Článek
Máte raději pravdu, nebo preferujete život v milosrdné lži? Jste zruční manipulátoři, nebo s vámi druzí manipulují? A když už jsme u těch lží, pravd a manipulací, znáte „kachnu“!? Nemyslím tím tu na pekáči! Tu věřím, že asi znají všichni ne-vegetariáni a ne-vegani. Mám na mysli „Divokou kachnu“ od Henrika Ibsena. Ano, tu divadelní hru, která vám i po letech zůstane v hlavě, aby se občas zeptala: „A co ty? Manipulují s tebou? Žiješ v pravdě, nebo v iluzi?“
Nicméně, než se dnes pustíme do filozofických hlubin severských dramat, začněme zlehka příběhem. Příběhem, který začíná poměrně nevinně jednou prasklou trubkou.
Náš příběh začíná v něčí kuchyni, kde jednoho dne praskla trubka! Praskla a začala zvesela, mrška jedna, pomalu, ale jistě, protékat. Majitelé kuchyně nejprve nic nezpozorovali. Snad kromě rostoucího účtu za vodu. Vzhledem k tomu, že pod kuchyní už nebylo nic jiného, než naše milovaná matička Země, neměl je totiž kdo upozornit. Uběhl nějaký čas a nejprve zeď za kuchyňskou linkou a poté i linka samotná začaly plesnivět. Ouha. Majitelé oné krásné kuchyně zpozorněli a začali se promptně shánět po někom, kdo sjedná pořádek. A protože chtěli sjednat pořádek rychle, bez shánění a chtěli i dobře odvedenou práci, tak se obrátili na svého dobrého přítele. Dobrého přítele i proto, že velice rád vždy ochotně pomůže a nikdy za to nic, ale opravdu nic, nechce.
I stalo se. Kuchyň se skvěla v novém hávu, zeď jako vyšperkovaná a trubky byly umravněny k plnění jen a jen svých povinností. A protože dobrý přítel nic nechtěl, tak mu byla nabídnuta odměnou návštěva pro něj vytouženého koncertu. Oni totiž majitelé kuchyně nikdy neměli, nemají a po několik následujících století asi ani nebudou mít hluboko do kapsy. Na rozdíl od našeho dobrosrdečného „Bédi Opraváře“.
Náš dobrý a šikovný „Béďa Opravář“ se na koncert těšil. Ohromně. Jak by také ne. Vždyť v kuchyni nechal málem svoji duši. A ruku na srdce, nebylo to poprvé, ani podruhé, ani potřetí, ani po… sté… Jenže, co by čert nechtěl. V den, kdy se měl koncert konat, v době, kdy se už už mělo vyrážet za zaslouženou zábavou, se dcera majitele kuchyně rozhodla, že chce koncert vidět.
Jistě tušíte, jak náš příběh končí… A není to poprvé, ani podruhé, ani… Takže zatímco si Béďa doma oblékal sváteční košili přinášelo zvonění telefonu jiné večerní plány.
Na světě existují jen čtyři základní skupiny lidí, pokud jde o hmotné statky. Tou nejméně oblíbenou skupinou jsou tzv. Harpagoni. Tuto skupinu tvoří lidé (v některých případech až posedlí) hmotnými statky natolik, že si ani sami sobě nic nedopřejí. Nemluvě o jejich rodině, známých či snad dobročinné činnosti a ostatních lidech.
Jejich absolutní protiklad tvoří tzv. Dobrodějové. Dobrodějové jsou lidé (mnohdy i velmi dobře finančně zajištění), kteří si sice váží hmotných statků, své vlastní energie i práce, nicméně rádi dělají lidem kolem sebe radost a rozdávají s láskou. Nejen, že si dopřejí sami, ale s radostí a často dopřejí své rodině, přátelům, známým i naprosto neznámým lidem.
Tolik dva základní protiklady. Ovšem naše schéma má čtyři protistrany!
Následují tedy dva jiné protiklady.
Jednu protistranu nám tu tvoří lidé, kteří jsou většinou jedněmi z nejúspěšnějších v obchodním světě a podnikání vůbec. Říkejme jim Rodinní dobrodějové. To jsou lidé, kteří když přijde na ně samotné, rodinu a velmi blízké či důvěrné přátele, tak nemají problém se podělit a rádi s láskou rozdávají. Naopak, nemají vůbec žádný problém říci si o peníze těm ostatním. Váží si totiž své vlastní práce a energie, kterou do své práce museli dát. Znají svoji sebehodnotu. Ovšem pozor, také to bývají zruční manipulátoři!
Jejich absolutním protikladem jsou tzv. Rodinní šetřílci. Tuto velice zvláštní skupinu určitě také odněkud znáte. To jsou lidé, kteří když přijde na ně samotné, rodinu a vůbec vše, co není vidět navenek, tak budou šetřit. „Ten sýr sice miluji, ale je moc drahý, tak si ho nekoupím!“ „Nepouštěj tolik vody, plýtváš!“ „Lístky pro zábavu jsou zbytečnost, pustíme si televizi!“ „Na večeři nepůjdeme, je to plýtvání peněz!“ Na druhou stranu, když půjde o ostatní, tedy to, co je vidět navenek, tak mluví úplně jinou řečí: „Nic mi nedlužíš, to byla maličkost.“ „Rád jsem pro tebe udělal (zde doplňte dle potřeby). Vždyť mi to zabralo jen pár dnů!“ „Jasně, že ti to zase příště rád opravím. S penězi si nedělej starosti!“ „To nevadí, že jsi mne nevzal na ten slíbený …“ Tito lidé nejen, že vesměs neznají svoji sebehodnotu, ale jsou poměrně často objektem zájmu manipulátorů. Pravděpodobnost úspěšnosti v podnikání raději pomíjím…
V tomto okamžiku se vám asi do hlavy vetře známá fráze „příbuzné si fakt nikdo nevybíráme“. Já ovšem v tomto bodě nemohu nevzpomenout na Divokou kachnu.
Víte, budu zcela upřímná, nejsem velkým čtenářem severské literatury. Je na mne až moc temná a no, prostě severská. Nicméně, stejně jako jiná literatura, i tato má svoji hodnotu a nesporně i místo nejen v literárním světě. Velice často je totiž až příliš pravdivým zrcadlem odrážejícím syrovou realitu každodenního života.
Ibsen se ve své divadelní hře „Divoká kachna“, ponořil poměrně hluboko do lidské psychiky. Navzdory faktu, že někteří popisují jeho hru spíše jako tragikomedií než tragédií, já sama ji vnímám jako temnou studii mezilidské manipulace. Studii snahy raději nevidět holou pravdu ve snaze nemuset si připustit bolestivé skutečnosti.
Zatímco nám Ibsenova hra ukazuje skutečnost, že při svém hledání štěstí se lidé často slepě drží své víry, podobně dnes také lidé mnohdy zůstávají věrni svým lživým iluzím.
Někteří lidé si totiž bohužel nechtějí přiznat pravdu, že je s nimi nemilosrdně manipulováno a že jsou ovládáni někým, komu na nich ve skutečnosti vůbec nezáleží. Jsou to takoví Hjalmaři Ekdalové, kteří si blaženě neuvědomují všechny vrstvy klamu, které je obklopují. A nebo ještě hůř. Všechny tyto klamy si dobře uvědomují, ale vědomě si je nechtějí připustit. Z pohodlí. Z obavy. Z loajality, která už ale dávno není, popřípadě ani nikdy nebyla, vzájemná. Vlastně tak trochu žijí ve vlastní virtuální realitě.
Otázka, která teď musí přijít, je nasnadě: Chceme my, současní Hjalmaři, vůbec potkat svého Gregerse? Chceme vůbec znát pravdu? Nebo je pro nás lepší držet se klamných nadějí ve snaze nemuset čelit nepříjemným životním rozhodnutím či nestravitelným pravdám? Kolik iluze je ještě pro nás samotné dobré snést a kolik pravdy už zboří náš pečlivě vybudovaný domeček z karet?
Stravitelnost pravdy možná bude jen otázkou míry a závažnosti.
Ibsen svého Hjalmara nechal Gregersem zahnat do kouta a jeho konfrontací s pravdou o rodinných tajemstvích mu skutečně iluzorní štěstí ukradl. Výsledkem byla sice hlava vytažená z písku, ale také nesmyslné bolestivé ztráty.
Ovšem, co když nejde o tajemství takového kalibru? Co v takovém případě?
Možná právě tehdy by měla mít pravda skutečnou šanci. Není výbušná a jako konečně otevřená hnisající rána umožní skutečné zhojení. Nicméně přesto tolik lidí, včetně našeho „Bédi Opraváře“, zůstane raději ve sladké nepravdě. Jenže takový život ve lži nás před ničím neochrání. Naopak! Pomalu nás vyčerpá jako baterii. Jako zákeřný zloděj nám totiž tato lež krade čas, energii i vlastní hodnotu. A co hůř. Nechá nás zcela otevřené manipulaci. Bez pravdy v tomto případě totiž nevíme, kde končíme my sami a kde začínají očekávání druhých.
Ať už jde o vztahy, práci nebo rodinu, jakmile žijeme v iluzích, stáváme se snadnou kořistí.
Chápu, proč si někteří vytvářejí svoje bubliny lží. Někdy jsou prostě potřeba. Jako ochranný štít, jako časový prostor pro zhojení. Ale bubliny mají tendenci praskat. Většinou ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.
Nedávno někdo na web napsal krásný a smutně-humorný příběh o pravdě a lži. V tom příběhu lež ukradla pravdě šaty a odešla v jejím převleku do světa. Pravda zůstala stát nahá. Svět poté s nadšením přijal lež převlečenou za pravdu, zatímco nahou pravdu obcházel s odvráceným pohledem.
Tak co, jakou kachnu si dnes dáte k nedělnímu obědu? Tu oblečenou do cizích šatů nebo tu nahou?
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne,
Mara
