Článek
Smrt Róberta Botoše v únoru letošního roku znovu otevřela otázku, která se v romském prostředí vrací už několik desítek let. Kdo může být králem Romů a kdo mu k tomu dává právo? Botoš byl označován za romského krále, ale také za krále středoevropských Romů. Zemřel ve věku čtyřiapadesáti let v Košicích. V roce 2014 byl v tamním Domě umění korunován jako Róbert I. Při korunovaci dostal zlatou korunu a palcát. Sám byl při slavnostních příležitostech ověšen zlatem. Jeho pohřeb v únoru 2026 provázeli koně, kočár a zlatá rakev. Botoš ale nebyl králem všech Romů. Nebyl to státní úřad a neexistují ani obecně platná pravidla, podle kterých by byl jeden člověk uznán za krále všech Romů.
Tradice romských vůdců je starší než dnešní představa romského krále. U různých romských skupin to byl v minulosti vajda, baron nebo král. U olašských Romů se tato tradice dochovala dodnes. Sami pro svého nejvýše postaveného představitele používají označení angluno Rom, tedy první nebo přední Rom. Takový člověk měl uvnitř své komunity skutečnou autoritu, řešil spory mezi rodinami a dohlížel na dodržování pravidel. Ani mezi samotnými olašskými Romy ale nebylo vždy jasné, kdo má být jejich králem. V roce 2001 byl v Ostravě zvolen Jan Lipa. O několik dní později si olašští Romové v Brně zvolili vlastního krále Jana Horvatka. Brno volbu z Ostravy neuznalo a olašská komunita tak měla dva krále. Spor ukázal, že ani uvnitř této tradice neexistovala vždy shoda. V roce 2014 byl v Hradci Králové zvolen za krále olašských Romů Robert Beneš, zvaný Berci. Chtěl také vytvořit vlastní romskou vládu a řešit rodinné záležitosti v komunitě. Zástupci Ostravy u jeho volby nebyli a jeho zvolení odmítli. Ani tato volba proto nepřinesla jednotu.
Botošův příběh byl v něčem jiný. V roce 2014 byl v Košicích korunován jako Róbert I. a vydával se také za krále středoevropských Romů. Jeho ambice tak přesahovala tradiční rámec olašské komunity. Tady se dostáváme k rozdílu mezi olašskými Romy a tzv. Rumungry. Olašští mají vlastní tradici, ve které má král své místo. Rumungři tuto tradici nepřijímají a je pro ně nepřijatelné, aby olašský král byl i jejich králem. Pro člověka, který vystudoval vysokou školu a pracuje jako lékař, právník, učitel nebo podnikatel, může být představa romského krále dokonce urážlivá. Může mít pocit, že nevzdělaný člověk má být víc než jeho vlastní vzdělání, práce a profese. Někteří Romové proto říkali, že jejich králem je prezident. To může být problém i pro většinovou společnost. Když si lidé spojí obraz romského krále se všemi Romy, mohou získat představu, že tak vypadá život celé romské komunity. Jeden člověk se pak může stát symbolem lidí, které ve skutečnosti nezastupuje. Olašská tradice se ale netýká jen králů. Důležitou součástí života některých komunit je také řešení sporů mezi rodinami. Tyto konflikty někdy přerostly i v násilí. V roce 2007 vyvrcholil v Prostějově spor mezi olašskými skupinami střelbou. Josef Lakatoš byl při útoku zbit a postřelen. Případ skončil u soudu, který nakonec neprokázal, kdo byl střelcem. Spor souvisel s konfliktem mezi rodinami a otázkou věna. Část olašských Romů chtěla spor řešit podle svých pravidel a rodovým soudem. Druhá strana ale požadovala, aby o vině rozhodl český soud. Ukázal se tak rozdíl mezi olašským způsobem řešení sporů a právním systémem státu. Právě v podobných sporech se ukazovala role krále nebo vajdy. Nebyl to jen člověk s titulem. Řešil spory mezi rodinami, dohlížel na pravidla a pro své lidi měl skutečnou autoritu. Ta ale vycházela z toho, že ho daná komunita přijímala.
Tuto tradici není potřeba zesměšňovat. Olašští Romové si ji po generace udržovali a pro část z nich má stále svůj význam. Stejně tak ale nelze očekávat, že ji přijmou lidé, kteří v ní nikdy nežili a nepovažují ji za svou. Botošův pohřeb tuto otázku znovu připomněl. Kočár tažený koňmi a zlatá rakev byly pro některé výrazem úcty a tradice. Jiní v tom mohli vidět obraz, se kterým se sami neztotožňují. Nejde přitom o samotný pohřeb, ale o to, co takový obraz znamená, pokud je spojován s představou krále všech Romů. Po Botošově smrti proto zůstává otázka, zda vůbec může existovat jeden člověk, který bude králem všech Romů.
Romové dnes nepotřebují krále, který by je zastupoval. Potřebují lidi, kteří budou pracovat, vzdělávat se, podnikat, zastávat své profese a hájit zájmy Romů tam, kde se o jejich životě rozhoduje. Autorita nevzniká královskou korunou, ale prací, odpovědností a důvěrou lidí.
Kdo může být králem Romů a kdo o tom rozhoduje?
Král je mrtev. Ať žije král. Jen ještě nevíme, čí král to bude.
