Článek
Sny a touhy rozhodně nejsou jen výsadou mladých, svobodných a zdánlivě bezstarostných lidí. Jsou součástí života každého z nás, ať už se nacházíme kdekoliv na naší životní cestě. Jenže co se stane, když se realita a povinnosti, zejména ty rodičovské, zdánlivě postaví mezi člověka a jeho vlastní sny a touhy?
Přestanou snad tyto existovat nebo se jen na čas ukryjí do pozadí?
Vzpomínám si na návštěvu jedné svojí kamarádky, zasloužilé matky, která se u mě jednoho dne objevila se šťastným úsměvem a prohlásila: „Dnes sebou nemám žádnou kouli, tak konečně budeme mít chvilku klid.“
Uráží vás, že snad někdo o svých dětech takto mluví? Možná se vám při této větě dokonce zježily chlupy na nedepilovaných nohách? Jak může být tak neuctivá? Jak jen může matka nazývat své děti „koulemi“? To je snad nemá ráda?
Nikoliv. Znamená to jen, že i ona je pouhý člověk. A jako každý člověk si i ona občas přeje mít chvíli pro sebe, nadechnout se, být na moment jen sama sebou. Tedy než dorostou.
Ti z vás, kteří viděli film Jak porodit a nezbláznit se, si možná pamatují ikonickou scénu, ve které postava Elizabeth Banks na veřejnosti otevřeně přiznává, co si skutečně myslí o těhotenství a porodu. Ano, všichni známe z médií ty dokonalé fotografie matek s hladkými bříšky, které záhy porodí vždy spící andílky, a krátce nato se objevují na veřejnosti v plesové róbě a ve skvělé formě. Po prodělaném těhotenství ani památky, strie a prověšená kůže k nenalezení. A mnohdy je vedle nich i šťastný, vyspalý a velmi úspěšný otec, ze kterého na fotografii jen září, jak je připraven kdykoliv pomoci.
Naskýtá se tedy otázka: „Jak to, že to tak nezvládají všichni a hlavně všechny ženy?“
Odpověď je jednoduchá. Jsou to jen lidé. A lidské tělo i mysl mají své limity. Po porodu se mnoho žen mění, a nejen fyzicky. Většina z žen totiž nedostala do vínku genetický dar „kulka projde a mnoho škody neudělá“ ani nemá neomezené množství peněz, aby s omluvou, že sama nemůže, nechala své děti odnosit a porodit někoho jiného někde v Turkmenistánu.
A víte co, možná by to ani většina žen nechtěla. Protože odnosit si vlastní dítě pod srdcem je dar. I když se za něj draze platí.
Co se ale určitě změní, je pohled těchto žen na svět, na sebe samotné a velice často i na jejich vlastní sny. Přesto to však neznamená, že by snad jejich osobní touhy a ambice úplně zmizely. Nikoliv, jen se na chvíli stáhly do ústraní, aby mohlo nejprve vyrůst něco jiného nebo snad někdo jiný?
Většina žen navzdory tomu, že jejich těla už možná nejsou po porodu či porodech tak fyzicky přitažlivá po sexuální stránce své děti miluje a neměnila by. To ovšem neznamená, že to nejsou lidé. Lidé, kteří mají své touhy, sny, představy a tajná přání.
Nejsou to totiž jen lidské inkubátory a nejsou to ani pouhé výchovné stanice.
Společnost často očekává, že ženy zvládnou všechno: děti, kariéru, dokonalou domácnost, pevné manželství a ještě si najdou čas na péči o sebe. A pokud to nezvládají, často se cítí, jako by selhaly. Jenže pravda je jiná.
Ovšem, ovšem. Jsou i takové ženy. Budou vám s přesvědčením tvrdit, že lze přece s přehledem skloubit děti, vybudovat kariéru, udržovat krásné láskyplné manželství, vypadat skvěle a být fyzicky i psychicky v perfektní kondici. Naneštěstí ale lžou! Lžou sami sobě a předstírají pro druhé. Protože cítít se lépe po srovnání s jinými ženami je přece fantasticky povznášející. Pro ně. Jako by se na ten okamžik zapojily do nabíječky sebevědomí.
Občas se s něčím takovým i setkáte v médiích: „má xx dětí a je úspěšná manažerka i manželka“. Často ale k „A“ zapomenou dodat i „B“. Tedy, že tato úspěšná matka několika děti a úspěšná manažerka rozhodně nemá manžela s malým příjmem a péči o děti i domácnost rozhodně nezvládala sama.
Pokud totiž chcete něco dělat opravdu dobře, tak to děláte s nadšením, srdcem a cele se tomu podřídíte. Tím pádem ale nezbytně musí něco ustoupit do pozadí. Vlastní spánek, vařit si domácí zdravou stravu, trávit čas s vlastními dětmi, mít sex se svým partnerem/manželem či partnerkou/manželkou. Ale také pečovat o domácnost či zahradu, věnovat se svým koníčkům. Popřípadě budovat vlastní úspěšnou kariéru, udržovat si postavu a chodit cvičit či jen si prostě plnit své sny.
Nejde to!
Den má jen 24 hodin, týden 7 dnů a rok 365/366 dní. Stejně tak jako máme maximálně jen 2 ruce, tak i čas, který pro nás všechny lineárně plyne, je omezený. Nikdo na světě nemůže dělat úplně všechno a dělat to dokonale. Prioritizace je nezbytná.
Pro běžnou ženu i muže však znamená mít děti mít den rozdělený mezi povinnosti, kde vlastní sny a touhy často zůstávají na posledním místě.
Muži se v určité fázi života občas „probouzejí“, uvědomí si pomíjivost času a začnou se ze všech sil snažit získat zpět něco z toho, o co kdysi přišli. Ať už je to sportovní vůz, lepší kondice nebo nový vztah s mladou milenkou. Ženy také procházejí podobným procesem, ale jejich cesta je často složitější, protože ona virtuální pupeční šňůra zvaná mateřské pouto zůstává, i když se děti konečně třeba osamostatní.
Já osobně ve spojení s dětmi spíše než „koule“ upřednostňuji alegorii lodí na moři. Žena je jako loď, která se před tím, než má děti, pohybuje po moři průměrnou rychlostí 7 uzlů. V okamžiku, kdy jí do života vstoupí děti, skasá plachty a zpomalí na 1–2 uzly, aby jí její doprovodné lodě stačily, než „dorostou“. Až pak jednou konečně přijde den, kdy se tak stane. Žena může znovu rozvinout všechny své plachty a svobodně se vydat vstříc novým dobrodružstvím. Pokud vše proběhlo, jak mělo, Santa Maria, Nina i Pinta pokračují v další plavbě společně jako sesterské /bratrské lodě. Každá zcela nezávislá, ale když je potřeba, hodí si lana a společně čelí pirátům.
Ženy, které „splatily své dluhy“ nebo jak zpívá Anastacia „Paid (their) dues“, oprávněně zatouží po restartu. Neznamená to pro ně začít úplně od začátku, ale vyplout znovu. Tentokrát ovšem s vědomím, že už nejsou jen matkami, ale také samy sebou.
Protože pro ně konečně nastal čas, začít si plnit svoje sny a touhy.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
