Článek
Dnes jsem poslouchala překrásné tóny Whitney Houston, jak zpívá o tom, že bude vždy milovat. Její slova jako by promlouvala přímo k mému srdci. Láska, která je tak hluboká, že nás nutí ustoupit, abychom tomu druhému dali šanci na štěstí, je něco, co pochopí jen ten, kdo něco takového prožil. Nemohla jsem si než nevzpomenout na poslední divadelní představení dvojčat Bubeníčkových „Cyrano“. Nejen, že odvedli úžasnou práci, ale všichni přítomní mohli Cyranovu bolest skutečně prožívat s ním.
Nicméně to, co mi vytanulo na mysli, zatímco jsem poslouchala Whitney, byl můj přítel. Zatímco jsme totiž na jevišti sledovali, jak se Cyrano vzdává své lásky, tak při pohledu do publika tiše poznamenal: „Uvědomuješ si vlastně, kolik lidí není spolu, přestože se milují?“ Naše společná kamarádka k tomu už jen suše dodala: „Nevím, ale je nám mizerně a život je pro nás v pr…i.“
Kdo by to měl vědět lépe než on sám. Vzdal se lásky svého života, protože byla vdaná a on nechtěl rozbíjet něčí rodinu. Je pevně rozhodnutý se nikdy neoženit. „Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života,“řekl mi jednou. „Ale někdy musíme udělat to, co je správné, i když to bolí víc, než si vůbec umíme představit.“
To je ta pravá zkouška lásky. Když jste ochotni zajít až tak daleko, že si zlomíte vlastní srdce ve snaze zajistit někomu jinému bezpečí.
Kolikrát se vzdáme lásky, abychom ochránili něco většího? Kolikrát musíme sami hrát ty „zlé“, jen abychom se zachovali správně?
Občas nám to, co je správné, způsobí neskutečnou bolest. Jako náplast, kterou někdo strhne i s dlouhými chlupy. V tom je ona zkouška pravé lásky. Obětovat vlastní štěstí, aby ten, koho milujeme, mohl najít to své. To je láska ve své nejčistší podobě. Nezištná, hluboká a bezpodmínečná. Nikdy úplně nepřebolí. Vzpomínky, city, ta část srdce, kterou jsme jednou někomu dali, s námi už zůstane navždy. Ale víte, co si myslím? Že právě to nás dělá lidskými. Ta schopnost milovat tak hluboce, že jsme ochotni obětovat vlastní štěstí pro někoho jiného.
Skutečná láska je totiž jako otevřená klec. Neomezuje, ale dává svobodu létat. Je to něco, co nelze koupit ani vlastnit. A právě v té svobodě je její největší síla. Je to přání, aby ten druhý byl šťastný, i kdyby to znamenalo vzdát se vlastního naplnění. Je to vědomí, že nemusíme nic držet pevně, protože láska, která je opravdová, zůstává v srdci navždy, nehledě na okolnosti.
Jizvy, které zanechá nikdy nezmizí, naučí nás však něco zásadního. Láska není o vlastnění, je o svobodě. Je o přání, aby ten druhý měl všechno, co potřebuje k životu a štěstí, i když u toho nebudeme stát my.
Čas naše rány nikdy úplně nezhojí, ale naučí nás s nimi žít. Naučí nás, že jizvy nejsou jen připomínkou bolesti, ale i důkazem, že jsme milovali. A milovat je přece to jediné, co má v životě skutečný smysl. Protože láska, i když nenaplněná, zůstává navždy. Je to světlo, které nás provází, ať už se naše cesta stáčí jakýmkoli směrem.
„Schopnost být sám je schopnost milovat. Pouze ti, kteří jsou schopni být sami, jsou schopní milovat, sdílet, pronikat do hlubší podstaty druhého člověka - aniž by jej vlastnili, aniž by na něm byli závislí, aniž by jej degradovali na věc a aniž by si na něj utvořili nárok. Dávají druhému naprostou svobodu, protože vědí, že jestliže odejde, budou stejně šťastní, jako jsou nyní. Jejich štěstí jim druhý vzít nemůže. Opravdoví lidé milují jeden druhého pro vzájemné obohacení; není to pro ně potřeba. Rádi se dělí. Mají tolik radosti, že by ji rádi do někoho přelili.“ — Osho
Všichni víme, jak moc láska dokáže zranit. Ale život nám nikdy nic neslibuje. Naopak nám klade překážky, aby nás naučil být silnějšími. Láska, kterou cítíme, i když bolí, nás dělá tím, kým jsme. A to je něco, co nám nikdo nikdy nevezme.
Je to ta nejhlubší a nejčistší podoba lásky. Nezištné přání štěstí pro druhého, i když s ním nemůžeme být. Láska nás všechny zbavuje iluze, že materiální věci mají nějakou skutečnou hodnotu. Když milujeme, pochopíme, že všechno ostatní je jen papírová kulisa. Pravý smysl života je v těch neviditelných poutech, která nás spojují s ostatními. Láska je to, co nám dává sílu jít dál, i když nás bolí každý krok. Je to ten tichý hlas v srdci, který nám říká, že i když nemáme všechno, máme to nejdůležitější – schopnost milovat a být milováni.
Je zvláštní, jak lidé, kteří nám občas vstoupí do života byť jen na malou chvíli, dokáží zanechat tak hlubokou stopu. Jako by nám zrcadlili část nás samých, kterou jsme předtím vůbec neviděli.
Ta skutečná bezpodmínečná láska nás všechny změní, ať už chceme či nikoliv. Jednou pro vždy nám vezme srdce a výměnou nám daruje moudrost.
Láska není o tom vlastnit nebo držet. Je to o svobodě milovat, i když to znamená pustit. Největší statečnost totiž není v tom, že lásku najdeme. Je v tom, že ji necháme jít, pokud je to pro toho druhého to nejlepší.
Protože někdy, když ztratíme něco krásného, najdeme tím sami sebe.
A možná? Kdo ví. Život má zvláštní způsob, jak nás překvapit. Vždy je tu totiž květ naděje a nových začátků.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
