Článek
Ráj.
Několik dní po stvoření světa.
… Pod košatým stromem leží Adam a Eva. Je svěží jitro a svět i oni jsou prostě dokonalí. Adam zrovna usnul a Eva se rozhlíží kolem. Neobdivuje krásu, protože vůbec neví, co krása vlastně je. Nemá žádné srovnání. Svět kolem ní je jako pohlednice. Krásný, ale bez života.
Z ničeho nic se k ní připlazí had, jeho šupiny jemně šustí v trávě, a zašeptá jí do ucha:
„Vidíš ta jablka? Budou ti chutnat. Navíc, když si do jednoho z nich kousneš, tak budeš vědět to, co ví i Bůh. Když si do jednoho z nich kousneš, tak se dozvíš, co je vlastně krása…“
Eva se podívá na hada a pak na jablka nad sebou. Ta probleskují červenou září zpomezi listů, jak na ně svítí slunce. Pro Evu to ale nic neznamená. Je na to zvyklá. Obrátí se tedy na hada se slovy:
„Děkuji. Ale nedám si. Není na nich nic tak výjimečného, abych je zkoušela. Navíc nechci vědět všechno. Nechci se nic učit, ani se nic nového dozvědět. Já i Adam si chceme užívat věčného nicnedělání a dál lenošit pod stromem. Na co by nám byly vědomosti?“
Had se smutkem v očích pohlédne na krásná jablka i krásu, která jej obklopuje, ale kterou Eva (ani Adam) nevnímá. Proč jen se s nimi nemůže podělit o magii onoho okamžiku? Hluboce si v duchu povzdechne a odplazí se pryč.
A Adam a Eva…
Žili spolu, jen sami dva až na věky věků po miliardy let v dokonalém světě, který se nikdy nezměnil a který vůbec nevnímali…
Vše v našem světě, od nejmenší částice kvantové fyziky až po multivesmíry kosmologie, má jen tři základní polohy:
- Evoluci
- Stagnaci (ustrnutí)
- Devoluci (úpadek)
Nic jiného není a nikdy nebude možné.
Často se setkáváme s názorem, že v našem světě „bohužel“ funguje evoluce. V jejím důsledku se vše živé rodí, vyvíjí, stárne a umírá. Mnozí se pak ptají, jaký by byl opak evoluce, kde by smrt a stáří nebyly potřeba? Údajně totiž prý byli první lidé i zvířata nesmrtelní.
Proč BOHUŽEL????
Opravdu chceme žít navždy v dokonalém světě beze změn? Už Karel Čapek v divadelní hře Věc Makropulos naznačuje, že možná to není to, co skutečně chceme.
Uvažovali jste někdy nad tím, co by se stalo a kde by byl svět, kdyby nikdy nedošlo k prvotnímu hříchu!?!
Život a vůbec celý vesmír je založený na vývoji. To je jeho základní premisa. Na tom, že se vše někam posunuje a mění. V opačném případě stagnuje nebo upadá a zaniká.
Stagnace je dokonalost. Nekonečný stroj, který zůstává stále naprosto stejný. Pokud je něco dokonalé a hotové, tak už se to nemění, nemá to kam růst ani se zlepšovat. Může se to jen zhoršit.
Tento fenomén velmi dobře ilustruje Pratffalův efekt, který ukazuje, že lidé často vnímají nedokonalosti jako atraktivní a autentické. Pratffalův efekt totiž říká, že nedokonalosti v chování či vzhledu mohou naopak zvýšit sympatie a přitažlivost, protože působí lidsky a opravdově. Lidé jsou inherentně přitahováni k těm, kteří nevzdory zdánlivé dokonalosti nejsou bezchybní, ale projevují drobné chyby nebo selhání. Skvělým příkladem tohoto jevu je třeba herečka Jennifer Lawrence, která si získala sympatie veřejnosti svou spontánností a nešikovností. Například když upadla na schodech při přebírání Oscara. Tento okamžik ji učinil ještě oblíbenější, protože lidé ocenili její lidskost a humor. Najednou byla „jako my ostatní“.
V podstatě i úpadek a zánik mají v sobě zárodky něčeho „pozitivního“. Jak zpívá Shania Twain: „There’s no way but up from here“, tedy „teď už to může být jen lepší“.
Představte si dvě hračky. Jedna z nich je už kompletně hotový, dokonalý model středověkého hradu odlitý z jednoho perfektního kusu materiálu se vším všudy. Ta druhá hračka je jen obrovská hromada stavebních kostek. S čím si raději budete hrát? S hradem, který prostě jen stojí a praší se na něj? Nebo s kostkami, které se mění, přizpůsobují a stávají se postupně lepšími, jak se ve stavění zlepšujete i vy sami? Koneckonců děti si stejně nejraději hrají s plechovým kastrólem a vařečkou.
Opravdu jsme všichni hluboce přesvědčeni, že Bůh něco stvořil a chtěl, aby to tak zůstalo už jednou provždy beze změny?!
Nebo poté, co pochopil svůj vlastní prvotní omyl, že dokonalost a „hotovost“ je vlastně konec, stagnace a perpetuum mobile, tak tuto svoji chybu napravil?
Z čehož nezbytně nutně plyne jeden závěr. Prvotní hřích vůbec nikdy nebyl žádným hříchem, ale božským záměrem dát věci do pořádku. Had, neboli Satan, nejsou ničím jiným než antropomorfickou personifikací (děkuji Terry Pratchette) svobodné vůle a nezbytného vývoje.
A co z toho plyne pro nás?
Dokonalost a hotovost je s velkou pravděpodobností hluboce přeceňována. Je totiž naprosto v pořádku být nedokonalí, učit se, chybovat a růst. Protože právě v těch nedokonalostech je ukrytý život, pohyb, humor a hlavně nezbytný vývoj. Když něco není dokonalé, znamená to, že to stále ještě žije a má to kam růst. A o to přece jde, nebo ne? Vždyť život je krásný právě proto, že je nevyzpytatelný, plný barev, chyb a nečekaných událostí.
V naší společné nedokonalosti se skrývá ta největší krása. Jedinečnost! Takže se klidně zasmějte sami sobě, svým omylům i svým „evolučním selháním“ a poděkujte jim. A nezapomeňte přitom poděkovat i Evě a hadovi jménem Satan.
S láskou a pozitivní energií do Vašeho dne
Mara
