Článek
Ministerstvo práce a sociálních věcí se ostře zastalo pracovníků OSPOD a kvůli osobním útokům na sociálních sítích podává trestní oznámení. Výhrůžky, zastrašování nebo skutečné pronásledování samozřejmě nelze omlouvat. Jenže ministr Aleš Juchelka se tímto krokem vyhnul mnohem nepříjemnější otázce: kdo se zastane dětí a rodičů, když jim ublíží samotný OSPOD?
Kdo podá trestní oznámení na nečinnost? Kdo se zastane rodiče, který měsíce nebo roky upozorňuje, že přichází o vztah se svým dítětem, zatímco úřad zapisuje, předává, doporučuje a čeká? Kdo ponese odpovědnost, když pracovník nevyužije zákonné nástroje, nepracuje s rodinou, ignoruje varovné signály nebo postupuje formalisticky tak dlouho, až je vztah dítěte s jedním rodičem prakticky zničen?
V rodinných věcech totiž čas není administrativní položka. Čas je vztah dítěte k rodiči. A ten se po letech nečinnosti nedá vrátit zpětným rozhodnutím ani omluvou úřadu.
OSPOD není vrchnost. Není to orgán vytvořený proto, aby rodiče poučoval, trestal nebo jim diktoval, jak mají žít. Je to veřejná služba placená občany, jejímž smyslem je chránit děti, pomáhat rodinám a aktivně předcházet rozpadu rodinných vazeb. Jestliže tuto roli někde neplní, musí být možné to říci veřejně, konkrétně a tvrdě.
Právě zde je reakce ministerstva nebezpečně jednostranná. MPSV vysílá velmi hlasitý signál: na naše pracovníky si dávejte pozor, stát je ochrání. Jenže kde je stejně hlasité sdělení opačným směrem? Kde ministerstvo říká: pokud pracovník OSPOD pochybí, budeme stejně důsledně chránit dítě a rodiče? Pokud úřad selže, provedeme kontrolu, zjistíme osobní odpovědnost, napravíme škodu a změníme metodiku?
Takové sdělení slyšet není.
A právě proto vznikají zoufalé internetové ankety, seznamy, veřejné výpovědi rodičů a ostré komentáře. Ne všechny musejí být spravedlivé. Některé mohou být přehnané nebo nepřijatelné. Ale ministr práce by měl mít dost politického úsudku na to, aby se zeptal, proč vůbec tisíce lidí cítí potřebu takovým způsobem hodnotit orgány, které jim údajně mají pomáhat.
Možná totiž nejde jen o „útok na úředníky“. Možná je to také symptom hluboké nedůvěry v systém.
A pokud se stejné výhrady objevují v Praze, Brně, Teplicích, Nymburce, Ostravě i dalších městech, nemělo by MPSV sahat především po trestním právu. Mělo by vzít tu mapu stížností do ruky a začít zjišťovat, zda se neopakují stejné chyby: formalismus, pasivita, nekritické přebírání tvrzení jednoho rodiče, nedostatečná práce s příčinami konfliktu, ignorování rodičovského odcizení, slabá znalost judikatury, odmítání aktivních opatření nebo prosté čekání, až problém „vyřeší soud“.
To by byla skutečná práce ministerstva.
Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud přitom dlouhodobě zdůrazňují, že stát nemá v otázkách rodinných vztahů pouze sedět se založenýma rukama. Má pozitivní povinnost přijímat účinná opatření k zachování a obnově vztahu mezi dítětem a rodičem. Pokud tedy veřejná moc jen registruje, že dítě přestává rodiče vídat, aniž skutečně hledá účinné řešení, nemusí jít jen o nepříjemnou zkušenost rodiče. Může jít o selhání samotného státu.
O to absurdněji působí situace, kdy se stát začne stavět do role oběti.
Úředník má samozřejmě právo na ochranu před výhrůžkami. Nemá však právo na ochranu před veřejnou kontrolou. Veřejná funkce není osobní nedotknutelnost.
Pokud někdo označí konkrétní úřední postup za nekompetentní, nečinný nebo nezákonný a umí své tvrzení doložit, není to útok na demokracii. Je to demokracie v praxi. Občan má právo kritizovat výkon veřejné moci, zvláště pokud tato moc zasahuje do jeho rodiny a života jeho dítěte.
MPSV proto promarnilo příležitost. Místo aby veřejnou kritiku využilo jako obrovský neplacený audit fungování OSPOD, vytáhlo trestní oznámení. Místo otázky „kde náš systém selhává?“ zaznělo především „kdo útočí na naše pracovníky?“.
To je přesně obrácená logika veřejné služby.
Ministerstvo má analyzovat stížnosti, zveřejňovat typová pochybení, porovnávat jednotlivé kraje, vyhodnocovat opakující se problémy, přezkoumávat metodiku a vzdělávat pracovníky v judikatuře Ústavního soudu, ESLP i v požadavcích Úmluvy o právech dítěte. A tam, kde někdo dlouhodobě nebo závažně selhává, má přijít skutečná odpovědnost.
Ne koberec mlčení chráněný obavou z trestního oznámení.
Demokratický stát totiž nesmí fungovat podle principu: občan se musí bát úředníka, ale úředník se nemusí bát odpovědnosti.
Pracovníci OSPOD si zaslouží ochranu před násilím a výhrůžkami. Děti a rodiče si však zaslouží něco minimálně stejně důležitého: ochranu před nečinností, formalismem, nekompetencí a nezákonným výkonem veřejné moci.
A právě na jejich obranu zatím žádná tak hlasitá tisková konference MPSV nezazněla
Zdroj:
- Ministerstvo práce a sociálních věcí (2026). MPSV odmítá osobní útoky na pracovníky OSPOD a podává trestní oznámení. Praha: MPSV, 20. srpna 2026. Dostupné z: MPSV – tisková zpráva [cit. 21. 8. 2026].
- Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: Zákon č. 359/1999 Sb.
- Ústavní soud (2025). Nález sp. zn. II. ÚS 1938/25 ze dne 26. srpna 2025. Brno: Ústavní soud České republiky. Dostupné z: Nález II. ÚS 1938/25
- European Court of Human Rights (2026). Contact Rights: Key Theme – Rights of the Child. Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: ECtHR – Contact Rights
- United Nations (1989). Convention on the Rights of the Child. New York: United Nations. Dostupné z: Úmluva o právech dítěte – úplný text.
Zvláště významný je čl. 3 – nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko – a čl. 9 odst. 3, podle něhož má dítě oddělené od jednoho nebo obou rodičů právo udržovat s nimi pravidelné osobní vztahy a přímý kontakt, není-li to v rozporu s jeho nejlepším zájmem.
