Úřední hon na hektary: v České Lípě se ztratilo 53 hektarů

Představte si, že vám stát oznámí: vaše pozemky budou součástí honitby. Možná s tím souhlasíte, možná ne. Každopádně očekáváte jednu banalitu, a to že úřad bude umět přesně spočítat hektary, vysvětlit, proč který pozemek někam zařadil, a když se ho na něco konkrétně zeptáte, také vám konkrétně odpoví. V České Lípě se však kolem nové honitby Dubnice rozehrál příběh, který připomíná spíš administrativní detektivku než ukázku přesvědčivé veřejné správy.

Řízení běží od ledna 2023. To samo o sobě je pozoruhodné. Úřad už jednou rozhodl, jenže jeho rozhodnutí z ledna 2024 Krajský úřad Libereckého kraje zrušil a věc mu vrátil. V normálně fungujícím systému by to měl být okamžik, kdy se na úřadě rozsvítí červená kontrolka: podruhé musí být všechno neprůstřelné. Mapy, parcely, vlastníci, souhlasy, hektary, právní závěry. Žádná mlha. Žádné „nějak to vychází“.

Jenže 12. srpna 2026 přichází nové, devětašedesátistránkové rozhodnutí. Člověk by čekal téměř úřednický epos, po jehož přečtení nezůstane jediná otázka. Jenže otázky zůstaly. A některé jsou tak jednoduché, že k nim člověk nepotřebuje právnický titul. Stačí kalkulačka.

Úřad uvádí základní výměru honebních pozemků 1 227,2555 hektaru. Z toho má být 947,9792 hektaru souvislých pozemků a 226,1499 hektaru enkláv. Sečtěte si to. Vyjde 1 174,1291 hektaru. Rozdíl? 53,1264 hektaru. Přes půl milionu metrů čtverečních.

Kam se poděly?

Možná existuje vysvětlení někde v tabulkách nebo správním spise. Pak ho měl úřad přehledně vysvětlit. Pokud vysvětlení neexistuje, je problém ještě větší. V řízení, kde se zákonnost odvíjí právě od výměry, souvislosti a vlastnické struktury pozemků, totiž 53 hektarů není drobná účetní nepřesnost. To není rozdíl způsobený zaokrouhlením na čtvrtém desetinném místě. To je území o velikosti desítek fotbalových hřišť.

A pokračujeme.

K nové honitbě má být přičleněno dalších 278,8303 hektaru pozemků jiných vlastníků. Zákon to umožňuje. Jenže zákon zároveň nechce, aby se pozemky přičleňovaly stylem „sem se nám hodí, tak sem s nimi“. U konkrétního pozemku musí být jasné, proč se přičleňuje, jak souvisí s hranicí honitby a zda jsou splněna zákonná pravidla. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje význam nejdelší společné hranice; tam, kde existuje více možných řešení, může být významná také vůle vlastníka.

V rozhodnutí se ale pracuje s velkými balíky hektarů označenými například jako enklávy či pozemky potřebné k vyrovnání hranice. A právě zde začíná být důležitá otázka, kterou obyčejný člověk položí okamžitě: Který konkrétní pozemek, proč konkrétně a podle jakého výpočtu?

To není puntičkářství. Veřejná moc zasahuje do práv vlastníků. A když něco dělá stát, nestačí říct, že řešení „dává smysl“. Musí být možné překontrolovat, zda odpovídá zákonu.

Jeden z účastníků a majitelů pozemku na problémy včas upozornil ještě před vydáním rozhodnutí. Nešlo o obecné reptání proti myslivosti. V podání z února 2026 výslovně namítal nejasnou identifikaci podkladů, požadoval informace o tom, jak byly odstraněny dřívější vady návrhu, upozorňoval na možné zastarání údajů katastru nemovitostí a chtěl vidět konečné mapy, seznamy vlastníků, výměry, souhlasy i důvody přičlenění jednotlivých pozemků. Požadoval také, aby se úřad těmito námitkami před rozhodnutím skutečně zabýval.

A jaká přišla odpověď?

V zásadě: mohl jste přijít nahlédnout do spisu.

Jenže to je trochu jako kdybyste reklamovali účet v restauraci, protože na něm nesedí cena, a číšník vám odpověděl, že jste si mohl prohlédnout kuchyň. Možná ano. Ale na otázku, proč nesedí účet, jste odpověď nedostal.

Správní řízení přece není hra „najdi si to sám v šanonu“. Správní orgán, zodpovědný úředník, musí vysvětlit, z čeho vycházel a proč zásadní námitky nepovažoval za důvodné. Jinak se z práva účastníka vyjádřit se stává jen slavnostní formulka na papíře: Připomínky posílejte, my si je založíme.

A pak přichází jedna z nejbizarnějších částí celého příběhu – fotovoltaická elektrárna.

U parcel 3108/9 a 3108/10 úřad vysvětluje, že jde stále o honební pozemky mimo jiné proto, že oplocení umožňuje pohyb drobné zvěře a že se tam tedy zvěř bude vyskytovat.

Čtenář si skoro představí úřední právní test: protáhne se zajíc pod plotem? Ano? Výborně, máme honební pozemek.

Jenže takhle zákon nefunguje.

Právní otázka není, zda se někde může objevit srnec, zajíc nebo liška. Právní otázka zní, zda konkrétní plocha podle svého skutečného a právního charakteru spadá do kategorie honebního, nebo nehonebního pozemku. Zákon mezi nehonebními pozemky výslovně zná také pozemky zastavěné. Proto bylo třeba zjistit skutečný charakter stavby, dotčenou plochu a právní režim pozemků. Samotný průchod zvěře není paragraf.

Podobně zvláštně působí reakce na jiného vlastníka. Rozhodnutí odkazuje na § 17 odst. 3 zákona o myslivosti jako na ustanovení umožňující vlastníkovi žádat o prohlášení pozemku za nehonební. Jenže to upravuje odstavec 2. Odstavec 3 řeší opačný případ – návrat nehonebního pozemku zpět mezi honební.

Dobře, číslo odstavce může být překlep. Jenže hned poté úřad vysvětluje, že pozemek by se stal nehonebním, kdyby byl oplocen a zastavěn. Ani to zákon takto nestanoví. Zastavěné pozemky jsou samostatnou zákonnou kategorií. Publikovaná správní judikatura tuto otázku řešila už před lety.

Tady už nejde o jednu nešťastnou číslici. Začíná vznikat otázka, zda úřad správně pochopil samotný právní test, který měl na konkrétní pozemky aplikovat.

A nad tím vším visí ještě jeden procesní otazník. Úřad 19. února 2026 oznámil účastníkům možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Jenže následně přicházela další podání a další skutečnosti, s nimiž konečné rozhodnutí pracuje. Pokud byly po této výzvě do spisu doplněny nové podstatné podklady a lidé už nedostali možnost reagovat na konečný stav věci, může jít o vážný problém práva být slyšen.

Přitom právě správní úřad má být tím místem, kde občan nemusí věřit, ale má mít možnost ověřit.

Myslivost není nepřítel vlastnického práva. Ústavní soud již dávno řekl, že jde o legitimní veřejný zájem a vlastník musí za zákonných podmínek určitá omezení snášet. Ale právě slova „za zákonných podmínek“ jsou podstatou celé věci. Veřejný zájem není kouzelná formule, kterou se přikryje špatný výpočet, nejasný seznam parcel nebo nevypořádaná námitka.

Případ Dubnice proto není historkou o několika myslivcích a jednom nespokojeném vlastníkovi. Je mnohem zajímavější. Je to příběh o tom, co se stane, když se občan začne úřadu ptát: Kde máte čísla? Z jakých podkladů jste vycházeli? Proč jste můj pozemek zařadili právě sem? A proč jste mi neodpověděli na to, na co jsem se skutečně ptal?

Právě tehdy se pozná kvalita veřejné správy.

Ne podle počtu stran rozhodnutí. Ne podle razítek. Ne podle množství parcelních čísel.

Ale podle toho, zda po dočtení rozhodnutí stále někde mezi Českou Lípou a Dubnicí neleží 53 hektarů, o kterých nikdo pořádně nevysvětlil, kam vlastně patří.

Zdroje