Článek
Tradice nejsou nehybné exponáty, které můžeme zavřít do vitríny a očekávat, že budou za padesát let vypadat stejně. Proměňují se spolu s lidmi. Některé zaniknou a zůstanou po nich jen vzpomínky, fotografie a předměty v muzeích. Jiné si vezmeme s sebou, ale oblékneme je do nového kabátu. Stejně jako jazyk vstřebává nová slova, aniž by přestal být naším jazykem.
A možná právě tak je to i s tradicemi olašských Romů. Mění svou podobu, přizpůsobují se době, někdy ustupují a jindy se znovu objevují tam, kde bychom je nečekali. Přesto v nich zůstává něco, co se mění mnohem pomaleji – paměť rodiny, úcta, čest a vědomí toho, odkud přicházíme. Jsou svým způsobem jazykem srdce. Ornamentálním jazykem, v němž je ukryto obrovské množství informací o cestách, které Romové během generací urazili.
Olašští Romové, označovaní také jako Vlax Roma, představují jednu z historických skupin romského obyvatelstva ve střední Evropě. Jejich kultura bývá spojována s kočovnou minulostí, silnými rodinnými vazbami, důrazem na čest a úctu, komunitní solidaritou a pravidly, která po generace upravovala každodenní život. Nelze však mluvit o jedné jednotné „olašské kultuře“. Jednotlivé skupiny a rodiny se mohou ve svých zvycích značně lišit.
Na území bývalého Československa byli olašští Romové tradičně spojováni především s kočovným způsobem života a specifickými jazykovými, společenskými a kulturními charakteristikami. Sociologická encyklopedie uvádí, že na českém území tvořili jednu z hlavních romských podskupin a jejich kočovný způsob života přetrvával až do nuceného usazení v roce 1958.
Dnes již většina olašských Romů nekočuje. Řada tradičních prvků však přežívá v rodinném životě, manželství, odívání, pohřebních zvycích nebo způsobech řešení konfliktů.
V tomto příspěvku bych rád přiblížil naše tradice, neboť i já jsem hrdým olašským Romem.
Rodina jako základ společenského života
Pro pochopení olašské kultury je klíčová rodina a širší příbuzenská síť. Jednotlivec je tradičně vnímán jako součást společenství, v němž má každý své postavení, vztahy a povinnosti.
Zvláštní úcta náleží starším členům rodiny. Etnologický výzkum Ivany Šusterové ukazuje, že úcta patří mezi významné prvky sociální organizace olašské komunity a souvisí s pravidly chování předávanými mezi generacemi. Hlava rodiny je důležitou osobou každodenního života. Výjimečné postavení mají prarodiče, kteří dokázali rodinu udržet pohromadě a prosperující.
S tím souvisí i vícegenerační bydlení. Nejde pouze o ekonomické důvody nebo diskriminaci na trhu práce, ale také o přesvědčení, že rodina má držet pohromadě a její členové si mají navzájem pomáhat. Pro mnohé z nás je proto nemyslitelné dát prarodiče do domova důchodců. Považujeme za svou povinnost starat se o ně, jak nejlépe umíme a jak jejich zdravotní stav dovolí. Velká odpovědnost tak dopadá na prostřední generaci, která pečuje o své rodiče i děti.
Právě v rodině se předává jazyk, zvyky i představa o tom, co znamená být správným a čestným člověkem. Tradice zde není pouze folklorem, ale součástí každodenního života.
Čest a úcta
Jedním z nejvýraznějších motivů olašské kultury je čest. Nevztahuje se pouze k jednotlivci, ale také k jeho rodině. Chování jednoho člověka tak může ovlivnit dobré jméno širšího příbuzenstva.
Úcta se projevuje v každodenních situacích – ve způsobu komunikace, oblékání nebo chování vůči starším členům komunity. Čest se váže také k našemu pocitu romství, k tomu, nakolik udržujeme svou kulturu a zda si zachováváme svůj jazyk.
Pro člověka z většinové společnosti může být tento důraz někdy obtížně pochopitelný. Je však třeba jej vnímat v prostředí, kde mají příbuzenské vztahy a pověst rodiny mimořádnou váhu.
Narození dítěte
Narození dítěte představuje významnou životní událost. Dítě znamená pokračování rodu a rodinné linie a tradiční romské prostředí přikládá početné rodině velký význam.
Starší etnografické popisy zaznamenávají představu, že větší počet dětí je spojen se štěstím a prosperitou rodiny. Tyto obecné popisy však nelze automaticky vztahovat na všechny olašské rodiny.
Narození dítěte tradičně není pouze soukromou událostí rodičů. Týká se širší rodiny a symbolizuje její pokračování.
Manželství a svatba
Snad žádná oblast olašské kultury nevyvolává tolik pozornosti jako manželství.
Tradičně nebylo pouze vztahem dvou lidí, ale také záležitostí jejich rodin. Výběr partnera, souhlas rodiny, postavení nevěsty a ženicha i vztahy mezi příbuznými mohly mít zásadní význam.
Starší prameny popisují přísná pravidla týkající se vztahů mladých lidí, zejména v tradičních olašských rodinách. Jde však o popis konkrétního historického a sociálního prostředí, nikoli o univerzální pravidlo platné pro všechny dnešní olašské Romy.
Svatba byla nejen oslavou vztahu dvou mladých lidí, ale také veřejným potvrzením nového vztahu mezi rodinami.
Historické prameny a etnografické výzkumy zmiňují několik způsobů vzniku manželství, včetně dohody mezi rodinami nebo odchodu dívky k vyvolenému partnerovi. Existuje také mizející fenomén označovaný jako nášaimo, tedy únos nevěsty.
Nášaimo se tradičně odehrává tehdy, když jsou rodiny proti sňatku dvou mladých lidí. Mladý muž a žena proto společně utečou, například k jinému příbuznému, kmotrovi či kmotře, aby přiměli své rodiče ke vzájemné dohodě. Obvykle tento stav trvá den nebo dva a následně se situace mezi rodinami vyřeší. Označovat však nášaimo bez dalšího kontextu za typický zvyk všech olašských Romů by bylo zavádějící.
Žena a její postavení
Postavení žen se ve své monografii Život olašských žien, vydané Slovenskou akademií věd v roce 2015, věnovala Ivana Šusterová. Na základě dlouhodobého terénního výzkumu v nitranské olašské komunitě sledovala mimo jiné pravidla chování, rodinné vztahy, úctu, povinnosti žen a fungování komunitních institucí.
Tradiční ženská role byla úzce spjata s rodinou, domácností, péčí o děti a reprezentací rodiny. Projevovalo se to také v oděvu a vzhledu.
Například šátek na hlavě představoval v nitranské komunitě symbol vdané ženy a jeho nošení bylo spojováno s úctou vůči starším. Oděv tedy nebyl pouze otázkou módy, ale mohl vyjadřovat rodinný stav, věk, společenskou pozici nebo vztah k tradici.
Dnes mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že šátek nebo mimořádně dlouhé sukně již nejsou povinným požadavkem. Jde spíše o ustupující tradici.
Oděv a šperky
Olašská kultura je často spojována s výrazným oblečením a šperky. Tento obraz má reálný kulturní základ, neměl by však být zjednodušován.
Oděv a šperky mohou být prostředkem reprezentace, identity a společenského postavení. Tradiční oděv například mohl rozlišovat svobodnou a vdanou ženu a fungoval tak jako určitý „jazyk“, kterým člověk komunikoval své postavení uvnitř komunity.
Zlato nereprezentuje pouze bohatství, ale také zdraví a lásku. V minulosti navíc plnilo praktickou ekonomickou funkci jako uchovatel hodnoty a prostředek finanční stability.
Komunitní autorita a romský soud
Charakteristickým prvkem společenské organizace některých olašských komunit je také vnitřní způsob řešení sporů.
V odborné literatuře se setkáváme s označením kris nebo romský soud. Jeho podoba se mezi komunitami liší, principem je však řešení konfliktů prostřednictvím respektovaných osob a pravidel vycházejících z vnitřních norem komunity. Tématu se věnoval například Petr Stojka v práci Soudci a soudy u Olašských Romů z roku 1996.
Soud, správněji krísi, tvoří rada složená z krísinake Rom – nejstarších reprezentantů svého rodu –, taňůvura, tedy svědků, románe fiškároša, kteří zastupují jednotlivé strany sporu, a samozřejmě samotných sporných stran.
Jde o řešení sporů občanskoprávního, dědického či rodinného charakteru, například otázek rozvodu, dědictví nebo urážky na cti. „Romské právo“ nestojí nad právem státu ani jej nenahrazuje. Jde o vnitrokomunitní mechanismus, kterým lze některé spory vyřešit osobně a bez nákladného soudního řízení.
Pravidla, kterými se komunita řídí, přitom nejsou kodifikována v jednom dokumentu. Jde o obyčejové normy předávané a udržované aktivní účastí v komunitě.
Pohřeb a vztah k zemřelým
Snad nejsilněji se význam rodiny a komunity projevuje při úmrtí.
Po smrti člena rodiny začíná období nazývané trín ráťa neboli tři noci. Každý večer se lidé scházejí v pronajatém sále nebo přímo u rodiny, aby vzdali úctu památce zesnulého a podpořili pozůstalé. Začíná se již první noc po úmrtí. Po třech večerech tryzny následuje pohřeb, často s velkým počtem příbuzných a dalších účastníků z různých míst i zemí.
Pohřební zvyky se samozřejmě mezi jednotlivými romskými a olašskými skupinami liší. U olašských Romů se během tryzny zpravidla nepodává jídlo, pouze teplé a studené nápoje. Výjimkou mohou být zdravotní důvody.
Při vstupu do sálu během těchto nocí ani při pohřbu nepoužíváme tradiční pozdrav „Taves bachtálo“ (buď zdráv, šťastný…), ale řekneme pouze „ahoj“ nebo „O Dejl tumenca“ (Pán/Bůh s vámi). Tradiční odpovědí je „O Dejl andas tu“ (Bůh tě přinesl).
Náboženství a lidová víra
Náboženský život Romů se historicky vyvíjel v kontaktu s náboženstvím většinové společnosti. Vedle křesťanských prvků proto nacházíme také tradiční představy o štěstí, neštěstí, ochraně nebo nadpřirozených silách.
Mohu uvést příklad z vlastního prostředí. Mnoho olašských Romů, stejně jako já, je katolického vyznání, zároveň však máme silný vztah k představám spojeným s lidskou duší a ochranou člověka.
Kolem kočárků nebo kolébek novorozenců se například váže rudý šátek jako ochrana před zlými silami či démony. Červená je také barvou štěstí. Na svatební hostině se nevěsta může převléknout z bílých do rudých šatů, které symbolizují štěstí, Boží ochranu a láskyplnou budoucnost.
Nelze ovšem mluvit o katolictví jako o jednotném „romském náboženství“. Olašští Romové mohou být katolíci, evangelíci, členové protestantských společenství či jiných církví a náboženská praxe se mezi rodinami liší.
Tradice se mění
Představa, že olašští Romové žijí stejně jako jejich předkové, by byla stejně nepřesná jako tvrzení, že jejich tradice zcela zmizely. Ve skutečnosti probíhá neustálé vyjednávání mezi tradicí a moderním životem.
Zásadním zlomem bylo nucené ukončení kočovného způsobu života v Československu v roce 1958. Změny v bydlení, vzdělávání, zaměstnání a kontaktu s většinovou společností postupně proměňovaly také rodinné a společenské zvyklosti.
Současný olašský Rom může žít moderním městským životem, pracovat ve firmě nebo studovat vysokou školu a současně považovat rodinné a komunitní tradice za důležitou součást své identity.
Mezi generacemi přirozeně existují rozdíly. Mladší lidé některé zvyky opouštějí, jiné přebírají a přizpůsobují současnému životu.
Proč je důležité o těchto tradicích mluvit?
Tradice olašských Romů nejsou pouze kapitolou etnografie. Jsou součástí evropského kulturního dědictví a především živé identity lidí, kteří dnes žijí v České republice, na Slovensku i v dalších evropských zemích.
Jejich poznávání může pomoci pochopit, proč mají v některých olašských komunitách takovou váhu rodinné vztahy, úcta ke starším, čest nebo vzpomínání na zemřelé.
Zároveň je důležité nepodlehnout představě, že existuje jediný „romský způsob života“. Romové nejsou homogenní skupinou a rozdíly mezi jednotlivými skupinami, rodinami, regiony i generacemi mohou být značné.
Tradice není něco neměnného, co lze jednoduše zakonzervovat. Je to živý systém, který se předává, proměňuje a někdy také zaniká.
A právě v tom spočívá jeho hodnota. Olašské tradice nám neukazují pouze to, jak žili Romové v minulosti, ale také to, jak si kulturní společenství dokáže uchovávat svou identitu ve světě, který se neustále mění.
