Okresní soud v Nymburce pod palbou Ústavního soudu: chyby, průtahy a ztracené dětství

V opatrovnickém soudnictví se chyba nedá jednoduše vzít zpět. Špatně vypočtenou částku lze doplatit. Vadné majetkové rozhodnutí lze zrušit a věc znovu projednat. Jenže rok ztraceného vztahu dítěte s rodičem už nikdo nevrátí. A právě proto jsou mimořádně znepokojivé případy z opatrovnické agendy Okresního soudu v Nymburce, které se v průběhu let dostaly až před Ústavní soud. Ne všechny skončily konstatováním pochybení nymburského soudu samotného. V některých případech byl hlavním problémem až odvolací Krajský soud v Praze. O to nepříjemnější je však výsledný obraz: Kontrolní mechanismus, který má chyby první instance napravovat, je někdy místo toho ještě prohloubí a rodiče s dětmi pak musejí čekat na zásah Ústavního soudu.

Jedním z nejvýraznějších případů bylo řízení vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 13 Nc 81/2006. Rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 13 Nc 81/2006-1064, nymburský soud svěřil dítě do střídavé výchovy. Následoval zásah Krajského soudu v Praze, který toto uspořádání odstranil. A právě odvolací soud následně tvrdě narazil u Ústavního soudu v nálezu I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010.

Problém byl principiální. Odvolací soud pracoval s nedostatečnou komunikací rodičů jako s argumentem proti střídavé péči. Jenže takové uvažování může vést k absurdnímu výsledku: rodič, který komunikaci blokuje, si vlastní konfliktností vytvoří argument proti intenzivnější péči druhého rodiče. Ústavní soud proto v nálezu použil mimořádně ostré hodnocení: „takto pojatý názor však Ústavní soud shledává protiústavním.“ To není stylistická výtka. To je zásadní odmítnutí způsobu, jakým odvolací soud vyhodnotil rodinný konflikt.

Právě zde se ukazuje jedna z největších slabin některých opatrovnických rozhodnutí: soud konstatuje, že „rodiče nejsou schopni komunikovat“, ale už se dostatečně neptá proč, jak se který rodič chová, kdo spolupráci nabízí a kdo ji maří. Z konfliktu se pak stane jakási přírodní katastrofa bez původce. Takový přístup je pohodlný, ale pro dítě nebezpečný. Ústavní soud v I. ÚS 266/10 odmítl představu, že lze na základě obecné fráze o konfliktních rodičích obejít konkrétní skutková zjištění.

Ještě závažnější je nymburská věc sp. zn. 11 P 123/2012, v níž Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. března 2017, č. j. 11 P 123/2012-365, rozhodoval o významné záležitosti nezletilé. Věc prošla přes Krajský soud v Praze, sp. zn. 22 Co 266/2017, až k Ústavnímu soudu. Výsledkem byl nález II. ÚS 725/18 ze dne 8. října 2018.

Tentokrát už nelze říct, že problém vznikl pouze u odvolacího soudu. Ústavní soud ve výroku výslovně konstatoval, že v řízení před Okresním soudem v Nymburce i Krajským soudem v Praze byla porušena participační práva nezletilé.

A právě tady je potřeba říct věci bez eufemismů. Dítě nebylo plnohodnotným účastníkem procesu, který rozhodoval o jeho vlastním životě. Ústavní soud uvedl, že „s nezletilou bylo zacházeno spíše jako s pouhým zdrojem informací“. To je mimořádně závažná charakteristika opatrovnického řízení.

Dítě totiž není důkazní prostředek. Není „objekt“, který soud vyslechne, zaznamená jeho odpověď a pokračuje dál. Článek 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 38 odst. 2 Listiny vyžadují něco kvalitativně jiného: dítě musí přiměřeně svému věku rozumět tomu, proč se řízení vede, co jeho názor znamená a jak s ním soud pracoval.

A právě zde selhala jak první, tak druhá instance. Ještě závažnější je, že odvolací soud tuto vadu nenapravil. Krajský soud nemá být razítkem na rozsudku okresního soudu. Má být skutečnou opravnou instancí. Pokud základní procesní právo dítěte projde dvěma soudními stupni a musí je pojmenovat až Ústavní soud, je namístě otázka, zda kontrolní mechanismus skutečně fungoval.

Velmi aktuální je pak řízení vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 0 P 170/2022. Rozsudek prvního stupně č. j. 0 P 170/2022-953 ze dne 17. září 2024 následoval rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 267/2024-1178 ze dne 22. října 2025. Věc skončila nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 765/26 ze dne 28. července 2026.

Tady je nutné být přesný: Ústavní soud nezrušil rozsudek Okresního soudu v Nymburce, ale rozsudek Krajského soudu v Praze. Kritika proto musí mířit především na odvolací instanci. A ta je závažná.

Krajský soud řešil péči o děti při vzdálenosti bydlišť rodičů přesahující 300 kilometrů. Taková věc vyžaduje mimořádně konkrétní argumentaci: Kolik bude dítě cestovat? Jak bude zvládat školu? Co volnočasové aktivity? Jaká je jeho psychická odolnost? Jaké existují praktické alternativy? Nestačí soudcovský dojem, že cestování je „moc“. Ústavní soud proto zdůraznil, že závěr o tom, že cestování není v zájmu dítěte, musí být přesvědčivě odůvodněn.

To je další chronický problém části opatrovnického rozhodování: příliš mnoho obecných formulací a příliš málo konkrétní analýzy života konkrétního dítěte. Vzdálenost 300 kilometrů není právní argument sama o sobě. Stejně jako jím není věta „rodiče spolu špatně komunikují“ nebo „dítě si zvyklo“.

Právě poslední formulace je možná vůbec nejnebezpečnější.

Jestliže jeden rodič jednostranně přemístí dítě stovky kilometrů, kontakt s druhým rodičem se následně omezí a řízení trvá tak dlouho, že si dítě na nový režim „zvykne“, nelze tento nově vzniklý stav bez dalšího použít jako argument pro jeho další zachování. Jinak se z protiprávně vytvořeného faktického stavu stává samonaplňující se soudní argument.

A právě zde se česká judikatura protíná s velmi aktuálním rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva Novák proti České republice, stížnost č. 6656/24, ze dne 9. dubna 2026. ESLP shledal porušení čl. 8 Úmluvy právě v situaci, kdy jednostranné přemístění dětí vytvořilo nový faktický stav a vnitrostátní soudy následně dovolily, aby jej plynutí času konsolidovalo.

To je v opatrovnickém soudnictví jeden z nejzávažnějších mechanismů selhání. Soud říká: dítě už několik měsíců druhého rodiče nevídá, proto by obnovení kontaktu bylo obtížné. Jenže otázka musí znít přesně opačně: Proč ho několik měsíců nevídalo? Co udělal soud, aby rozsudek reálně fungoval? Kdo kontakt podporoval? Kdo jej mařil? A proč se čekalo tak dlouho, až se problém stal argumentem sám pro sebe?

ESLP tento princip nevytvořil v roce 2026. Už ve věcech Kříž proti České republice, stížnost č. 26634/03, a Zavřel proti České republice, stížnost č. 14044/05, zdůrazňoval pozitivní závazek státu přijímat praktická opatření umožňující zachování rodinných vazeb. Rychlost není kosmetická procesní hodnota. Rychlost je součástí účinnosti ochrany rodinného života.

Stejný důraz nyní mimořádně silně formuloval také Ústavní soud v nálezu II. ÚS 1938/25 ze dne 26. srpna 2025. Ten se sice netýkal nymburské věci, ale pro hodnocení fungování opatrovnických soudů je zásadní. Ústavní soud výslovně uvedl, že stát odpovídá nejen za vydání rozhodnutí, ale také za „jeho reálné a účinné prosazení“.

Jinými slovy: rozsudek, který nikdo nevykonává, je v rodinném právu často jen drahý kus papíru.

Ústavní soud požaduje, aby soud u opakovaných nerealizovaných kontaktů nezůstal u hodnocení každého víkendu izolovaně, ale zkoumal, zda nevznikl „opakující se vzorec chování, který systematicky vylučuje druhého rodiče z péče o děti“. To je přesně rozdíl mezi skutečným výkonem spravedlnosti a administrativním odbavováním jednotlivých návrhů.

Co tedy ukazují případy, které prošly přes Okresní soud v Nymburce až k Ústavnímu soudu?

Ukazují minimálně tři vážné typy rizik. Prvním je nedostatečné zkoumání příčin rodičovského konfliktu a nebezpečí, že rodič, který spolupráci blokuje, bude z vlastní nespolupráce fakticky těžit. Druhým je selhání participačních práv dítěte, které Ústavní soud v II. ÚS 725/18 výslovně konstatoval i vůči řízení před Okresním soudem v Nymburce. Třetím je formalismus při hodnocení vzdálenosti, stěhování a faktického status quo, který musí odvolací soud posuzovat mnohem přesněji, než tomu bylo ve věci vedoucí k IV. ÚS 765/26.

A nad tím vším stojí odpovědnost Krajského soudu v Praze. Odvolací soud není mezistanicí na cestě k Ústavnímu soudu. Má být místem, kde se vady prvního stupně opraví. Jenže v I. ÚS 266/10 právě zásah krajského soudu vedl k protiústavnímu výsledku. V II. ÚS 725/18 krajský soud neodstranil zásah do práv dítěte vzniklý už v prvním stupni. A v IV. ÚS 765/26 byl zrušen přímo jeho rozsudek č. j. 100 Co 267/2024-1178.

To už není možné odbýt tvrzením, že opatrovnické věci jsou prostě „složité“. Samozřejmě že jsou složité. Právě proto jsou svěřeny profesionálním soudům.

Největším protivníkem dítěte totiž někdy není ani matka, ani otec. Je jím čas.

Každý měsíc nečinnosti může znamenat další oslabení vztahu. Každé nevykonané rozhodnutí může posunout dítě o kus dál od druhého rodiče. Každý rok čekání může vytvořit nový „faktický stav“, který pak tentýž systém začne vydávat za argument, proč už není možné vrátit věci zpět.

Ústavní soud to českým soudům vysvětluje opakovaně. Evropský soud pro lidská práva to České republice vysvětluje opakovaně. Přesto stále vznikají případy, kdy rodina musí projít okresním soudem, krajským soudem, a nakonec Ústavním soudem – někdy dokonce až Štrasburkem – aby se dozvěděla, že ochrana měla být rychlá, konkrétní a účinná už dávno.

A tak na konci nezbývá právnická, ale lidská otázka:

Jak dlouho ještě mají děti a jejich rodiče čekat, než začnou jejich práva chránit kompetentní orgány a soudy v okamžiku, kdy je to skutečně potřeba – a ne až tehdy, kdy Ústavní soud nebo Evropský soud pro lidská práva po letech konstatuje, že se to mělo stát dávno?

Zdroj: