Článek
Těžko bychom v historii hledali podobný počin ve prospěch míru, než že se třetí nejsilnější jaderná velmoc dobrovolně vzdá jaderných zbraní. A to výměnou za bezpečnostní garance ze strany Ruska, Spojených států amerických a Spojeného království.
Šlo bezesporu o pragmatické rozhodnutí, protože po rozpadu SSSR ekonomicky slabá Ukrajina si nemohla dovolit tyto drahé zbraňové systémy udržovat a ve světě rovněž panovala obava, že by se jaderné zbraně z Ukrajiny mohly dostat do rukou teroristů nebo nebezpečných diktátorů, podobně jako se do jejich rukou dostávaly další zbraně ze skladů tehdy už neexistující předimenzované sovětské armády.
Vzdáním se jaderných zbraní Ukrajinci jednoznačně potvrdili, že chtějí mír, ale jejich představa byla naivní. Zatímco další státy střední a východní Evropy po zkušenosti s „bratrskými pomocemi“ rychle spěchaly do Evropské unie a do NATO a nyní mají mír, Ukrajina se stavěla do role pomyslného mostu mezi Západem a Východem.
Ukrajinci si jednoduše nedokázali představit, kdo by proti nim mohl válčit. Když jsem se před lety při jedné ze svých cest na Ukrajinu bavil s bývalým vyšším důstojníkem, který byl v armádě už od dob Sovětského svazu, říkal mi, že během devadesátých let 20. století a v prvním desetiletí 21. století vůbec nevěděli, co a proti komu by měla ukrajinská armáda cvičit.
Země na západ od Ukrajiny mířily do západních struktur a s východem po vlastních zkušenostech nechtěli mít nic společného. Na severu je Bělorusko, které je jednak čtyřikrát menší a také ve velení obou armád, v ukrajinské i běloruské, seděli de facto spolužáci a kolegové, kteří se osobně znali už z dob sovětské armády. Na jihu je moře a na východě Rusko, s nímž byla pro Ukrajince válka vzhledem k blízkým vztahům i na úrovni rodin představitelná zhruba stejně, jako je pro nás představitelná válka se Slovenskem.
Běžný Ukrajinec si tak ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit, že by jeho rodné město jednoho dne bombardoval třeba jeho ruský bratranec, jemuž kremelský režim vymyl mozek a nalil mu do něj, že jeho vlastní příbuzní jsou fašisti a banderovci a on je má přijít osvobodit tím, že se je bude snažit zabít. Nějaká ukrajinská žena si také nedokázala představit, že v jejím životě přijde den, kdy ji odchytne skupina ruských „osvoboditelů“, znásilní ji, pak ji chladnokrevně střelí do hlavy a její tělo pohodí někam do příkopu.
Ukrajinci, kteří na rozdíl od dalších zemí bývalého východního bloku nespěchali do EU a NATO, protože si mysleli, že budou jakýmsi mostem mezi Západem a Východem a budou dělat, jak říká Robert Fico, politiku na všechny světové strany, se bohužel přepočítali. Jelikož být mostem mezi Západem a Východem a dělat politiku na všechny světové strany má pro papírově slabší zemi pouhá dvě východiska. Buď skončíte v předklonu v Kremlu, nebo na vás poletí ruské rakety a přes hranice pojedou ruská invazní vojska.
Pokud by vzhledem k současnému vývoji Ukrajina byla donucena k jakémusi pro ni nevýhodnému míru, žádný mír by to ve skutečnosti nebyl. Z ruského pohledu „mír“ znamená jen bezpodmínečnou kapitulaci Ukrajiny. Přijetí pro Ukrajinu nevýhodných „mírových“ podmínek by pro kremelský režim bylo pouze znamením, že Ukrajina je slabá a v podstatě vydaná Rusům na milost. Zatímco západní podpora by ustala, protože už byl přece dohodnut „mír“, Rusové by zbrojili dále a chystali se na další válečné kolo.
V případě, že by k nějaké „dohodě“ došlo, jedinou bezpečnostní garancí je další masivní vyzbrojování Ukrajiny Západem, aby Ukrajina byla připravena na další ruský útok. To by ale bylo problematické v západních společnostech, protože už byl přece dohodnut „mír“. Záruka typu, že když Rusové zaútočí znovu, tak jim Britové, Francouzi a další kvůli obsazení několika vesnic v Charkovské oblasti vyhlásí válku a rázem se ocitneme ve 3. světové, je samozřejmě zcestná.
Existuje tak jediná správná možnost. Tou je další masivní poskytování vojenské pomoci Ukrajině. Pomocí západních zbraní Ukrajinci brání svoji zemi a rovněž i Evropu. A pokud by došlo k jakési dohodě, je potřeba Ukrajinu dále vyzbrojovat, protože to je jediná funkční bezpečnostní záruka.
Mohlo by se zdát, že máme dostatek podnětů i historických zkušeností, abychom věděli, že politika appeasementu žádný mír nepřináší. Už bychom také mohli vědět, že receptem pro mír je jednota, vůle a odhodlání něco pro vlastní obranu a bezpečnost obětovat na úkor pohodlí.
Ale současnou situaci Evropy jako hráče v mezinárodní bezpečnosti dokonale vystihl šéf Mnichovské bezpečnostní konference, který se v jejím závěru rozbrečel. Korunu tomu nasadil i francouzský prezident. Ten na následné jednání, jež mělo ukázat právě jednotu, vůli a odhodlání, pozval jen někoho a výsledkem schůzky bylo, že se její aktéři vzájemně neshodnou. V Kremlu se nad slabostí Evropy musí radovat a v souvislosti se současným postojem USA, to je pro ně dozajista povzbuzení pro přípravu další „speciální vojenské operace“.
Pokud by například došlo ke stažení Američanů z Pobaltí, co by Evropané udělali, kdyby Rusko napadlo například Estonsko? Zorganizuje se konference, kde se někdo rozbrečí? Udělá se jednání představitelů evropských zemí, jehož výsledkem bude, že se vzájemně neshodnou? Vyjádří se hluboké znepokojení, oznámí se, že je potřeba vyslat jasný signál a přejít od slov k činům, kdy ale ve výsledku zůstane pouze u těch slov, že je potřeba od slov přejít k činům?
To vše samozřejmě za obrovského povyku našich pro Kreml pracujících „vlastenců“, kteří by hlásali, že Estonsko s méně než dvěma miliony obyvatel a mizivým vojenským potenciálem Rusko provokovalo a chtělo ho napadnout, Rusko se jen brání a Estoncům nemáme pomáhat, abychom konflikt neprodlužovali a nebyli těmi válečnými štváči, protože útočící a vraždící ruská armáda chce jenom mír.
Ostatně poslední zpráva ministerstva vnitra o extremismu hovoří o našich „vlastencích“ následovně: „Jakkoli se tyto subjekty označují za ‚vlastenecké‘, ve skutečnosti napomáhají realizovat ruské velmocenské ambice ve střední a východní Evropě. Ruské bezpečnostní složky mohou považovat úkol spočívající v podpoře etablování tzv. páté kolony za splněný. S vynaložením relativně malých prostředků se jim podařilo využít slabin demokracie a mohou se nyní zaměřit na další a drsnější etapy hybridní války.“
My jako Evropa máme ve vojensko-mocenském pojetí oproti putinovskému Rusku obrovskou nevýhodu. Máme demokracii, chceme mír a vážíme si lidského života. Ani jedno v Rusku nemají a lidé jsou tam jednoduše nevolníci, které jejich vůdce mávnutím ruky pošle na smrt. A oni půjdou, protože sami dobře ví, že jsou nevolníci.
Mohli bychom být silní, ale sami být silní z vlastní pohodlnosti nechceme. Rusové už přes půl roku nemohou dobýt Pokrovsk, což je město o velikosti Kladna. Rusové nemohou Evropu porazit, ale Evropa se může porazit sama. Když se tu bude jen říkat, že chceme mír a obrana vlastní země bude označována za sprosté slovo a braní peněz důchodcům, tak na nás ruské rakety jednoho dne nejspíš opravdu poletí. Když se ale budeme na válku připravovat, tak se té válce vyhneme. Takhle jednoduché to je.
Necháváme se uspat tím, že Rusové na nás přece nezaútočí, protože to je pro nás jednoduše nepředstavitelné, že by na naše města dopadaly rakety a umírali naši lidé. To si ale před lety nedokázali představit ani Ukrajinci, že by je jednoho dne bombardoval jejich vlastní bratranec odněkud ze Sibiře. Kdo je připraven, není překvapen.
Rusové po Američanech v Rijádu požadovali stažení NATO z východního křídla. To znamená včetně České republiky. Zajímavé, že? Proč to asi chtějí? Že by kvůli tomu, abychom byli bezbranní a mohli nás vojensky obsadit a udělat si z nás znovu svoji gubernii? Ale naši pro Kreml pracující „vlastenci“ by to určitě vysvětlili, že Rusové o nás zájem nemají, a proto z našeho území požadují stažení NATO. Logiku u našich „vlastenců“ hledat netřeba.
Situace se má tak, že skandinávské a pobaltské země a Polsko se připravují na obranu proti Rusku. Jejich přístup je jasný. Když Rusové zaútočí, budou se bránit. V České republice jsme na tom tak, že vzhledem k politickým preferencím je dominantní přístup, že se o obranu a bezpečnost nemáme zajímat, Trump to prý vyřeší, takže se místo zodpovědného přístupu k obraně slíbí levné bydlení, levné energie a vyšší důchody. A další evropské země ze „staré“ západní Evropy? U nich těžko říct, jak by zareagovaly v případě ruského útoku například na Estonsko. Že si nelze dělat velké iluze dost napověděla právě Mnichovská bezpečnostní konference a následná Macronova schůzka.
Evropa tak sama sebe zahnala do kouta. Jednak z vlastní pohodlnosti, ale i z nepochopení situace a z nepochopení, co je putinovské Rusko a válka zač. Ale až to budeme schopni pochopit, bude už pozdě, jako se to stalo právě Ukrajincům. Domnívám se, že jejich chybu jako Evropa zopakujeme.
Nyní má Evropa na výběr mezi omezením vlastního pohodlí a hanbou. Osobně si myslím, že Evropa si vybere hanbu a ve výsledku bude mít válku. Bohužel…
