zakázán veškerý vliv. Jde o to, že žádná autorita nesmí vystupovat způsobem, který se blíží manipulaci. A manipulace se přitom nemusí odehrávat výhrůžkou nebo nátlakem. Někdy stačí jen to, že výrok zazní na místě a způsobem, kde je vztah nerovný: kazatelna není běžná diskusní tribuna. Je to prostor, kde duchovní mluví jako nositel posvátné autority.
A pokud tato autorita říká, že věřící „nemají volit“ určitou stranu, vzniká otázka:
jde ještě o názor, nebo už o mocenský vliv?
Co tím církev získá? A hlavně: co tím ztrácí?
Je nutné si uvědomit, že politická doporučení církve nejsou nic nového — ale obvykle se týkají hodnot, nikoli konkrétních stran. Když církev začne mluvit jazykem politické taktiky, sama sebe staví do pozice, která je pro ni nevýhodná.
Získává:
- krátkodobý vliv na část voličů,
- pocit, že „brání správné hodnoty“.
Ztrácí:
- důvěru lidí, kteří ji vidí jako politického aktéra,
- neutrální autoritu,
- schopnost oslovovat širokou veřejnost,
- a možná i vlastní členy, kteří mají jiný politický názor.
Když církev začne podporovat či odmítat konkrétní politickou stranu, stává se součástí politického boje. A tím riskuje, že v očích veřejnosti ztratí svou roli duchovní autority. Místo hlasu hodnot se stane hlasem jedné z mnoha politických skupin.
Jde o víc než o jednu stranu
Někomu by se mohlo zdát, že jde o maličkost: biskup prý řekl, aby lidé nevolili hnutí Stačilo. Jedno doporučení, jedna strana, jedna situace. Jenže takto demokracie nefunguje. V demokracii nejsou důležité jednotlivosti, ale principy.
Dnešní rada „nevolte Stačilo“ může být zítra nahrazena jiným pokynem. A pokud si začneme zvykat na to, že duchovní — či jiní držitelé autority — určují lidem politický směr, riskujeme vytvoření prostředí, kde je politická volba stále méně osobní a stále více řízená.
A to je přesně opak toho, co demokracie potřebuje.
Závěr: církev má být svědomím společnosti, ne její volební centrálou
Demokracie nepotřebuje tichou církev. Potřebuje církev, která mluví jasně o hodnotách, ale která zároveň respektuje svobodu rozhodování každého člověka. A to znamená i to, že duchovní se musí zdržet přímých politických instrukcí.
Výrok biskupa, který věřícím říká, koho nemají volit, není pro věřící závazný — a není ani dobrým příkladem pro demokracii. Nezakládá právní problém. Zakládá ale problém etický a společenský.
Církev může být svědomím společnosti jen tehdy, pokud nezasahuje do její svobodné volby.
A každý z nás má v takových chvílích právo říct jasně:
Tento postoj do svobodného demokratického státu nepatří!
