Článek
Jak vlastně tvoje problémy začaly? Šlo o jednu velkou chybu, nebo se problémy spíše nabalovaly?
Problémy začaly tím, že jsem se špatně zamilovala. Partner nikdy pořádně nechodil do práce, měl vysoké nároky na životní styl a já se mu přes své růžové brýle snažila ve všem vyhovět. Když jsme se rozhodli bydlet ve vlastním, trval na bytě minimálně 3+1. Tvrdil, že půjde do práce a všechno bude v pořádku. Do práce sice nastoupil, ale vydržel tam asi jen týden, takže jsem nakonec zůstala na všechno sama.
Byt bylo potřeba také vybavit. Partner přišel s tím, že si mám vzít půjčku v bance a že mi bude pomáhat se splácením. Tak vznikl můj první větší závazek. Mou prioritou pak bylo zaplatit bydlení. Jenže nájem spolykal asi tři čtvrtiny mé výplaty a nezbývaly mi peníze na dopravu, internet, jídlo ani oblečení. Dostala jsem se tak do začarovaného kruhu: půjčila jsem si, zaplatila a potom si musela půjčit znovu – pořád dokola.
Věděla jsi o dluzích hned, nebo byl příchod první exekuce šok?
O dluzích jsem věděla hned od začátku. Protože ale partner nepracoval a už si do vztahu přinesl vlastní dluhy, situace byla ještě těžší. Chtěl, abych mu pomohla i s jejich splácením. První velký šok přišel ve chvíli, kdy mi dorazil dopis kvůli menší částce, kterou jsem nestihla zaplatit. Šlo asi o čtyři tisíce korun, ale v dopise stálo, že můj dluh předali exekučnímu úřadu.
Snažila ses tehdy situaci hned řešit, nebo jsi před ní zavírala oči?
Přiznám se, že jsem měla z exekuce obrovský strach. Když mi postupně začaly chodit dopisy o dalších věcech po splatnosti a o tom, že jsou předávány exekučnímu úřadu, začala jsem svou situaci řešit v neziskové organizaci.
Jak se tlak podepsal na tvém psychickém zdraví a spánku?
V tom období jsem spala třeba jen čtyři hodiny denně. Pustila jsem se do něčeho, co jsem si vůbec neuměla představit. Ze stresu jsem mívala neustále opary na rtech a trhala si záděry kolem nehtů až do krve. Měla jsem obrovský strach, že skončím na ulici.
Vědělo o tvojí situaci tvé okolí, rodina, přátelé, zaměstnavatel?
Myslím, že o tom věděla jen rodina. Oporou mi byla celou dobu, a je jí i dnes, moje mamka. Přestože věděla, že jsem se do té situace dostala kvůli partnerovi, nevykašlala se na mě. Upřímně si nemyslím, že bych to nějak tajila. Když byla nějaká akce, řekla jsem narovinu, že nemám peníze, protože řeším dluhy a později i insolvenci. Myslím, že většině přátel to nijak nevadilo.
V práci to ale bylo trochu složitější. Když se slavily narozeniny nebo jiné příležitosti a každý měl přispět například 150 korun, pro ostatní to nebylo nic zásadního. Pro mě to ale byla velká částka. V jedné práci mi kvůli tomu párkrát nezvedli plat, protože mi řekli, že jsem málo kolegiální. Svou práci jsem přitom odváděla skvěle.
Co pro tebe bylo v celém tom období vůbec nejtěžší?
Znovu věřit partnerovi.
Co bylo tím hlavním impulsem, kdy sis řekla: „Dost, takhle už to dál nejde“?
Když mi na účet přišla výplata, zaplatila jsem všechny nezbytné výdaje a zůstaly mi často už ten samý den na účtu jen dvě stovky.
Kam vedly tvoje první kroky, když ses rozhodla situaci řešit?
Oslovila jsem neziskovou organizaci ve městě, kde jsem v té době bydlela. Řekli mi, co a jak mám udělat, aby se mohla podat žádost o insolvenci.
Jaké konkrétní řešení ti nakonec pomohlo (např. insolvence, Milostivé léto, postupné splácení)?
Rozhodla jsem se pro insolvenci, protože jsem věděla, že bych své dluhy jinak nikdy nesplatila. Nešlo přitom o nějakou extrémně vysokou částku na začátku. Jenže jsem si půjčovala u nebankovních společností s velmi vysokým RPSN, a dluh tak výrazně narostl. V neziskové organizaci mi paní vysvětlila, že se v insolvenci často řeší hlavně peníze, které si člověk skutečně půjčil, bez nepřiměřených poplatků a úroků. Z půl milionu tak nakonec zůstala přibližně polovina.
Objevily se během tvé cesty momenty, kdy jsi to chtěla vzdát?
Bylo těch momentů několik. Jeden z nejdůležitějších nastal, když jsem se konečně rozhodla odejít z toxického vztahu. Kamarád mi pomohl sehnat byt a tajně mě odstěhovat. Představa, že budu začínat sama, s insolvencí a s tím, že po zaplacení nájmu mi zůstane jen asi 1 500 korun na měsíc, ve mně vyvolávala obrovský strach. Zároveň to ale pořád byla lepší představa, než s ním zůstávat.
Osud tomu ale chtěl jinak. Krátce nato se ke mně přestěhovala mamka, která nechtěla žít sama v Čechách, protože všechny její děti žijí v Moravskoslezském kraji. Její přítomnost mi velmi pomohla. Také každá změna práce pro mě byla velkým rozhodováním. Chtěla jsem mít jistotu, že insolvenci úspěšně dokončím.
Jaký to byl pocit, když přišel papír, že jsi oficiálně bez dluhů?
Já vlastně nevím, žádný oficiální papír mi nikdy nepřišel. Ale když mi najednou přišla celá výplata, vůbec jsem nevěděla, co s těmi penězi budu dělat. Takže bylo samozřejmě velmi rozumné jít na drahou večeři do vysněné restaurace. Ale jinak jsem se naučila z každé výplaty něco ušetřit. A když si teď chci něco koupit, platím už jen v hotovosti, případně kartou, ale jsou to právě ty ušetřené peníze.
Jak se změnil tvůj vztah k penězům a materiálním věcem?
Když na to nemám, nekupuji to. Hodně dlouho přemýšlím nad tím, jestli to opravdu potřebuji a jestli to nebudou vyhozené peníze. Někdy i tři týdny, než se rozhodnu.
Co bys vzkázala lidem, kteří jsou teď v situaci, ve které jsi byla ty?
Aby se nebáli a šli do toho. Já měla insolvenci nastavenou na pět let, dnes už trvá jen tři roky. Myslím, že nic horšího se nestane. Hlavně do toho jděte s vědomím, že to jednou skončí. A potom si třeba také můžete zajít na fajn večeři.
Jaké je tvé největší životní ponaučení z této zkušenosti?
S klukem, který nepracuje – a je jedno, o koho jde, se už vůbec nebavím. Také nic nekupuji na půjčky ani na splátky a sama si už na nic nepůjčuji. Když něco chci, raději si počkám. Klidně čtyři měsíce šetřím a pak si to koupím. Někdy jsem navíc příjemně překvapená, že mezitím cena té věci ještě klesla.
