Zásluhy Václava Havla v boji za práva Romů. Mnohem více než jen politické gesto

Měsíc říjen se v českém veřejném prostoru nese ve znamení vzpomínek na nedožité narozeniny Václava Havla. Zatímco se však připomíná jeho boj za svobodu slova či mezinárodní renomé, jedna zásadní kapitola jeho odkazu zůstává pro širší veřejnost téměř neznámá – jeho celoživotní postoj k romské menšině. Přestože tato část Havlovy politické a lidské cesty dnes nestojí v popředí historického povědomí, měl právě on pro emancipaci a obranu práv Romů větší zásluhy než jakýkoli jiný polistopadový politik.

Vztah Václava Havla k romské komunitě nebyl produktem nahodilého porevolučního kalkulu, ale hluboce zakořeněným spojenectvím, které se formovalo již v dobách předlistopadového disentu. Havel vnímal postavení Romů v tehdejším Československu jako klíčové téma pro obrodu celé společnosti. Propojení jeho morální filozofie s autentickými romskými lídry vytvořilo jedinečný vztah založený na odmítnutí totalitního asimilačního tlaku. Tento vzájemný dialog povýšil otázku emancipace romské menšiny z pouhého sociálního problému na zásadní zrcadlo národního svědomí a na lakmusový papírek, který měl prověřit mravní integritu nově se rodící demokracie.

Tento vztah měl pevné základy již v 70. a 80. letech v rámci disidentského hnutí, kdy ve svých esejích, jako byla Moc bezmocných, či v dopisech z vězení, vydaných později pod názvem Dopisy Olze, Havel opakovaně poukazoval na mravní úpadek tehdejší společnosti skrze prizma zacházení s utlačovanými a menšinami. V období normalizace na tato filozofická východiska navázala konkrétní lidskoprávní činnost, kdy Charta 77 – zejména ve svém průkopnickém dokumentu č. 23 z prosince 1978 – společně s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) systematicky dokumentovala a šířila zprávy o tehdejší represivní vládní politice. Pod tímto zásadním dokumentem, který jako vůbec první v komunistickém bloku otevřeně pojmenoval diskriminaci a bezpráví páchané na Romech, byl jako mluvčí Charty podepsán právě Václav Havel. Tento disent otevřeně kritizoval tehdejší státní perzekuci Romů, likvidaci jejich tradičních komunitních vazeb, brutální formy nucené asimilace a dokonce i tehdejší skrytou praxi řízených sterilizací romských žen či plošného odebírání dětí do ústavní péče. Na tuto disidentskou anabázi a s ní spojený morální imperativ pak Václav Havel plynule navázal v polistopadovém období z pozice prezidenta republiky. Zásadně odmítl pokračování totalitního státního paternalismu, který z Romů činil pouze pasivní objekty sociálního inženýrství, a namísto toho začal prosazovat jejich přímou politickou emancipaci.

Konkrétní obrysy získal tento prezidentský přístup 24. února 1990 během Havlovy promluvy u příležitosti předvolebního shromáždění a masového setkání občanů s představiteli Občanského fóra v Brně. Právě zde prezident otevřeně označil romskou menšinu za „česko-slovenské svědomí“ a pronesl svá slavná slova, že „míra naší svobody a úroveň naší demokracie se bude měřit naším vztahem k Romům“. Tento symbolický rozchod s asimilační doktrínou, která do té doby evidovala Romy pod degradující nálepkou „sociálně nepřizpůsobivých“, však nebyl náhlým gestem. Byl to právě Václav Havel, kdo již v průběhu revolučních dní v listopadu 1989 osobně prosadil, aby nově vznikající Občanské fórum otevřelo své struktury zástupcům romské komunity a stalo se pro ně inkluzivní platformou.

Z jeho přímého podnětu a pod jeho osobní záštitou se tehdy začal formovat politický program Romské občanské iniciativy (ROI). Havel plně podporoval vznik této historicky první celostátní romské strany, protože si hluboce uvědomoval, že nová demokracie nesmí sklouznout zpět k paternalismu – věděl, že Romové musí získat vlastní, přímý politický hlas. Tato Havlova osobní podpora vyvrcholila v červnu 1990, kdy bylo na společných kandidátkách Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí zvoleno do Federálního shromáždění a České národní rady jedenáct romských poslanců v čele s Emilem Ščukou a za účasti Karla Holomka, který byl poslancem České národní rady právě za Občanské fórum. Slibný polistopadový dialog však brzy narazil na tvrdou politickou realitu. Jakmile opadla počáteční porevoluční atmosféra a Občanské fórum se začalo štěpit, nově se etablující politická scéna dala přednost striktně občanskému principu práv jednotlivce a kolektivní menšinovou politiku odmítla. Romské politické struktury, které Havel pomáhal budovat, tak byly většinovou společností postupně marginalizovány a vytlačeny z vrcholové politiky.

Ztráta přímého politického zastoupení Romů v parlamentu se v průběhu 90. let projevila o to dramatičtěji, když společnost začala čelit prudkému nárůstu rasistického násilí ze strany extremistických skupin. Václav Havel v této napjaté atmosféře opakovaně upozorňoval na nebezpečí sociálního vyloučení a jako prezident soustavně vyvíjel veřejný i zákulisní tlak na policii a justici, aby útoky na Romy razantně a nekompromisně postihovaly. Součástí tohoto Havlova morálního zápasu byla snaha o vyrovnání se s opomíjenými kapitolami národní historie, což vyvrcholilo jeho osobním angažmá v kauze bývalého kárného a sběrného tábora v Letech u Písku. Navzdory chladnému odporu tehdejší vládní garnitury v čele s Václavem Klausem zde Havel 13. května 1995 slavnostně odhalil první památník romským obětem nacismu. Ve svém tehdejším projevu otevřeně odsoudil poválečné potlačování historické paměti, zároveň však tvrdá realita 90. let ukázala limity prezidentského vlivu. Tehdejší vláda totiž odmítla finančně zaštítit likvidaci sousedícího průmyslového vepřína, který tak na dlouhá desetiletí zůstal ostudným symbolem přehlížení romské genocidy. Mrazivým mementem tehdejší doby se navíc stala skutečnost, že pouhých několik hodin po tomto Havlově apelu na toleranci došlo ve Žďáru nad Sázavou k brutální rasistické vraždě Roma Tibora Berkiho. Právě toto tragické spětí prezidentských ideálů s eskalujícím pouličním násilím plně obnažilo hluboké selhání polistopadové politické kultury, jejíž neochota akceptovat romskou menšinu jako rovnoprávného partnera a bezpečně ji integrovat do rozhodovacích procesů zůstává dodnes nenaplněnou společenskou výzvou.

Odchodem Václava Havla z aktivní politiky se z vrcholné české scény na dlouhá desetiletí vytratil zásadní morální hlas, který by vnímal postavení menšin nikoli jako administrativní zátěž, ale jako zrcadlo mravního stavu celé země. Jeho přímí nástupci v prezidentském úřadu, Václav Klaus a Miloš Zeman, tento lidskoprávní étos opustili. Téma romské emancipace bylo buď odsunuto na okraj zájmu, nebo v horším případě zneužíváno v rámci populistické rétoriky, která komunitu opětovně redukovala na pouhý sociální problém či zdroj společenského napětí. Bez Havlovy osobní záštity a vlivu jeho nejbližšího okolí se agenda integrace proměnila v ryze technokratickou záležitost úřadů a vládních zmocněnců, z níž se však vytratil původní apel na svědomí národa. Určitý pokus o navázání na tuto přetrženou polistopadovou tradici přichází až v současnosti s mandátem prezidenta Petra Pavla, který obnovil symbolické rituály solidarity, navštívil strukturálně postižené regiony a na Pražském hradě oficiálně přijal romské osobnosti a komunitní lídry. Přestože tyto kroky naznačují návrat k Havlem definovanému dialogu, celkový pohled na polistopadový vývoj ukazuje, jak hluboké vakuum po prvním českém prezidentovi zůstalo. Skutečnost, že i desítky let po sametové revoluci zůstává romská menšina vytlačena na okraj politického rozhodování a čelí hluboko zakořeněným předsudkům většinové společnosti, je jasným důkazem, že Havlovo memento o lakmusovém papírku demokracie zůstává pro českou společnost stále nedořešenou a naléhavou výzvou.