Článek
Léto se nám blíží. Teplo, slunce, výstřihy u šatů, sukně, trička… Konečně.
S příchodem teplejších dní také začne v nás ženách ožívat touha po dokonalých letních šatech. Některé ženy sice vyloví z nekonečných hlubin své skříně ony věrné, léty prověřené kousky, ale valná většina neodolá neodbytnému volání něčeho nového. Něčeho, co ženě dodá pocit éterické bohyně i při třiceti stupních ve stínu, dvěma promilemi PMS a plynule přejde z pracovního do večerního oblečení jen přezutím bot.
Také jsem se začala poohlížet a - světe, div se - objevila jsem je. Ty jedny! Od Marciana. Letně rozevláté, evokující bujnou džungli a vzdáleně připomínající JLo v ikonických šatech oděvního domu Versace. Prostě splněný sen.
Nadšeně jsem je v kabince oblékla a čekala na verdikt svého poradce…
Bolek Polívka ve své divadelní skeči DNA pronesl památnou větou: „Už jsi někdy viděl člověka, který by řekl ženě pravdu?!“ Nu ano, chce to koule anebo v případě žen-poradkyň notnou dávku odvahy. Tekuté písky mezilidských vztahů zhusta vyžadují velkou dávku diplomacie. Zejména v současné, politicky korektní, atmosféře.
Ať už měl můj poradce (poradkyně) koule nebo odvahu, šaty od Marciana jsem si nakonec nekoupila.
„Vypadáš úplně stejně jako ty polštáře na gauči.“
Žádná žena nechce připomínat polštáře. Ani závěsy. Ani povlečení. Nikdy. Potažmo na veřejnosti.
Když jsem tohle téma nadhodila mezi kamarádkami, také přidaly svou trošku do mlýna:
„No, už žádná sexy dvacítka, ale pěkně usedlá šedesátka.“
„To jdeš na funus či co?“ (Po tříhodinové přípravě na ples.)
Každopádně jedna věc je jasná. Výběr šatů, ať už letních či jiných, není vůbec snadnou záležitostí. Nikoliv proto, že by snad někdo nebyl dost krásný či štíhlý nebo přitažlivý. Miliony lidí, miliony chutí. Ve velkém procentu případů totiž není problém v ženě, ale v šatech samotných, jejich střihu, vzoru nebo správné velikosti. Značná většina žen dělá totiž opakovaně stále stejnou chybu (a buďte klidní, také s ní mám zkušenosti): ztrácí samy sebe v krásných šatech či oblečení.
To je ta chyba. Ženy schovávají samy sebe v tygřím vzoru nebo polyesterovém lesku!
Zcela zde pomíjím situaci, ve které ten, kdo neobdivuje vlastní tělo, nechce, aby ho obdivovali ani ti druzí. V takovém případě je koneckonců volba dost jednoznačná - maskování. Popřípadě nejlepší obranou bude útok: „Co si ty nezdvořáku dovoluješ mi říkat, že mi to sluší, nebo mi snad podržet dveře a dát mi přednost.“
V těchto případech ochranný štít sarkasmu a pytlovitého svetru udržuje kontrolu. I to je ale volba. A pro některé i forma přežití.
Určitě se zde nechystám někomu říkat, jak se snad má oblékat. Jen to ne! Nežijeme v Severní Koreji s jejich 28 státem odsouhlasenými a povolenými střihy vlasů. Navíc do hlavy nikomu opravdu nevidím a ani nechci vidět.
Nicméně zůstává nesporným faktem, že oblečení, ať už jakékoliv, by v první řadě mělo podtrhovat osobnost člověka a nikoliv ji zastiňovat.
Mnoho žen (a mužů) vesměs vybírá podle toho, co se jim líbí na pohled na ramínku. Nikoliv podle toho, co sedí jejich povaze, energii, tělu. Co sluší jejich osobnosti. Jako třeba já v oněch výše zmíněných šatech od Marciana. Určitě tedy byly vidět šaty, to ano. Nicméně já se v jejich vzoru ztrácela jako papoušek v džungli.
Jestliže totiž při pohledu na ženu vnímáme nejprve její šaty, tak je něco špatně. Protože nevidíme ji samotnou a její osobnost. Pokud však při pohledu na ženu nejprve spatříte ji, její šarm a osobnost, tak víte, že zvolila svoje oblečení správně. Primární instinkty prostě neoblafnete ať se snažíte, jak chcete. Evoluce, ne-evoluce! Správné oblečení prostě jemně dokreslí obraz nás samotných.
Což nás ovšem neochvějně přivádí do širšího kontextu zahrnujícího celou oblast oděvního průmyslu.
Svět kolem nás je založen na ekonomice a spotřebě. Obchody prostě musí frčet. Módní průmysl potřebuje prodávat. Prodat, koupit, prodat. Ať se nám ty peníze točí. Ať to stojí, co to stojí. Zároveň jsme všichni ve vleku reklamy a jejího podprahového mechanismu strachu: „Nechcete vypadat tlustí a tudíž být odmítaní ostatními - kupte si tedy tohle oblečení!“, „Nechcete vypadat staří a tudíž být přehlíženi ostatními - kupte si a používejte tento náš super skvělý krém!“, „Nechcete vypadat chudí - kupte si toto naše auto!“, Nevypadáte dost sexy a nemáte partnera - kupte si naše supersexy spodní prádlo!", atd.
Ovšem ve stejném okamžiku mají všichni prodejci na trhu identický problém. V nezměrné změti všeho, čím je potencionální zákazník bombardován, se jen velice těžko orientuje. Takže zůstává jediná strategie: šokovat!
Vzory a střihy, které by byly příjemné a lichotivé, nevydělají. Musí to křičet a hlavně šokovat. Musíte mít pocit, že bez toho nejste dost. Jinak by se nám to naše ekonomické kolo poměrně rychle zadrhlo. Pestrost a šokující produkce jej pohání vpřed. Angličtina má pro tuto situaci několik krásných slov. Moje nejoblíbenější pro tento případ je „hideous“, tedy ohavné.
Bez ohledu na to, zda se ta která oděvní tvorba nachází na Prague Fashion Weeku, v Paříži na Champs-Élysées či třeba stránkách americké Vogue, je velice smutným faktem, že dnešní designeři bohužel zhusta už nenavrhují tak, aby podtrhli osobnost těch, pro které své šaty vytvářejí. Ani se nesnaží oslnit kvalitním zpracováním. O co se ale všichni snaží je za každou cenu upoutat něčím odlišným, šokujícím a nejlépe ještě hodně odhaleným. To poslední jim tedy letos zatrhli v Cannes, ale ještě není všem dnům konec.
Pokud jde o kvalitní materiály tak „dvakrát vyperu a už je čím mýt podlahu“ se stalo dnešním mottem.
A kvalitní zpracování! Kde jsou ty doby, kdy Haute Couture něco skutečně znamenala a designér se na svoji pozici musel prostříhat a prošít od základů. Dnes něco načrtnete a zašlete „výrobci“ s poznámkou „toto chci, dělej co umíš a nezajímá mne, jak to uděláš“. Haute Couture se změnila na Haute Ctrl+C Ctrl+V. Čest všem výjimkám.
Designéři přestávají tvořit s respektem k nositelům jejich tvorby. Nešijí už pro ženu (či muže). Šijí pro momentální efekt. Na ramínku nebo na jednom jediném typu postavy. Ale skutečný styl vzniká teprve ve chvíli, kdy oděv potká svou osobnost. Kdy látka ožije na těle, které ji dá smysl.
Ztrácíme tím značné množství skutečného krejčovského i oděvního umění.
Teprve v okamžiku, kdy svůj papírový návrh zhmotním, mohu na skutečné osobě začít podtrhovat její charisma a osobní kouzlo. Už to pro mne jako designera přestává být jen několik černých linek zahalených ve změti těch barevných a s kouskem látky nalepeným po stranách návrhu. Najednou totiž vidím, že ten který materiál se třeba pro postavu s křivkami nehodí, nebo naopak že musím někde přidat, abych zdůraznil(a) to nejlepší na ultra-štíhlém těle.
Jak tedy z toho ven?
Zkusme začít obráceně. Nehledejme, co je hezké. Hledejme to, co podtrhuje nás. V čem jsme „hezcí“ my sami. Co nechá zazářit naši osobnost a vnitřní šarm. I když to hledání bude trvat nepoměrně déle.
Protože navzdory tomu, co bylo již řečeno mnohokrát v minulosti, krása není jen v oku toho, kdo se dívá. Je i v oku toho, kdo se vidí.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
