Článek
Pojďme si hned zkraje nalít čistého vína. Nevypadám, nevypadala jsem a nikdy nebudu vypadat jako Paris Hilton (trademark). V rámci objektivity dodejme, že tedy zatím ani nepřipomínám Babu Jagu z Mrazíka. V podstatě, kdyby mne snad některý z vás potkal na ulici, tak mi budete věnovat asi tolik pozornosti, jako barvě vozovky (tedy pokud nemám své červené šaty).
Potud tedy objektivní realita.
Nicméně přejděme na subjektivní stránku, která, jak všichni víme, plní diskusní fóra všemožnými názory od těch obsesivně pochvalných až po ty dehonestující a plné nenávisti. Zde pak hledejme onoho oblíbeného pomyslného zakopaného psa.
Obyčejně si kupuji oblečení velikosti „L“, ale pohled na kteroukoliv z mých fotografií mne vždy neomylně přesvědčí, že jediným dalším správným životním postupem bude koupě velkého party stanu a přechod na brethariánskou dietu (to jsou ti, kteří se živí pouze svitem slunce).
Moje nejoblíbenější fotografie je ta, na které jsem zachycená z 10 km, a v pravém dolním rohu můžete vidět můj kotník (vezměte si lupu, prosím). Na všech ostatních se cítím jako dvousetletá Aldabrachelys gigantea. Všichni známe ty fotografie z National Geographic. Šedá kůže, na krku povislá, všude vrásky, obří těžkopádné tělo a věk hraničící s Metuzalémem.
Nechápejte mě snad špatně. Mám sama sebe ráda. Vím, kdo jsem. Znám své limity, přednosti i slabiny a jsem s nimi v rovnováze. To však nic nemění na faktu, že svůj obraz zachycený okem fotoaparátu opravdu nemusím.
Snad proto tak moc obdivuji všechny ty, kteří se bez bázně a hany dokáží prezentovat nám všem. Jako rytíři na bílém koni statečně odhalují před naším tak přízemně subjektivním egem své lepší i horší kvality.
Co s tím?
Že by předsevzetí?
Nemluvím o klasickém „přestanu jíst cukr“. Všichni víme, že to vydrží jen do chvíle, než někdo přinese čokoládovou rakvičku. Mluvím o něčem mnohem důležitějším — obdivu. A ne, teď nemyslím obdivování ranního účesu, který nápadně připomíná Střihorukého Edwarda. Myslím obdiv k lidem, kteří mají odvahu vyjít na veřejnost a ukázat se takoví, jací opravdu jsou.
Ať už se jedná o BBW (Big Beautiful Woman), modelku, která má víc svalů než fitness trenér na steroidech či milovníka tetovaní nejen na čele. Nebo taky klidně o fit 60+, která se kroutí u tyče lépe než kluci z Chippendales a „centuriána“ jako Al Pacino, který právě s úsměvem vozí svoje novorozeně (ano, očividně to jde, věk je opravdu jen číslo).
Tito lidé nám vlastně všichni jen ukazují, že je jedno, jak vypadáme a co děláme. Hlavní je, abychom měli odvahu ukázat se světu a prostě žít naplno. Protože, upřímně řečeno, žádná fotografie na světě nikdy nedokáže zachytit naši skutečnou podstatu. Můžeme se tisíckrát snažit o dokonalý úhel, přidávat různé filtry, hrát si se světlem. Nicméně nic z toho nikdy nezachytí, kdo doopravdy jsme. Naši energii, nadšení pro život, naši živočišnou radost, humor, optimismus.
To, co z nás dělá nás, jednou provždy zůstane mimo dosah objektivu.
A o to přece jde.
Pokud jsme totiž sami se sebou spokojení a víme, že život si užíváme naplno, je úplně jedno, jak vypadáme na fotkách. Ty nejlepší fotky jsou ty, které zachytí naše štěstí. Na to ale nepotřebujeme dokonalou pózu ani luxusní outfit. Stačí, že jsme to my.
Takže když náhodou zjistíte, že jsou vaše představy a možná i vzhled stejně nereálné jako dieta založená jen na konzumaci slunečního světla, nezoufejte. Stačí si vzpomenout na všechny ty statečné duše a říct si: „Hele, když to zvládnou oni, zvládnu to i já. A kdyby ne, pořád tu máme ten Photoshop nebo zatáhlé bříško před zrcadlem!“
Díky Vám všem, kteří se nebojíte!
S pozitivní energií do vašeho dne. Mara
