Článek
Nevěra. Zvláštní slovo. Kolik nenávisti vzbuzuje v lidech. Tedy veřejně, když se všichni ostatní dívají a čtou. Ovšem stejně jako šedá zóna ekonomiky bují pod povrchem úplně jiné pocity. Pocity nespokojenosti, neuspokojenosti, nedostatku a touhy po něčem nedosažitelném.
Nevěra je s železnou pravidelností prezentována jako morální selhání jedince. Jako sobecký akt zrady. Jak si to ten darebák/mrcha mohl(a) dovolit? Nechal mne tu samotnou s dětmi… Já jsem pracoval a ona si užívala s jiným… Zatímco jsem budoval(a) domov tak pracoval(a) na „záložním“ vztahu.
Ovšem, stejně jako tisíce dalších věcí, je to s nevěrou mnohem složitější!
Co když je černo-bílý formát, používaný po stovky let chybou? Co když je v mnoha případech nevěra zoufalou reakcí na nenaplněnou potřebu, spíše než chladnokrevnou volbou? V tomto bodě bych ráda zdůraznila, že zde naprosto pomíjím a záměrně vynechávám „saunové Casanovy“ či „lovkyně z posilovny“. To jsou speciální živočišné druhy a zcela se vymykají všem pravidlům.
Pravdou je, že nevěra byla, je a vždy bude obousměrná ulice. Lidé, kteří se stanou nevěrnými, to nedělají jen pro vzrušení. Nejde o chladnokrevný kalkul: „Teď jí/mu to nandám!“ Naopak, téměř vždy (až na skutečné výjimky) to tito lidé dělají proto, že hladoví po něčem, co ve svém vztahu nedostávají. Hladoví a trpí. Den za dnem, hodinu za hodinou. Nejčastěji proto, že jim chybí vlídné slovo, pozornost a hlavně lidský láskyplný dotek.
Ale toto jsou hlavní důvody, proč do vztahu šli!
Gregg Braden v jedné ze svých přednášek říká: „…magnetická přitažlivost druhého člověka pro nás je důsledkem vnitřní touhy najít to, co jsem nikdy neměl, co jsem ztratil, někomu dal nebo mi bylo vzato těmi, kteří nade mnou měli moc! V okamžiku, kdy tyto hodnoty máme zpět ve svém „vlastnictví“, ona neodolatelná přitažlivost se okamžitě vytratí“.
Dotyková deprivace je neviditelná epidemie postihující miliardy lidí. Není tak viditelná jako hlad nebo žízeň, ale její účinky jsou naprosto zničující pro tělo a ještě více pak zničující pro duši. Lidé byli stvořeni pro fyzické spojení. Proto, aby se dotýkali. Už jako jeskynní lidé jsme spali společně na jedné hromadě a dotýkali se jeden druhého. Dlouhodobé studie ukazují, že tělesný dotek markantně snižuje stres, posiluje emocionální pouta mezi lidmi a dokonce velmi významně posiluje imunitní funkce lidského těla. Pokud však tato potřeba zůstane nenaplněna, platí se neúměrně vysoká daň.
Přesto v mnoha vztazích dotek mezi partnery časem slábne až se mnohdy vytratí jednou pro vždy. Partneři se úplně přestanou držet za ruce, mazlit se nebo dokonce objímat. Emocionální odstup se prohlubuje a pro některé se fyzická a psychická osamělost stává nesnesitelnou. Celý vztah se smrskne na řešení běžných záležitostí a diskuze o ničem.
Mnoho nevěrných partnerů nechce a nikdy nechtělo svým partnerům ublížit ani rozbít jejich vzájemná pouta. Možná se dokonce pokusili vyjádřit své potřeby nahlas. Tedy pokud byli (či jsou) dost odvážní a rozpoznali, co jim vlastně ve vztahu chybí. Bohužel mnohdy jen proto, aby byli i nadále ignorováni, odmítnuti nebo se setkali s lhostejností. Když komunikace selže, ti, kteří mají dost sebeúcty a nechtějí se stát „martýry“, začnou hledat útěchu jinde. Nejde o zlobu. Jde o přežití a pud sebezáchovy.
Naneštěstí společnost, pod vlivem dlouholetého náboženského tlaku, který se později stal společenským tlakem, jednostranně pasuje tyto lidi na padouchy a absolutně odmítá uznat roli, kterou jejich partneři téměř určitě v nevěře a případném rozpadu manželství sehráli.
Jeden z mých přátel má po mnoho let krásné manželství. Své ženě několikrát do týdne nosí květiny nebo jí jinak dělá radost. Pravidelně alespoň 4-5× do roka jezdí na dovolenou a co týden jsou v divadle, kině či na společné večeři. Manželka je šťastná a náležitě si jej váží a pečuje o něj. Jednou jsme se jej zeptali, kdy takhle zmoudřel a začal si své ženy tolik vážit a pečovat o jejich vztah. Odpověď zamrazila: „Poté, co si první žena našla milence a nakonec mne opustila. Pochopil jsem, že jsem něco dělal špatně.“ Protože s první ženou o vztah tímto způsobem opravdu nepečoval. A ona? Prostě odmítla dále trpět.
Nejdůležitější otázkou, která se teď neodbytně nabízí je: Proč proboha očekáváme, že lidé budou jen mlčky trpět? Proč to mnohdy po nich, ve svých moralizujících komentářích a doporučeních, dokonce očekáváme? Proč se tak křečovitě držíme kánonu stanoveném nějakým jiným člověkem, který na sebe vzal roli moralisty a toho, který bude rozhodovat.
Proč je manželství/partnerství stále chápáno jako celoživotní smlouva, kde je neštěstí, smutek a utrpení, způsobené neplněním základních lidských potřeb (a tou lidský dotek a vlídné slovo je), automatickou součástí dohody.
Někteří navíc tvrdí, že zůstat spolu „kvůli dětem“ je ušlechtilé a jediné správné. Ale je tomu opravdu tak? V době, kdy děti dorostou do věku dospívání, jsou už dostatečně vnímavé, aby vycítily napětí a ledovou atmosféru. Setrvání v manželství bez lásky je pouze učí, že trpět ve vztahu je naprosto normální, a připravuje je na podobné scénáře ve vlastních vztazích. V žádném případě je to ani neukotví, ani jim nedá pocit bezpečí a skutečného domova. Skutečný domov je totiž ukotven v lásce. I té fyzické. Nemluvím o sexu, mluvím o pohlazení, přitulení, políbení a jiných jednoznačných a fyzických projevech lásky.
A to jsme ještě nezmínili jednu další proměnou, která nám mnohdy zamíchá karty ve vztahu. Vývoj osobnosti. Lidé se mění. Vyvíjejí se jak fyzicky, tak emocionálně, intelektuálně i duchovně. Osoba, kterou jste si vzali před, řekněme, deseti lety, dnes nemusí být a s velkou pravděpodobností ani není, stejná, a vy rovněž ne. Pokud se však vztah a hlavně partner požadující věrnost nedokáže přizpůsobit, narůstá zášť. Nedostatek dotyku je totiž často i dalším příznakem hlubšího odloučení. Je jasnou známkou toho, že jsou ve vztahu zanedbávány emocionální a fyzické potřeby jednoho či obou partnerů.
Odhaduje se, že celosvětově trpí nedostatkem dotyku 1,5 miliardy lidí. To je alarmující číslo a přitom je tento odhad považován za dolní hranici počtu osob trpících dotekovou deprivací. Vezmeme-li v úvahu o jak vážný psychologický stav se jedná jsou čísla opravdu děsivá!
Doteková deprivace má totiž prokazatelně velice závažné důsledky: zvýšenou úzkost, depresi, oslabený imunitním systém a mnoho a mnoho dalších. Protože jsou však důsledky dotekové deprivace neviditelné, zřídka se o nich mluví. Takže zatímco neobviňujeme nekuřáky z toho, že dostali rakovinu plic v důsledku pasivního kouření, ani děti za obezitu způsobenou jejich prostředím a rodiči přesto máme pocit, že můžeme moralizovat, trestat a jinak plivat na ty z partnerů či manželů, kteří se po letech emocionálního a fyzického zanedbávání odchýlili od kdysi někým stanovené hranice?
Ano. Sex bez rozmnožování je v živočišné říši, kam všichni spadáme, opravdu zbytečný a lze se bez něj obejít (i když někdy to také bolí), ale lidský dotek je pro vše živé, nás lidi nevyjímaje absolutní nezbytností a na Maslowově pyramidě potřeb sedí pěkně dole, hned vedle hladu, žízně a potřeby spánku či vyprazdňování. Bylo by tedy dobré, kdyby si i ta část lidstva, jejíž potřeba doteku je mizivá, nebo je saturována jinak, tuto skutečnost uvědomila a nestala se na principu kauzality onou příčinou a důvodem vzniku emocionální propasti. Protože ani šuplík nočního stolku plný udělátek od pastelových chobotnatců tečka cézet nedokáže nahradit láskyplný lidský dotek!
(Na vlídné slovo máme všichni „AI asistenty“ - koneckonců Open AI a další firmy tyto zbytečné zdvořilůstky stojí nemalé peníze za elektrickou energii.)
Tradiční pohled na manželství se v tomto ohledu bohužel podobá vlastnictví nebo dokonce, nebojme se to říci, otroctví či dotykové mučírně. Často totiž jeden z partnerů požaduje věrnost, aniž by však na oplátku nabízel adekvátní protihodnotu. Ženy mají někdy pocit, že protihodnotou je přece to, že odnosily, porodily a vychovaly děti, chodily vedle toho do práce a staraly se o domácnost. Muži zase mají pocit, že protihodnotou je, že finančně zajistili rodinu, obstarali dovolené, opravili či technicky zajistili domácnost. Ale tím hlavním důvodem spojení dvou duší (a o to tady skutečně jde) není ani získávat a hromadit majetek, ani donekonečna tancovat kolem našich milovaných dětiček, ani trpět a čekat na smrt. Manželství by na ego úrovni mělo být partnerstvím, postaveným na vzájemné spokojenosti a porozumění, nikoli na povinnosti. Pokud je jeden člověk chronicky nešťastný, řešením není obětování se, je potřeba začít řešit onu základní příčinu. A pokud jde o tu hlubší, důležitější spirituální úroveň. Tak tam by manželství mělo být skutečným propojením duší, které spolu mohou růst nejen fyzicky a mentálně. Ale hlavně spirituálně a emocionálně.
Za posledních 50 let udělalo lidstvo obrovský krok kupředu. Možná je tedy načase přehodnotit i nevěru a vymazat toto slovo ze slovníků. Přestaňme brát nevěru jen jako černobílou zradu. Podívejme se na ni jako to, čím skutečně je: voláním o pomoc ve vztahu, který pokud už není rozbitý, tak je alespoň vážně poškozený navzdory tomu, že si to jeden, nebo oba neuvědomují. Pokud by totiž oba partneři převzali odpovědnost za uspokojování potřeb toho druhého, možná by se méně lidí cítilo nuceno hledat pomoc jinde.
Koneckonců, nikdo nikdy neležel na smrtelné posteli a neříkal: „Kéž bych trpěl víc!“ Život je příliš krátký na tiché utrpení. A láska? Láska, ta by měla být víc než jen zamčená klec.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
