Článek
Jsou různé druhy partnerských vztahů, některé pozitivní až harmonické a jiné negativní, mnohdy až toxické.
Je nepochybné, že snahou nás všech bude najít takový vztah, ve kterém bude pro oba partnery převažovat to pozitivní. Nicméně, jak se říká, není vždy posvícení.
Z mého pohledu vnímám jako jeden z nejtoxičtějších partnerských vztahů, tzv. rodičovský vztah. Tedy ten, kdy se jeden z partnerů chová jako rodič a druhému je přisouzena role dítěte.
Nechápejte mne špatně. Nemám vůbec nic proti dominanci a submisi. Naopak. Myšlenka na tento typ partnerských her je velice vzrušující. Snad proto ji možná tak rádi hrají Kanye West se svojí druhou ženou Biancou Censori. I když opačné role by se mi osobně asi líbily více. Ale proti gustu, žádný dišputát.
Takže pokud jsou oba partneři se svými rolemi spokojeni, ať už je to role dominatrix, subinky, či jak už se tyto role nazývají v případě opačného pohlaví, tak je vše absolutně v pořádku. Koneckonců je to jen hra a všichni dobře víme, jak rádi si lidé hrají.
Problém z mého pohledu nastává, když jeden z partnerů není se svojí vyhrazenou rolí zcela spokojen. Vlastně si ji ani nevybral. Byla mu přidělena.
Z většiny jde totiž o plíživou guerillovou taktiku, která není na první pohled zřejmá. Vždyť je to milující, pečující partner či partnerka, kteří se starají jen o vaše blaho, neubližují, nebijí… Je nesmírně těžké v takovém případě položit prst na podstatu problému. Vždyť vlastně žádný zřejmý neexistuje. Ale on ten milující partner o všem rozhoduje a když nesouhlasí, tak si ani nemůžete koupit jogurt dle své volby. Ano. Na první pohled se vás sice zeptá na váš názor či přání, ale nakonec stejně vždy rozhodne sám a podle svého. Jen on přece jako správný rodič ví nejlépe, co je pro vás dobré a co nikoliv.
Nehledě na to, že mnohdy je celý problém umocněn na druhou tím, že na první pohled a pro nezaujatého pozorovatele, je situace zcela opačná a ten, který ve skutečnosti dostal přidělenou submisivní roli, navenek budí zdání dominantního jedince. Zatímco ta druhá polovina páru, která je dominantní, a o všem rozhoduje, hraje navenek roli submisivní oběti.
No a když vám konečně po nějaké době, ať už jsou to dny, týdny, měsíce či roky, dojde, co se skutečně děje a začnete se vymezovat nebo bránit, tak se v lepším případě začne váš dominantní partner jen ohrazovat, že to přece s vámi myslí dobře. Ovšem mezitím vás vyplísní za sebemenší chybu či prohřešek. „No podívej, kam ti to kape.“ „Kdo to tady poškrábal.“ „Když se nudíš, tak je tu spousta práce.“
Najednou si uvědomíte, že v okamžiku, kdy by se něco závažnějšího opravdu stalo, tak už se domů raději nechcete vrátit. Popřípadě začnete uvažovat, že navždy odejdete. Stejně jako dítě, které dostalo špatnou známku, nebo něco rozbilo. Nakonec se také jako malé dítě naučíte „průšvihy“ obratně skrývat nebo tajit.
Jenomže vy jste přece dospělý člověk!
Ale pojďme zbytečně neztrácet drahocenný čas setrváváním na tom negativním. Všechny lekce, které k nám v životě přicházejí mají vždy své důvody a snaží se nás něco naučit. Někam nás posunout. Proto přeji všem, aby měli vnitřní sílu nastavit si parametry svých vztahů tak, jak oni sami potřebují a jak je činí šťastnými.
S pozitivní energií do vašeho dne. Mara
P.S.: Pakliže se v článku vyskytla chyba či překlep děkuji, že bez negativní energie dáte vědět v komentářích…
