Článek
Láska a vztahy jsou často nazývány největšími životními učiteli. Dokáží nás vystavit těm nejkrásnějším okamžikům radosti i těm nejtemnějším chvílím pochybností. Vztah je ve své podstatě tancem emocí, potřeb a očekávání dvou zcela nezávislých duší. A právě v tomto „tanečním“ chaosu mnozí z nás objevují nejen hranice svých vlastních možností, ale také hloubku své odolnosti.
Ať už požehnaní či prokletí, já sama jsem dostala do vínku povahu, že se nevzdávám jen tak snadno. Stejně jako Richard III v bitvě u Bosworthu i já bojuji do posledního muže, posledního koně, posledního dechu. Snad možná jen s tím rozdílem, že Richard III bránil rodové právo Yorků na trůn před Lancastry, zatímco já bojuji za vztah, do kterého jsem sice možná šla jako stereotyp lumíka jdoucího slepě na smrt, nicméně s čistým srdcem a pevným rozhodnutím, že to bude jednou pro vždy.
Vesmír, život, bůh, říkejme si tomu každý, jak kdo chceme, měl zřejmě jiný záměr. Ovšem tento záměr byl zjevně v diametrálním rozdílu s tím mým.
Příběh tak ne nepodobný příběhům mnoha jiných žen.
Když Dr. David R. Hawkins psal svoji mapu lidského vědomí, tak měl na mysli jednotlivce a pocity/emoce, které jsou pro ně v danou chvíli dominantní. Nicméně při bližším ohledání jeho škály zjistíme, že jeho mapu lidského vědomí lze bez jakýchkoliv úprav aplikovat na vztahovou dynamiku. Když se následně podíváme na tuto dynamiku skrze níže uvedenou optiku Hawkinsovy mapy vědomí, otevírá se nám fascinující perspektiva.
Tato škála nám neukazuje jen emocionální reakce jednotlivce, ale můžeme ji vnímat i jako skutečné zrcadlo vztahové energie. Například od pocitu viny, kdy jeden partner nese na svých bedrech tíhu očekávání druhého, až po osvícení, které často symbolizuje konec vztahu, protože daná osoba dosáhla stavu, kdy ví, že už nemusí setrvávat v nefunkčním spojení.
Nejde o to, že bychom si mi ženy (tedy já určitě) nedokázaly se vším poradit a nezvládly bychom si vyměnit třeba prasklou žárovku, skolit draka, odoperovat přitom srdce a přivrtat poličku. Jsme silné a schopné. Nicméně pořád nám je ze všech stran předkládáno, že i muži se občas potřebují cítit jako muži a nemáme se v rámci zachování dobrých vztahů pořád snažit přebírat jejich roli. Něco ve smyslu, že naše nezávislost mění alfa muže na muže typu beta.
Tak se snažíme.
Snažíme se vybalancovat naši sílu, svobodu, nezávislost a potřebu občasné samoty s přístupem fair play a láskyplnou vztahovou dynamikou. Protože vztahy se, jako i život samotný, vyvíjejí. Člověk, který si na začátku může připadat jako lumík slepě následující své srdce, časem pochopí, že nezávislost, samostatnost a potřeba samoty nejsou vůbec protiklady lásky, nýbrž její podstatnou součástí.
Moderní žena dnes a denně čelí neustálým protichůdným požadavkům: buďte silná a nezávislá, ale nezapomeňte, že muž se potřebuje cítit jako ten, kdo má situaci pod kontrolou. Z tohoto nesouladu ovšem následně vznikají momenty, které nás nutí hledat rovnováhu. Rovnováhu mezi touhou po vlastním naplnění a potřebou vytvářet harmonické vztahy.
Je to takové balancování na tenké linii, kde každé slovo či čin mohou převrhnout misku vah.
Takže třeba uklidíte kuchyň a koupelnu, zatímco váš partner spí po obědě vyčerpán pohledem na televizní pořad. A když se po několika hodinách probudí, dobře naladěn a odpočinut, tak ho hezky poprosíte o … (zde doplňte dle aktuální situace) a dostane se vám odpovědi:
„Co ZASE potřebuješ?“
Přesně v tomto okamžiku žena (v závislosti na úrovni vědomí, ve kterém se aktuálně nachází ve svém vztahu) odpoví:
17 / OSVÍCENÍ - žena už patrně ve vztahu není, popř. o nic nežádá
16 / MÍR - s úsměvem odpoví: Vlastně nic miláčku!
15 / RADOST - jen se pro sebe zasměje
14 / (BEZPODMÍNEČNÁ) LÁSKA - Nic důležitého.
13 / ROZUM / LOGIKA - V pohodě.
12 / PŘIJETÍ - Nic. Už nic nepotřebuji.
11 / OCHOTA - Já si to udělám. To není důležité.
10 / NEUTRALITA - pokrčí rameny
9 / ODVAHA - Nic, to zvládnu sama!
8 / HRDÁ PÝCHA / PÝCHA - Nic, ty (zde doplňte dle vlastního uvážení)!!!
7 / HNĚV - začne křičet a zlobit se
6 / TOUHA - No, chci „to“ a "to"!
5 / STRACH - ustrašeně se omlouvá
4 / SMUTEK - rozbrečí se a prosí
3 / APATIE - apaticky pokrčí rameny: Ále, to je jedno.
2 / VINA - sebeobviňuje se: Promiň, promiň, že tě otravuji.
1/ STUD - skrčí se do sebe: Promiň, potřebovala jsem…
Zajímavým jevem na celé této situaci je, že čím výše je žena v rámci úrovně svého vědomí ve vztahu, tím více ji tyto situace osvobozují. Ano, je nesporné, že to zabolí. Ale časem to už ani nebolí. Pak už se žena ani neptá a nakonec odchází.
Pan „ZASE“ ovšem celou situaci vidí v jiném světle. V rámci své rodiny a přátel všem vysvětluje, že naprosto nechápe, co ta potrhlá ženská vlastně chtěla. Vždyť měla všechno, co si mohla přát.
Ale co dělat, když přes veškerou snahu ten druhý stále zůstává v módu „ZASE”? Jak se postavit faktu, že navzdory všemu úsilí člověk stále cítí prázdno? Zde přichází ona skutečně klíčová otázka. Proč ženy, které mají „všechno“, odcházejí? Co vlastně ženy opravdu chtějí?!
Odpověď je jednoduchá a zároveň komplikovaná: protože chtějí cítit více. Více porozumění, více podpory, více skutečné přítomnosti. Nechtějí být třeba jen krásnými či funkčními doplňky v životě svého partnera. Chtějí být jeho rovnocennými partnery a sdílet s ním své sny i obavy.
Snad nejpravdivějí to ve své písni napsali pánové Zmožek a Borovec pro skvělou Marii Rottrovou. Text, který i přes staří 44 let vyjadřuje to jediné, co ženy skutečně chtějí:
Když si klíče dáváš na věšák
a když slyším tvé ahoj
Když zas usednout se chystáš
za svůj psací stůl a stroj
A když řekneš-to jsem rád,
že jsem doma
Ani zmínka, že tu jsem i já
Pročpak neříct, žes tu se mnou
rád jsi, že jsi se mnou…
Ty v tom rozdíl asi nevidíš,
je to totéž dá se říct,
Všechno vůbec kolem nás je stejné,
Jen my dva jsme o kus dál, nic víc
Dřív ses jinak ke mně z dálek vracel,
Tehdy byl jsi jen z mé lásky živ,
Dnes to je i není totéž,
Dnes to vůbec není totéž, co dřív
Tos mi nosil plnou náruč aster,
Běžel za mnou čtyři poschodí,
První sněženky jsi v dešti sháněl…
Život nás všechny učí, že vztahy s velkou pravděpodobností jsou spíše cestou než cílem. Nejsou o tom, abychom se navždy spokojili s průměrem, ale abychom skrze ně rostli. Někdy to ovšem může znamenat, že musíme nechat jít to, co nám už neslouží nebo nám brání v růstu. Jako stromy v lese či v sadu, kdy je nutno je prořezat.
Ženy jako já a miliony dalších se nevzdávají snadno, ale když zjistíme, že bojujeme sami za sebe v bitvě, kde už druhý složil zbraně, je asi na čase si uvědomit, že skutečné vítězství tkví v odchodu. Protože odchod vždy nutně nemusí znamenat porážku, ale spíše odvahu hledat to, co opravdu chceme a potřebujeme.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
